Giuseppe Verdi: Don Carlos, rozšířená verze

Tak jsem si k tomu sedl a o něco text, který je na mém blogu již publikován, rozšířil. Výsledkem je něco, co nikdo nebude schopen dočíst.

G. Verdi: Don Carlos

K této opeře mám velmi osobní vztah. Psal se rok 1990 a v tehdejším Smetanově divadle (dnes Státní opera) se uváděl Don Carlos. Spolu s kamarádem jsme se nějakým zázrakem dostali na generálku – už si přesně nepamatuju jak, ale prostě jsme tam byli. A režii měl, světe div se, Zdeněk Troška.

Možná byste čekali nějakou taškařici. Ale to byste se šeredně spletli. Pan Troška byl naprosto profesionální. Během zkoušky se jeden z pěvců rozčílil, že jsou v hledišti kritici. Vstali jsme, že tedy odejdeme. A v tom se Troška k nám otočil, zasyčel:

„Sedněte, trotlové! Jste kritici? Nejste!“

Zůstali jsme jak přikovaní. A o přestávce za námi sám přišel, usmívající se, a zeptal se, jak jsme se tam dostali. Vykládal jsem mu, že Verdiho Don Carla jsme zkrátka museli vidět. A víte co? Opravdu ho to potěšilo.

Smích Zdeňka Trošky je mimochodem velmi nakažlivý. Ten den jsme slyšeli nejen Verdiho, ale i jeden z nejpřímějších hlasů lidské radosti.

Kdo byl don Carlos – tragická postava z dějin

Carlos de Austria, známý jako don Carlos (8. července 1545, Valladolid – 24. července 1568, Madrid), byl synem španělského krále Filipa II. a portugalské princezny Marie. Jeho matka zemřela krátce po porodu – a zdaleka to nebyla jediná temná okolnost jeho krátkého života.

Rodiče byli blízcí příbuzní, a genetická zátěž se na Karlovi tvrdě podepsala:
– trpěl tělesnými deformitami,
– měl problémy s pohybem,
– a jeho psychický stav byl natolik křehký, že propadal návalům zuřivosti.
V některých dobových svědectvích se objevuje i týrání zvířat, a spekulace o jeho sadistických sklonech.

Zemřel ve 23 letech, za nejasných okolností. Dodnes se spekuluje, že byl odstraněn na příkaz vlastního otce – údajně kvůli plánům převzít vládu nad Flandrami.
Ale mnohem pravděpodobnější je, že šlo o tragický konec psychicky nemocného mladíka, jehož život i smrt se staly živnou půdou pro romantické legendy.

Napětí pod královskou korunou

Děj Dona Carlose se odehrává na pozadí jednoho z nejnapjatějších období evropských dějin.
Filip II., otec nešťastného dona Carlose, vládl s neotřesitelnou autoritou ortodoxního katolického panovníka. Jeho říše byla rozsáhlá, ale křehká. A on ji držel pohromadě vírou, centralismem, tvrdou daňovou politikou a potlačováním svobod.

Součástí jeho impéria byly i dnešní Nizozemsko a Flandry – bohaté a hrdé provincie, které však měly k absolutní monarchii a katolické ortodoxii čím dál tím větší odpor.
Napětí rostlo, až přerostlo v otevřený odpor, který od roku 1566 nabýval různých forem – od obrazoborectví až po organizovaný ozbrojený boj.

V roce 1568 propuklo naplno Nizozemské povstání, které se během let přetavilo v tzv. Osmnáctiletou válku.
Jejím výsledkem byl vznik Spojených provincií nizozemských – zárodek dnešního Nizozemska a symbol vítězství obchodnické tolerance nad teokratickým dogmatem.

Rodrigo Posa – svědomí opery

Markýz Rodrigo Posa, jak ho známe z Verdiho opery, je postavou zcela fiktivní.
Nevychází z žádné historické osobnosti – je to výtvor Friedricha Schillera, dramatický symbol, který zhušťuje ideály humanismu, svobody a osobní odvahy.

Rodrigo je muž zásadový, ušlechtilý, hrdý a obětavý, a právě proto se stal v díle morálním kompasem – postavou, která nezastupuje jednotlivce, ale desítky anonymních bojovníků za spravedlnost, jejichž jména se do historie nikdy nedostala.

Verdiho libreto tuto postavu převzalo s plným respektem a proměnilo ji v jednu z nejvýraznějších postav celé opery – ne snad kvůli hrdinským činům, ale pro vnitřní sílu, odvahu říkat pravdu a schopnost stát za ideálem i tváří v tvář smrti.

Princezna Eboli – skutečná postava, operní legenda

Na rozdíl od markýze Posy má postava princezny Eboli v dějinách oporu skutečnou.
Jmenovala se Ana de Mendoza y de la Cerda (1540–1592) a provdala se za blízkého královského rádce Ruye Gómeze de Silvu, knížete z Eboli.

V mládí utrpěla zranění oka a od té doby nosila černou pásku – detail, který přežil staletí a stal se ikonickým prvkem jejího scénického ztvárnění.
Eboli se na jevišti často objevuje právě s páskou – symbolem nejen tělesné rány, ale i vnitřního rozporu mezi vášní, lítostí a pýchou.

Po smrti manžela se Ana zapletla do dvorských intrik a skončila v domácím vězení – zde už se začíná míchat skutečnost s dramatem.

Milostný trojúhelník mezi ní, Elisabeth de Valois a donem Carlosem je pak již čistě fikcí Friedricha Schillera, ale o to působivější.
Co v divadelní hře dobře funguje, to Verdi a jeho libretisté přetavili v opeře v emocionální sopku – plnou nešťastné touhy, zrady, výčitek a vnitřní proměny.

Élisabeth de Valois – královna v pasti dějin

Élisabeth de Valois (1545–1568) byla dcerou Jindřicha II. Francouzského a Kateřiny Medicejské.
Ve svých čtrnácti letech se stala třetí manželkou španělského krále Filipa II., kterému bylo tehdy dvaatřicet.

