Giuseppe Verdi "La Traviata“ průvodce operou

La Traviata, známá Verdiho opera z roku 1853. Opera je dnes základem repertoáru úplně každého operního domu.

Nevím, jestli víte, že premiéra byla šílený propadák. Námět byl na tu dobu příliš šokující. Hlavní hrdinkou této opery je totiž prostitutka Violetta Valéry.

Přitom Violetta je jediná slušná a morální osoba v celém tom příběhu. Všichni ostatní jsou vyčůraní gauneři nebo pitomci. Libreto napsal tradiční Verdiho libretista Francesco Maria Piave. Námět vychází z románu Alexandra Dumase mladšího „Dáma s kaméliemi“. Děj není obvyklá piaveovská slátanina, protože se tam vlastně nic neděje.

Děj

Stručně to zkusím: Violetta slaví zaplašení ataky tuberkulózy bujarým večírkem. Na večírek přijde mladý floutek Alfredo Germont. Alfredo demonstruje svoji třeskutou inteligenci zpěvem známého přípitku. Violetta se připojí. Tohle všichni znáte, jen o tom možná ani nevíte.

[Odkaz na YouTube](

)

Ti dva si padnou do oka. Violettě se udělá špatně a Alfredo jí „zachraňuje“. Společnost odchází a ti dva mírně pracují na svém zaláskování. Alfredo nakonec odchází, Violetta mu na cestu dává kamélii. Violetta hodnotí svůj život a uvažuje, jestli se má nechat sbalit, zpívá árii „E strano... sempre libera“. Je to čistě virtuózní koloraturní árie a pro sopranistku představuje značnou výzvu. Některé dámy ale dokáží do této árie promítnout jiskřivou Violettinu povahu. Alfredo se fláká kolem domu a v jednu chvíli Violettě odpoví. Tento moment je malinko překvapivý. Violeta trylkuje jako o život, do toho Alfredo spustí pomalý láskyplný popěvek.

(Nadine Sierra je přední lyrická sopranistka dnešních dnů. Má tu výhodu, že se dá skáknout na její vystoupení, až přijede... je to fakt super)

[Odkaz na YouTube](

)

Dopadne to, jak to dopadnout musí, a ti dva odcházejí v totálním přícucu.

Střih: Ti dva žijí spolu několik měsíců na venkově, kde Violetta všechno cáluje. Alfredo si to moc pochvaluje.

(Juan Diego Florez je opět současný pěvec. Jeho tenor je velmi lyrický a srovnání s del Monacem je nesmysl)

[Odkaz na YouTube](

)

Nikdy nezapomenu na Štefana Margitu, jak motal československý text „tím slůvkem jedním tvá jsem já, svět krásnější se zdá, svět také štěstí nepozná a já létnu a já létnu přímo v ráj“. Bylo to docela „vostrý“, se nezačít smát. Na scénu se vrací Violetta. Přichází Alfredův fotr a začne Violettě vykládat, že má ještě dvě další děti a že má problém je provdat, protože jeho syn chodí s takovou štěťulí, jako je ona. Violetta dostane záchvat sebemrskačství, nechá Alfredovi dopis, kde mu pověsí na nos úplnou hovadinu, že šla někam na ples, a odchází. Alfredo se to dozví, Violetta mu poslala dopis, a on dostane záchvat hysterie. Na scéně se opět zjevuje Alfredův otec Giorgio a snaží se Alfreda uklidnit. Ten ho pošle někam a odchází. Otec Germont zde má velmi profláklou árii.

Renato Bruson už zde má roky, ale stále je úžasný

[Odkaz na YouTube](

)

Střih: Scéna na plese. Na plese se sem tam vyskytují nějaké nepochopitelné bytosti, jako třeba matadoři. To ale nemá smysl řešit. Alfredo přichází na ples a chová se jako pitomec od samého začátku. Hrají se karty. Violetta je zoufalá. Celé to vrcholí ostrou hádkou Violetty a Alfreda, kde jí ten debil nakonec vmete peníze do obličeje. Nad touto vyhrocenou scénou se jako andělský přízrak vznáší Violettin hlas a ona pláče. Dostavuje se Alfredův otec, sdělí Alfredovi, že je hajzl, a celé to končí verdiovským ansámblem, kde každý zpívá něco jiného a ono to souzvučí. Orchestr opisuje „verdiovské kroužky“ a mně slzí oči.

[Odkaz na YouTube](

)

Střih: Violetta umírá v pařížském bytě na tuberu. Stýská se jí po milovaném Alfredovi s neuvěřitelnou árií „Addio del passato“… růže, které uvadly, a láska, která odešla. Violetta vlastně čte dopis, který jí poslal Alfredův otec. Všechno bude prý v pořádku a láska bude. Violettě je ale jasné, že je pozdě. Chcete-li pop verzi, tak to zpívá Lara Fabian. Ale Lara není pravá Violetta.

Koho na tuto zásadní árii vyberu? Virginia Zeani.

[Odkaz na YouTube](

)

Nakonec přichází Alfredův otec, a nakonec i sám Alfredo, bohužel je opravdu pozdě a Violetta umírá.