Bylo to dynastické manželství, jak se tehdy patřilo – sňatek z rozumu, nikoli z vášně. Přesto Elisabeth porodila Filipovi pět dětí, z nichž jen jedna dcera přežila rané dětství.

A kde je láska? A kde je Carlos?

Historické prameny neuvádějí žádné důkazy o milostném vztahu mezi Elisabeth a jejím nevlastním synem donem Carlosem. Naopak – Carlos byl velmi labilní, a není jisté, zda byl vůbec schopen navázat skutečný partnerský, natož sexuální vztah.

A přesto...
lidská fantazie má tendenci vyplnit prázdná místa šepotem.
Téma zakázané lásky, královského trojúhelníku, je příliš lákavé. Schiller ji ve svém dramatu zromantizoval a zveličil, Verdi jí pak v opeře nasadil zlatou korunu emocí a orchestrálních slz.

Je však pravda, že Élisabeth byla původně zasnoubena s donem Carlosem – a Filip II. zasnoubení zrušil a pojal ji za manželku sám. Takový čin je pro lidovou šeptandu přímo hnojivem, a pro operní libreto božím darem.

Tragický konec, který se dá zpívat

Elisabeth zemřela ve třiadvaceti letech při porodu – což bylo v tehdejší době krutě běžné.
Filip II. byl její smrtí prý hluboce otřesen. A i když historické záznamy o tom nemluví s operní exaltovaností, je pravděpodobné, že ji měl skutečně rád.

A tak Verdiho árie „Ella giammai m’amò“ ve čtvrtém dějství – Filipovo tiché přiznání osamělého muže, který ví, že ho žena nikdy nemilovala –
nalézá jistý odraz ve skutečných citech.
Jakkoli byly potlačeny titulem, korunou a etikou dvora.

Velký inkvizitor – slepý strážce víry

V době, kdy se odehrává Verdiho Don Carlos, stál v čele španělské inkvizice muž skutečný a obávaný:
Fernando de Valdés y Salas (1483–1568) – arcibiskup sevillský, vysoký církevní hodnostář, a především velký inkvizitor.

Byl to člověk nekompromisní ve víře i politice. Byl blízký králi Filipu II. a spolutvůrce státního teroru. Byl neochvějný zastánce čistoty katolické víry a tvrdého postupu proti kacířům – zejména v protestantských Flandrech. Byl a především symbol moci církve, která se zcela proplétala se státem.

Operní ztvárnění: slepá autorita

Verdiho inkvizitor je zpodoben jako slepý stařec, který přichází pomalu, ale nezastavitelně.
Slepota není historicky doložena – ale v opeře má silnou symboliku:
slepá moc, která nepotřebuje vidět, protože už rozhodla.

Jeho hlas je klidný, temný a bez emocí, o to víc mrazivý.
V duetu s králem Filipem II. vzniká jedna z nejděsivějších scén operní historie – dialog dvou mužů, kteří už nejsou lidmi, ale mechanismy moci.

Hudebně je tento duet unikátní:
dvě hluboké basové role, které se nestřetávají v hádce, ale v monumentálním tlaku ideologií – politika a víra se tu spojují v jednom těle, a výsledek je děsivě neúprosný.

Inkvizitor jako archetyp

Postava Verdiho Velkého inkvizitora později inspirovala Fjodora Dostojevského, který ve Bratřích Karamazových vytvořil slavnou parabolu „Legenda o Velkém inkvizitorovi“.
Ačkoli není přímou citací Verdiho postavy, nese stejnou atmosféru fanatické víry, absolutní moci a chladného přesvědčení, že lid potřebuje pravdu – ale nesmí si ji sám volit.

Karel V. – Mnich, duch nebo hlas věčnosti?

Karel V., děd dona Carlose (1500–1558), byl hluboce věřící katolík, císař Svaté říše římské a nejvyšší Habsburk své doby.
Na sklonku života, unavený věčnými válkami a politikou, dobrovolně abdikoval a odešel do kláštera San Jerónimo de Yuste, kde žil jako mnich až do své smrti.

V opeře Don Carlos není výslovně řečeno, zda tajemná postava vycházející z hrobky je skutečně duch Karla V., nebo jen náhodný mnich. Libreto se přiklání spíše ke druhé možnosti.
Avšak v samotném závěru opery, když postava znovu vystoupí z hrobky, působí spíše jako deus ex machina – duch minulosti a také jako skutečný duch Karla V, který přichází odvést Carlose do nitra kamenné hrobky.

Co tím ale dělá?
Odvádí ho do záhrobí? Přes řeku mrtvých?
Nebo mu prostě ukáže zadní východ – a nechá ho utéct před mocí světa? Nevíme, opera nám nedává odpověď.

Tato nejednoznačnost poskytuje ohromný prostor pro režijní výklad. A proti výkladům, které oscilují mezi mnichem a duchem, vůbec nic nemám.
Naopak – pokud režie podporuje symboliku závěru, pak funguje.
Bohužel… moderní neodpovědnost zoufalých režisérů často vede k šílenostem.

Slyšel jsem, že existuje inscenace, ve které byl Carlo odvlečen do hrobky jako pornoherec.
Pevně věřím, že to není pravda.
Ale viděl jsem už tolik nehorázného, že se bojím, že to pravda být může.

Takové excesy jsou dehonestací Verdiho záměru.
Závěr opery není vtip.
Není to efekt. Není to narážka. Není to postmoderní koláž.
Je to výkřik.

Výkřik o marnosti světské moci,
o pomíjivosti lásky i touhy,
o smrti – a možná i o vykoupení.

Opera jako magnet pro režiséry-šílence

Opera Don Carlos svou strukturou přitahuje režiséry, kteří hledají velké drama, politické napětí, vášně a morální dilemata.
A tak se inscenace proměňují ve svébytné žánry:

• hrobka Karla V. je nacistický bunkr,
• Filip II. je diktátor v uniformě a tmavých brýlích,
• Rodrigo je gay aktivista s plakátem „Free Flanders“,
• Carlo umírá jako pornoherec,
• Inkvizitor se mění v psychopatického vědce,
• a celý dvůr tančí ve fluorescenčních latexových oblecích v rytmu EDM.

Takové režie mají jedno společné:
Namísto aby podpořily význam a symboliku Verdiho hudby,
staví se proti ní – a mnohdy operu parodují, aniž by si to uvědomily.

Nezakrývám své pohrdání vůči takovým inscenátorům.

Protože právě závěr opery nabízí něco mimořádného:
Ticho, mystiku, filozofii.

Postava Karla V. – ať už je to mnich nebo duch – má být otiskem věčnosti, nikoli rekvizitou režisérova ega.

--------

Don Carlos – politický thriller ve velkém stylu

Don Carlos patří k nejlepším italským operám vůbec.
Příběh má podobu politického thrilleru s romantickými prvky, a v rámci operní literatury jde o dílo zcela výjimečné – srovnatelné jen s máločím.

Ale i když tento titul hluboce obdivuji, bylo by chybou tvářit se, že je bezchybný.
Naopak – některé aspekty si zaslouží bližší pohled. A tím největším problémem je délka.

Premiéra se konala 11. března 1867 v Paříži, a to v původní pětijednání verzi.
Opera měla formát velké francouzské opery – což znamená, že všechno je velké:
– orchestr,
– počet scén,
– emoce,
– a především... doba trvání.

Verdi si byl přílišné délky vědom. Už při pařížské premiéře autorizoval některé škrty – a to z velmi praktického důvodu:

Diváci z pařížských předměstí museli stihnout poslední vlaky domů.
A tak začalo období krácení, přepisování a přesunů árií a hudby, které trvá dodnes.

Součástí původní verze bylo i baletní číslo, jak to tehdy u francouzské opery vyžadovala Pařížská opera.
Dnes se tato hudba většinou škrtá automaticky, stejně jako předehra.
A je to škoda.

Verdi byl vynikající instrumentátor – a baletní hudba z Don Carla rozhodně stojí za poslech.
(🎧 Zde je krásná nahrávka baletu)

Zajímavostí je, že Verdi provedl škrty ještě před zařazením baletu do partitury – což svědčí o tom, že už v průběhu tvorby bojoval s časem a rozměry díla.

Škrtnuto bylo:

• Duet dvorní dámy s Eboli ve 4. dějství,
• Duet dona Carla s králem po vraždě Rodriga – velmi emotivní, bolestný moment otcovství i selhání,
• a zejména scéna výměny masek mezi Eboli a královnou, která je podle mého názoru zcela klíčová.

Právě ona scéna záměny masek mezi Eboli a Elisabeth totiž prohlubuje charakter obou žen – ukazuje Ebolinu vinu a výčitky, ale i královninu bolest a ztrátu důvěry.
Je to bod zlomu, kde se jejich vztah definitivně mění.
A vyškrtnout ho znamená oslabit psychologii postav.

Po implementaci baletu se opera opět prodloužila. Baletní číslo vyžadovala francouzská konvence.
Ale tím se vrátil problém s délkou – opera byla opět tak dlouhá, že hrozilo, že diváci nestihnou poslední vlaky.

Verdi tedy opět přistoupil ke krácení, tentokrát v časovém presu, přímo během generálních zkoušek, a to s vědomím kompromisu.

A právě od té doby začala historie Don Carla jako operního chiméry – existuje v tolika verzích, úpravách a kombinacích, že žádná inscenace není „definitivní“.
A otázka, co vyškrtnout a co ponechat je dnes téměř filozofická.

Verdi vždy věděl, že opera je živý organismus, který je nutné občas seříznout, aby mohl kvést.
Ale někdy... zkrátíme i květ. A pak nám chybí vůně.

Nyní zkusím zmínit některé verze:

1. Pařížská verze (1867) - čili púvodní verze

• Jazyk: francouzština
• Počet dějství: 5 (včetně Fontainebleauského aktu)
• Formát: Grand opéra – i s povinným baletem
• Trvání: cca 4 hodiny čistého času, bez přestávek = opera, která se nedá přežít bez sendviče a deky
• Zvláštnosti:
  – všechny scény jsou zachovány
  – balet umístěn ve 3. dějství (scéna s Eboli)
  – Verdi už před premiérou autorizoval první škrty kvůli časové tísni a vlakovému jízdnímu řádu

Poznámka: Tohle je nejkompletnější verze, ale také nejméně uváděná. Prakticky se hraje jen koncertně nebo při zvláštních příležitostech (např. v Met v 2022–23).

2. Milánská verze (1884)

• Jazyk: italština
• Počet dějství: 4 (Fontainebleau zcela vyškrtnuto)
• Trvání: cca 2,5 hodiny
• Charakteristika:
  – velmi svižná a koncentrovaná verze
  – balet i mnoho vedlejších scén odstraněno
  – před předehrou hned první scéna v klášteře San Juste

Poznámka: Verdi tuto verzi přepracoval a schválil – je tedy oficiální. Ale z dramaturgického hlediska chybí důležité pozadí vztahu Carlose a Elisabeth.

3. Modenská verze (1886)

• Jazyk: italština
• Počet dějství: 5
• Zvláštnost: vrací Fontainebleauské jednání zpět
• Ale! Není to doslovný návrat k verzi z Paříže – spíš italský hybrid, kombinující prvky z Milánské verze a některé původní scény
• Trvání: kolem 3,5 hodiny
• Charakteristika:
  – velmi oblíbená verze pro inscenace
  – mívá škrty dle potřeb produkce

Poznámka: Tuto verzi Verdi autorizoval jako jakýsi kompromis – a řada moderních inscenací z ní vychází jako z „zlaté střední cesty“.

4. Složené verze (“kritická edice“ nebo „director’s cut“)

• V moderní době často vznikají tzv. kompozitní verze – kombinují scény z různých historických vydání: – někdo zahraje Fontainebleau, ale vyškrtne balet
  – někdo ponechá duet Carlose a krále po Rodrigo smrti
  – někdo vrátí scénu výměny masek mezi Eboli a Elisabeth

Poznámka: Existuje tzv. „Don Carlos in five acts without ballet“, případně „Five-act Italian version with critical restoration“.
Každá produkce si tak vlastně vytváří svůj vlastní Don Carlos – což odpovídá i povaze díla: je to svět plný variant, tajemství a kompromisů.