Tohle bylo prostě na první nástřel na polovinu 19. století moc. Celé to bylo došperkované tím, že představitelce Violetty v době premiéry bylo asi 38 let. Věkové hranice se posunuly, protože v té době byla prostě už stará. Navíc byla poměrně tlustá. Uvěřit obézní škebli ty souchotiny asi bylo docela těžké. Verdi zachoval relativní klid. Po novém nastudování v květnu 1854 opera zahájila vítězné tažení světem.

Každý Wagnerián vám řekne, že hudba je úplně příšerná, že je to kolovrátek a vrchol primitivismu. Jenže nemá pravdu. La Traviata, rok asi 1990. V roli Violetty mladá sopranistka Olga Romanko. První dějství byl absolutní průšvih. To se jenom tak nevidí… „Sempre libera“ bylo katastrofální. René Tuček (Alfredův otec) a Vojtěch Kocián (Alfredo) do ní nalili tři stakany slivovice (nekecám, viděl jsem to. Měl jsem přístup do zákulisí). Ti dva byli šílená zvířata ve velmi pozitivním slova smyslu. Olga byla na začátku druhého dějství docela slušně nalitá. Bylo jí asi 23–25 let a byla úplně k sežrání. Zpěv se zlepšil. Začaly z ní padat verdiovské emoce, které jsou v té hudbě ukryté. Scéna na plese mi vzala dech. Poslední dějství byl emocionální overkill. Všichni zírali na tu nádhernou ženu, která umírala na jevišti. „Addio del passato“, to si neumíte představit. Když Violetta na jevišti zemřela, celé divadlo se topilo v slzách. Paní vedle mě vzlykala nahlas a měla úplně mokrý kapesník. Nebyl jsem na tom o mnoho lépe a kapesník jsem ždímal ještě doma. To se nezapomíná, nelze to nikomu sdělit a normální člověk to nepochopí.

Nahrávky?

Tohle je těžké

. Opera je prostě náročná a s výkonem Violetty to celé leží a padá. Začátek vyžaduje koloraturní bravuru, a na konci musíte velmi přesvědčivě dramaticky zemřít. To je prostě malér. A tady je klíčový bod… Maria Callas to měla zcela na háku a její výkon by asi byl ultimátní. Poškození jejího hlasu však nastalo záhy. A studiová nahrávka už to kouzlo úplně nezachycuje. Živý záznam, který by to zachycoval, je technicky natolik hrozný, že ho normální člověk poslouchat nebude. Technicky bídná je i studiová nahrávka z roku 1953 pod vedením Gabriela Santiniho. Tenorista Francesco Albanese není z nejlepších a já doporučuji na Callas tady zapomenout.

Koho tedy? Dame Joan Sutherland. Jistě, obě nahrávky jsou dobrá volba. John Pritchard z roku 1963 s Bergonzim mě ale moc nepřesvědčil. Je tu sice Bergonzi a Robert Merrill. Joan je technicky naprosto dokonalá, jen je chladná a nepodává dost emotivní výkon. Ale to je určitě jedna z voleb.

Richard Bonynge s Pavarottim z roku 1981 je ale dle mého názoru ještě o chlup horší. Joan už má svoje roky a je to prostě slyšet. Ale určitě to není zlé. Dynamika je stále dobrá, Joan má superkontrolu, ale občas to zadrhne a člověk u toho škytne.

Molinari-Pradelli (1955) s Renatou Tebaldi? Když se Renata probojuje přes koloraturní část, nemá její výkon konkurenci. Ale ta koloratura má malinkou rezervu.

Carlo Rizzi s Editou Gruberovou z roku 1992, tam je to obráceně. Koloratura je hvězdná, ale ten zbytek je hvězdný méně (o něco). Ale určitě to doporučuji.

Pak tu jsou umělkyně jako je Kiri Te Kanawa nebo Renée Fleming a v poslední době zmiňovaná Nadine Sierra. Nadine má navíc tu výhodu, že na ni mužské oko spočine se zalíbením. Všechny dámy se s rolí popasovaly dle svého a špatná není žádná.

Doporučil bych asi ještě Georga Pretreho s Montserrat Caballé z roku 1967, ale moc to neznám a nemůžu podat definitivní soud

Kdyby to bylo sehnatelné, volil bych Jona Bobesca z roku 1969 s Virginií Zeani, to má úplně všechno a je to jako buldozer. Dle mých informací je to ale nedostupné.

Já ale musím jednu zvolit, že?

Tady je volba úplně jednoduchá. Kterou nahrávku? Jsem ve shodě s hudebním kritikem Davidem Hurwitzem, což mi připadá vcelku divné:

Giuseppe Verdi - Carlos Kleiber, Ileana Cotrubas, Placido Domingo, Sherrill Milnes, Bayerisches Staatsorchester – La Traviata Giuseppe Verdi - La Traviata album cover Deutsche Grammophon – 2707 103, 1977. Ileana je velmi křehká senzitivní Traviata.

Opera byla také opakovaně zfilmována. Pokud můžu radit, zkuste se vyhnout záznamu z představení. To platí skoro vždy, až na určité výjimky.

[Odkaz na CSFD](Odkaz)

Na závěr mám radu. Běžte na to do divadla