Verdi není Wagner, ani když hraje na velké struny

Jestli mě někdo opravdu chce rozčílit, stačí, aby mi začal tvrdit, že Don Carlos je „čistě wagnerovská opera“.
Ano, vliv Richarda Wagnera je tu bezesporu znát – Wagner byl v té době revolucionářem hudebního dramatu, a Verdi musel reagovat.

Ale – a to je zásadní – Verdi zůstal Verdim.
Reagoval po svém, s italskou melodičností, s jasnou dramaturgickou stavbou, s hlubokým citem pro vokální linii.
Neztratil se ve Wagnerově orchestru. Nevzdal se své identity.

Opera Don Carlos má sice formát velké francouzské opery, a tak je tu občas slyšet i Meyerbeerův vliv – v mohutnosti, v konstrukci scén, v použití sborů a ceremoniálních prvků.

Ale základ zůstává pevný:

Verdi byl ovlivněn, ale nebyl pohlcen.
Vzal, co potřeboval – a vrátil to světu jako něco úplně nového.

Nedlouho po pařížské premiéře bylo původní francouzské libreto Josepha Méryho a Camilla du Locla bylo přeloženo do italštiny. Premiéra italské verze proběhla 4. 7. 1867, ale překvapivě nikoli v Itálii nýbrž ve Spojeném Království v Covent Garden. V Itálii byla opera uvedena 27. 10. 1867 v Bologni.

Původní pětiaktová verze byla zkrácena na 4 aktovou samotným Verdim. Verdi sám vyrobil asi tak 8 verzí této opery. Další verze vyrobili dirigenti a impresáriové operních domů. Žádná jiná opera nemá tolik verzí jako Don Carlos.

Přijetí opery – od rozpaků ke slávě

Opera Don Carlos byla při svém uvedení přijata s mírnými rozpaky – a to i přesto, že jednotlivé premiéry slavily okamžitý dílčí úspěch.
Problémem byla především přílišná délka a také politicky citlivé téma, které se nečetlo snadno ani v monarchistické Evropě 19. století.

Verdi se sám pokoušel operu optimalizovat a krácením ji přiblížit publiku.
Zdálo se však, že ani jeho úsilí nestačilo – a opera na čas zapadla.

V první polovině 20. století byla uváděna jen zřídka a držela se spíše na okraji repertoáru.
Teprve ve druhé polovině století se situace začala měnit:

režiséři, dirigenti i publikum znovuobjevili hloubku, emocionální sílu a politickou aktuálnost tohoto díla.

Dnes je Don Carlos považován za jeden z vrcholů Verdiho tvorby a stal se stálou součástí repertoáru předních světových operních domů.

Role (Dramatis Personae)

• Don Carlo, infant španělský – tenor
  neklidný mladý muž, rozpolcený mezi láskou, povinností a touhou po svobodě
• Elisabeth de Valois, francouzská princezna, později královna Španělska – soprán
  ušlechtilá, silná, ale osamělá žena uvězněná v politickém manželství
• Princezna Eboli – mezzosoprán
  dvorní dáma a intrikánka, která se mění v tragickou kajícnici
• Markýz Rodrigo Posa – baryton
  idealistický přítel Carla, bojovník za svobodu ve Flandrech
• Král Filip II. – bas
  monarcha sužovaný mocí, samotou a nejistotou
• Velký inkvizitor – bas
  slepý a děsivý představitel církevní moci
• Mnich / Duch Karla V. – bas
  symbol pokory a věčnosti, možná skutečný mnich – možná zjev z onoho světa
• Tebaldo, páže královny – soprán
  mladý dvorní sluha, často ženský hlas v kalhotkové roli
• Hlas z nebes – soprán
  neviditelný andělský hlas během scény auto-da-fé

Poznámka: Opera se v originále jmenuje Don Carlos (francouzsky), v italské verzi Don Carlo. Pro větší srozumitelnost a jazykovou jednotu budu v dalším textu používat italskou variantu jména – tedy „Carlo“.

První dějství – Fontainebleau (existuje jen někdy)

Celé první dějství bylo samotným Verdim roku 1883 vyškrtnuto – a hudební čísla z něj byla částečně přesunuta jinam.
A právě zde je začátek jedné z největších bolestí opery Don Carlo:

co se z dramaturgického hlediska jeví jako klíčové, bylo často vyškrtnuto jako nepraktické.

Zamilovanost na první pohled – s politickým háčkem

Mladý Don Carlo bloudí v lese u Fontainebleau. Potkává krásnou neznámou – a samozřejmě se zamiluje na první pohled.
Tou neznámou je mladá šlechtična Elisabeth de Valois, dcera francouzského krále, která míří ke španělskému dvoru, protože má vstoupit do politického sňatku.

A Carlo si myslí, že je to sňatek s ním.
Chyba lávky.

Při jejich prvním rozhovoru Carlo předstírá, že není princ, což funguje přesně do momentu, kdy si vyznají lásku – a v tom přichází zpráva:
Elisabeth si má vzít jeho otce, krále Filipa II.

Než se stihne cokoli vyřešit, je podepsán mír – a politika vítězí nad láskou.
Vítězství, které chutná jako studený slepičí vývar.

Ukázky z prvního dějství

Carlova árie „Io la vidi e al suo sorriso“
Carlo vzpomíná na setkání s Elisabeth a popisuje její krásu. Árie je citlivá, jemná, zamilovaná až naivně.
Plácido Domingo
YouTube – Io la vidi e al suo sorriso

Duet „Di qual amor, di quant’ ardor“
První skutečné spojení Carla a Elisabeth – dojemný duet dvou duší, které se právě našly… aby je děj za minutu zlomil.
Plácido Domingo & Montserrat Caballé

YouTube – Di qual amor, di quant’ ardor

A co je na tom nejhorší?
Když se celé dějství vyškrtne, vztah mezi hlavními postavami zůstane na jevišti viset ve vzduchoprázdnu. Divák pak jen slyší, že se milují, ale neví jak se seznámili.
A tak se z Dona Carla postupně stává vedlejší postava ve vlastní opeře.

Druhé dějství – klášter, zahrady a první výbuchy vášní

Druhé dějství začíná předehrou a scénou v klášteře sv. Justa, kde se ozývá hlas mnichů a objeví se postava vycházející z hrobky císaře Karla V.
Hrobka se nachází poblíž a není jasné, kdo se zjevil – jestli duch císaře, nebo jen mnich. Spíše to vypadá na mnicha. Ale to nechme teologům a režisérům.

Do zahrady přichází Don Carlo, trýzněn láskou.
Objevuje se jeho přítel, markýz Rodrigo Posa – čestný muž, možná nejkladnější postava celého příběhu.
Rodrigo žádá Carla, aby mu pomohl bojovat za nezávislost Flander, kde se španělská moc chová dost brutálně.

Carlo ale Rodrigovi místo toho vyzná lásku ke své nevlastní matce, královně Elisabeth.
Rodrigo z toho má lehký šok, ale co by jeden neudělal pro přítele.
Ti dva si vyznají přátelství až za hrob – a scéna vrcholí nádherným duetem:

„Dio, che nell’alma infondere amor“
Piero Cappuccilli & José Carreras
🎧 YouTube – Dio, che nell’alma

Do kláštera přichází i král Filip s Elisabethou, a Carlo, když je spatří společně, propadá zoufalství.

Opera pak pokračuje vstupem princezny Eboli, která je vášnivá, dramatická a překrásná – tak jako vše, co s ní souvisí.
Zazní „její“ slavná scéna:

„Nei giardin del bello“
(Formálně duet s pážetem Tebaldem, ale Eboli si ho krade pro sebe.)
Tatiana Troyanos

🎧 YouTube – Nei giardin del bello

Zkrátíme to, nemůžeme jít scénu po scéně.

Do zahrady přichází Rodrigo Posa s královnou, která obdrží Carlovu zprávu – a brzy dorazí i sám Carlo, který se nedokáže ovládnout a vyznává Elisabeth svou lásku.

V tu chvíli přichází král Filip, který zuří.
Jeho hněv se nesnese přímo na Carla, ale na nešťastnou dvorní dámu, hraběnku z Arenbergu, kterou poníží a vykáže zpět do Francie.
Královna se s ní lidsky loučí, v nádherné a citlivé árii:

„Non pianger, mia compagna“
Daniela Dessì

🎧 YouTube – Non pianger, mia compagna

Na scéně zůstávají král Filip a Rodrigo Posa.
Rodrigo lobbuje za Flandry, snaží se králi naznačit, že tvrdá ruka ne vždy vítězí.

Filipovi se líbí Rodrigův charakter, ale jeho návrhy odmítá jako naivní.

Král pak Rodrigovi svěří svou největší obavu – že ho královna podvádí s donem Carlem.
Rodrigo přísahá, že to není pravda, a že vše pohlídá.
Nakonec je Rodrigo nenápadně varován před Velkým inkvizitorem – který vše vidí, ví a čeká.

Třetí dějství – masky, zrady a hranice fanatismu

Mezi Carlem a Elisabeth se nadále udržuje korespondence a mezi oběma je cítit napětí.
Carlo má – jak říct – zcela normální touhy, ale Elisabeth mu odolává s královskou důstojností.

Do toho všeho zasáhne Eboli.
Královna, vyčerpaná dvorskými povinnostmi, jí půjčila svou masku na nadcházející maškarní ples.
A tak se stane to, co v opeře prostě jednou nastat musí:

Carlo omylem vyzná lásku špatné ženě.

YouTube – Carlo vyznává lásku maskované Eboli (José Cura)

Scéna se vyostří.
Eboli, zrazená a žárlivá, vykládá Carlovi, co všechno král Filip a Rodrigo proti němu říkají.
Zároveň naznačuje, že může věci prozradit – což je jemně řečeno vydírání.

Rodrigo, přítomen celé scéně, má jasno:

Eboli musí zemřít „Já jí prostě propíchnu a bude!“
Ale Carlo tomu zabrání.

A pak přichází výbuch pekla – scéna autodafé.

Na náměstí se koná ceremoniální upálení kacířů.
Dav slaví, církev jásá, orchestr řve.
Dokonce i triumfální scéna v Aidě proti tomu působí decentně.

Na scénu přichází vyslanci z Flander, pokorně žádají o milost pro svůj lid.
Carlo tasí meč na krále, žádá svobodu pro utlačovaný národ.
Rodrigo ho s obtížemi zkrotí – a je za to králem odměněn titulem vévody.

Carlo je zatčen.
Kacíři jsou odvedeni a upáleni.
A v samém závěru scény zazní:

Nebeský hlas (voce dal cielo) – slibující kacířům spásu po smrti.

YouTube – Autodafé Yannick Nézet-Séguin

A u Autodafé zkusíme ještě jednu verzi

YouTube – Autodafé Karajan

Čtvrté dějství – král, církev, zrada, lítost a vražda

Hned na začátku dějství přichází král Filip II., osamělý, zlomený muž.
Usedá ke stolu – a lituje svého života.
Zpívá slavnou árii:

„Ella giammai m’amò“
Ona mě nikdy nemilovala...
Verdiho emocionální Everest pro bas.
Legenda říká, že ke konci života Verdi, když už nemohl komponovat, sedával u piana a hodiny si vydrnkával právě tuhle melodii.

🎧 YouTube – Ferruccio Furlanetto (Filip II)

Scéna s Velkým inkvizitorem

Vzápětí přichází Velký inkvizitor – slepý, ale děsivý, držící v rukou teokracii, strach a moc - prostě monstrum.

Král s ním konzultuje:

„Co byste říkal na popravu mého syna?“
Inkvizitor: „Výborný nápad. Ale za to chci hlavu Posy.“

Král odmítá – Rodrigo je jeho přítel.
Inkvizitor jemně naznačí, že Filip taky nemusí zůstat naživu.
Král se sesype, prosí, aby to všechno bylo zapomenuto.

🎧 YouTube – Jerome Hines, Paul Plishka

(Poznámka autora: historická úloha katolické církve byla vždy… komplexní.)

Odhalení Eboli, zhroucení královny

Zápletka se zadrhne:
Eboli se přizná, že se nechala svést králem, a k tomu ještě ukradla královně šperky a osobní věci.

Král urazí Elisabeth, která omdlí.
Ale ukáže se, že fyzický vztah s Carlem nikdy nebyl – zatímco Filip se skutečně zapletl s Eboli.

Elisabeth vyžene Eboli – ta odchází do kláštera.

Před odchodem však Eboli zjistí, že Carlo má být popraven.
A tak zazní její slavná, přetékající bolestí, výčitkami i vzdorem:

„O don fatale“
(Tentokrát ve francouzské verzi, i když ta inscenace… je na zabití.)

🎧 YouTube – Elina Garanča

Vězení, Rodrigo, atentát a rozbouřený lid

Carlo je ve vězení.
Přichází Rodrigo, který přináší dobré zprávy (zachránil dopisy a spiknutí).
Zpívá árii:

„Per me giunto“

Ale ze zálohy přichází atentát – žoldnéři Rodriga střelí přímo před Carlem.
Rodrigo umírá s dojemnou árií:

„Io morrò“
– loučí se s přítelem i se světem.
🎧 YouTube – Cappuccili, Carreras

Filip přichází Carlovi nabídnout svobodu – ale Carlo ho obviní z vraždy Rodriga.
Filip je upřímně šokován – nevěděl o tom.

Vzápětí vtrhne rozbouřený lid – chtějí Carla osvobodit, chtějí krev, spravedlnost, revoluci.

A tu přibíhá Eboli v masce – zachraňuje Carla z dosahu hněvu davu.

Ale… není konec.

Na scénu vstupuje znovu Velký inkvizitor.
Jeho přítomnost zmrazí celou situaci.
Nikdo si nedovolí odpor. Všichni se leknou a sklapnou

Páté dějství – modlitba, rozloučení a odchod do neznáma

Závěr opery nás zavádí do klášterní zahrady u hrobky císaře Karla V.

Královna Elisabeth, zlomená, osamělá, ale důstojná, se modlí za pokoj duše svého milovaného Carla.
Zazní její nejslavnější árie:

„Tu che le vanità“
– Ó ty, jenž jsi opustil marnosti světa...
Tiché, dojemné rozloučení s nadějí, s láskou, se světem.

🎧 YouTube – Mirella Freni (Elisabeth)

Přichází Don Carlo.
Jeho poslední vyznání lásky je zoufalé a čisté.
Oba vědí, že jejich láska nemá naději v tomto světě.
A přesto si ji zachovávají jako symbol něčeho vyššího.

V tom jsou přistiženi králem Filipem a Velkým inkvizitorem.
Inkvizice požaduje Carlovo vydání.
Carlo tasí meč, připraven bojovat za svou čest.

A právě v tu chvíli se z blízké hrobky vynoří postava mnicha – nebo ducha Karla V.
Znovu není jasné, kdo to je.

Ale Carla odvádí do nitra hrobky.

Závěr opery je mystický, symbolický a otevřený.
Nikdy se nedozvíme, zda byl Carlo odveden na smrt, zachráněn, či přijat do vyššího řádu věčnosti.
Možná je to vykoupení, možná smrt, možná jen další kapitola lidské tragédie.

Člověk nemá svůj osud pevně v rukou.
Osud člověka je v rukou božích.

. Verdiho génius zde naplno dozrál. Don Carlos je plnohodnotné hudební drama, ve kterém se orchestr stal rovnocenným vypravěčem děje.
A přestože se proměnila forma, verdiovské melodie zůstávají – krásné, žhavé, nezaměnitelné.
Vášeň nevyprchala. Ani zpěvnost, ani lidskost.

„Stále je to Verdi. Nikoli Wagner“

Don Carlo – Významné nahrávky (chronologicky podle verze a jazyka)

Italská verze (Don Carlo) – 4aktová a 5aktová

• 1954 – Gabriele Santini (4 akty, italština) – Obsazení: Mario Filippeschi (Don Carlo), Antonietta Stella (Elisabetta), Elena Nicolai (Eboli), Tito Gobbi (Rodrigo), Boris Christoff (Filippo II), Giulio Neri (Velký inkvizitor)​

Komentář: První studiová nahrávka opery, která si i přes monofonní zvuk a drobné nedostatky obsazení dodnes uchovává pozoruhodné kvality.

Vynikají především dva velké výkony – Gobbi jako charismatický Rodrigo a Christoff jako démonicky trýzněný král Filip

Filippeschi má sice tradičnější styl a robustní hlas, ale všechny náročné tóny zazpívá; Stella zpívá lyricky a kultivovaně, třebaže její Elisabetta nedosahuje výrazové hloubky pozdějších interpretek

Dostupnost: Vydal EMI (dnes Warner Classics), vyšlo ve vícero reedicí (např. Naxos); vzhledem k stáří je nahrávka volně ke slyšení i online (YouTube apod.).

• 1958 – Carlo Maria Giulini (5 aktů, italština, živě) – Obsazení: Jon Vickers (Don Carlo), Gré Brouwenstijn (Elisabetta), Fedora Barbieri (Eboli), Tito Gobbi (Rodrigo), Boris Christoff (Filippo II), Michael Langdon (Velký inkvizitor)​

Komentář: Historicky průlomové nastudování v Covent Garden (režie Luchino Visconti) – jedno z prvních, které uvedlo 5aktovou „modenskou“ verzi v italštině v téměř celé délce (obsahuje Fontainebleau, jen povstání ve 4. dějství chybí)

Pro zvukově méně kvalitní záznam (vzdálený mono snímek) je určeno spíše fajnšmekrům, nicméně výkony stojí za to: mladý Vickers zpívá svého Carla s podmanivou kombinací lyrismu a vášně, Gobbi vtiskl Posovi ohromnou vnitřní vroucnost a Christoffův Filip je autoritativní a niterný zároveň.

Barbieri zvládá Eboli hlasově robustně (ač koloratury Veil Songu jsou obtížné) a Brouwenstijn dodává Elisabettě patos, i když její hlas nemá ideální objem pro velký italský styl.

Dostupnost: Oficiálně vydal ROH Heritage (remaster), existuje i dřívější vydání (Myto). Částečně ke zhlédnutí na YouTube; celý záznam je v archivech ROH.

• 1965 – Georg Solti (5 aktů, italština) – Obsazení: Carlo Bergonzi (Don Carlo), Renata Tebaldi (Elisabetta), Grace Bumbry (Eboli), Dietrich Fischer-Dieskau (Rodrigo), Nicolai Ghiaurov (Filippo II), Martti Talvela (Velký inkvizitor). Komentář: První stereofonní studiová nahrávka, která je dodnes etalonem díky dramaticky strhujícímu vedení orchestru a skvělému zvuku Decca​

Bergonzi s Tebaldi tvoří sehraný pár – hlasově se výborně doplňují krásným legatem a italskou kantilénou (Tebaldi, ač na sklonku kariéry, stále umí působivě „rozeznít“ tón)​

Bumbry podává jednu z nejlepších kreací role Eboli na nahrávkách – svůdný, sytý mezzosoprán zvládající jak Bolero, tak dramatické „O don fatale“

Duo Ghiaurov–Talvela patří k nejimpozantnějším představitelům Filipa a Inkvizitora vůbec – jejich temné hlasy dodávají slavné scéně mrazení

Jedinou kontroverzí je obsazení Dietricha Fischer-Dieskaua: jeho baryton není typicky „verdiovský“ a v dramatických pasážích (scéna hádky s králem) místy štěká a nemá potřebnou razanci vedle Ghiaurova.

Celkově však tato nahrávka patří k nejlepším, jaké byly pořízeny​

musicweb-international.com

Dostupnost: Decca (digitálně remasterováno, součást Verdi Complete Works), k poslechu na CD i streamovacích službách.

• 1970 – Carlo Maria Giulini (5 aktů, italština) – Obsazení: Plácido Domingo (Don Carlo), Montserrat Caballé (Elisabetta), Shirley Verrett (Eboli), Sherrill Milnes (Rodrigo), Ruggero Raimondi (Filippo II), Giovanni Foiani (Velký inkvizitor)​

Komentář: Pro mnohé referenční nahrávka díky nádhernému pěveckému obsazení a kompletní pětiaktové verzi. Domingo a Caballé tu ve svých raných zenitech zpívají přímo lahůdkově – „dvě naprosto úchvatná prime voice ve svých rolích“. Nevím, zda je lepší Solti nebo tohle. Myslím si, že tohle, ale ne o moc. A asi byste mě snadno přesvědčili, že je lpší Solti.

. Giulini klade důraz na kultivovanou kantilénu a detailní dynamiku; to přináší nezapomenutelné pianissimo momenty (Caballé), ale současně poněkud ubírá dramatu a tempu děje.

Někteří cítí nedostatek „hysterické bolesti“ v Domingově projevu oproti třeba Björlingovi či Corellimu– jeho Don Carlo je velmi líbezný, leč méně zoufalý. Podobně Caballé okouzluje éterickými pianissimy, ale emotivně působí spíše rezervovaně.

První, kdo zde skutečně vtiskne postavě život, je Milnes jako markýz Posa – v plné síle hlasu i výrazu.

Verrett podává Eboli hlasově velkolepě (její „O don fatale“ má skvělý horní h♪, dramatický tah a legato), jen Veil Song působí trochu těžkopádně vlivem Giuliniho pomalého tempa.

Raimondi coby Filip je kultivovaný (spíše basový kantabilista než „černohlasý“ bas), takže vedle legend typu Christoff to není nejhutnější Filip, ale svou roli zvládá noblesně​

Dostupnost: EMI/Warner (dlouhodobě v katalogu, např. v edici Great Recordings), dostupné i na YouTube. Nahrávka je ceněna za krásu provedení a kompletnost, byť z hlediska dramatické jiskry jí někteří dávají přednost třeba Soltimu či Abbadovým živým provedením​

• 1978 – Herbert von Karajan (4 akty, italština) – Obsazení: José Carreras (Don Carlo), Mirella Freni (Elisabetta), Agnes Baltsa (Eboli), Piero Cappuccilli (Rodrigo), Nicolai Ghiaurov (Filippo II), Ruggero Raimondi (Velký inkvizitor) – + José van Dam jako mnich (hlas Karla V.).​

Komentář: Karajan vsadil na zkrácenou 4aktovou verzi (bez Fontainebleau), ale s Berlínskou filharmonií vykouzlil zvukově opulentní a dramaticky sevřenou nahrávku. Carreras s Freni zde tvoří dojemný pár zamilovaných „odsouzenců“ – ačkoli oba byli spíše lyrické typy, zpívají s obrovskou vřelostí a zároveň mají dost „oceli“ v hlase, aby roli dramaticky unesli.

Karajan dbá na každou nuanci partitury; orchestr hraje nádherně a pěvci frázují s velkým citem. Jedinou výtkou bývá místy horší vyvážení zvuku – v některých momentech (zejm. začátek 1. obrazu) orchestru dominují žestě a sbor a hlasy jsou trochu vzdálené​

To však nemění nic na tom, že po stránce pěvecké a stylové jde o mimořádně kvalitní počin. Ghiaurovův Filip je jedním z jeho životních výkonů a Raimondi jako Inkvizitor s ním svádí strhující „souboj“ – v jejich slavné scéně doslova létají jiskry a oba dva vokálně excelují​

Cappuccilliho Posa je spolehlivý a noblesní (byť ne tak prožitý jako Gobbi či Milnes), Baltsa je jednou z nejvýraznějších Eboli – její hlas je ohromně temperamentní, s ostrými „laserovými“ výškami, ale i svůdným témbrem v nižších polohách.

Freni zpívá na hranici možností svého lyrického sopránu, ale ani v nejvyšších tónech netlačí a „Non pianger“ provoní něhou.

Carrerasův zvučný tenor výborně vystihuje zádumčivou, vášnivou povahu dona Carlose a jejich závěrečný duet s Freni je velmi dojemný

Celkově, přes drobné zvukové neduhy, jde o plnohodnotný zážitek čtyřaktové verze​

Dostupnost: Původně EMI, dnes Warner (v reedici), běžně ke koupi i online poslechu.

• 1992 – Riccardo Muti (4 akty, italština) – Obsazení: Luciano Pavarotti (Don Carlo), Daniela Dessì (Elisabetta), Luciana d’Intino (Eboli), Paolo Coni (Rodrigo), Samuel Ramey (Filippo II), Alexander Anisimov (Velký inkvizitor)​

Komentář:Tohle neznám nijak dobře. Podrobosti o nahrávce vyčteny z Music web international. Osobně se mi jeví Luciano jako Carlo dost úletově a trochu se toho bojím. Studiová nahrávka pořízená na vrcholu digitální éry s výbornou zvukovou kvalitou – Muti zde dokázal ideálně vyvážit orchestr a hlasy

Po vydání překvapivě sklidila vlažnější recenze, dnes se však hodnotí lépe. Pavarotti, pro něhož to byla jedna z posledních nově nastudovaných rolí, zpívá překvapivě svěže a s emocionálním nasazením (v ansámblech i ve slavném závěrečném duetu dokáže zpívat tiše a něžně). (Poznámka autora: Nevěřím tomu, budu si to muset sehnat!)

Všichni ostatní pěvci si vedou spolehlivě – Dessì má lyrický půvab (byť není tak výrazná jako např. Freni), d’Intino je temně zabarvený mezzosoprán a zvládá Eboli velmi dobře (postrádá možná jen hvězdné charisma), Paolo Coni je solidní verdiovský baryton typu Cappuccilliho. Absolutním triumfem nahrávky je však basové obsazení – Samuel Ramey jako Filip vnáší kombinaci italské kantability a hrozivé autority a part Velkého inkvizitora a Mnicha jsou obsazeny dvěma mohutnými basy (Anisimov + Andrea Silvestrelli), takže slavná scéna i závěr opery mají patřičnou váhu. Muti diriguje energicky a dramaticky, ale současně nechává pěvce dýchat – výsledkem je dramatický spád i krásné oblouky frází. Navzdory jistým výhradám některých kritiků nejde v žádném případě o nepovedenou nahrávku – naopak nabízí mnoho pozitivního a excelentní technickou kvalitu zvuku​

Dostupnost: EMI/Warner (2CD), k dispozici i na streamingových platformách; na YouTube jsou ukázky i celé scény.

• 1997 – Bernard Haitink (5 aktů, italština) – Obsazení: Richard Margison (Don Carlo), Galina Gorchakova (Elisabetta), Olga Borodina (Eboli), Dmitri Hvorostovsky (Rodrigo), Roberto Scandiuzzi (Filippo II), Robert Lloyd (Velký inkvizitor)​

. Komentář: Tohle neznám vůbec. Podrobnosti k nahrávce byly vyčteny z Music web international. Velkorysý studiový projekt Covent Garden, který přináší kompletní 5aktovou verzi v italštině s minimem škrtů (chybí jen úvodní scéna dřevorubců a posmrtné „Lacrimosa“ ve 4. dějství)​

Haitink volí podobně jako kdysi Giulini velmi rozvážné tempo a detailní práci s partiturou, avšak na rozdíl od Giuliniho dokáže zároveň vykreslit i patos a drama velkých scén.

. Nahrávka se může pochlubit vynikajícím zvukem a mimořádným orchestrem Royal Opera House (už úvodní hornová sóla nebo celý auto-da-fé mají skvělý účinek)​

. Obsazení vsadilo spíše na tehdy mladší či méně okoukané pěvce – a vyplatilo se. Kanadský tenor Margison podává velmi poctivý výkon a technicky rovnocenně konkuruje známějším jménům; jeho Carlo má krásné plné výšky (dokonce i ozdoby jako trylek) a velké nasazení

. Gorchakova a Borodina tvoří pozoruhodné ženské duo – obě disponují velkým, hutným hlasem (Gorchakova spíše soprán s temným zabarvením, Borodina sametový mezzosoprán) a dokáží suverénně obsáhnout dramatické i lyrické momenty svých dvou rozsáhle pojatých árií

. Hvorostovsky jako Posa patří k vrcholům nahrávky – jeho baryton je mužný, zářivý a zanícený, takového Rodriga byste naživo slyšeli jen stěží​

. Scandiuzzi jako Filip možná nedosahuje legend typu Siepi/Christoff/Ghiaurov (jeho hlas postrádá trošku „černější“ jádro), přesto působí důstojně a dojemně jako trýzněný král​

Vedle něj exceluje Robert Lloyd coby Inkvizitor – jeho temný, hrozivý bas budí opravdový respekt a kritik poznamenal, že Lloydův výkon by klidně obstál i jako král Filip (tak výrazný to je hlas). Celkově Haitink nabízí temnější, ponurý výklad s velkolepými sborovými scénami, aniž by obětoval intimní lyriku – v mnohém připomene Giuliniho poetiku, avšak s větším důrazem na dramatičnost

. Dostupnost: Philips (CD již hůře sehnatelný, ale bývá v nabídce Decca jako součást kolekcí), zvukově vysoce kvalitní nahrávka – část ukázek je i na YouTube.

Francouzská verze (Don Carlos) – originální pětiaktová

• 1973 – John Matheson (5 aktů, francouzština, koncertní nahrávka BBC) – Obsazení: André Turp, Edith Tremblay, Michelle Vilma, Robert Savoie, Joseph Rouleau, Richard Van Allan ad. (BBC Concert Orchestra & Singers)​

. Komentář: Tato raritní nahrávka (vyd. Opera Rara) zachycuje vůbec první poválečný pokus uvést původní francouzskou verzi z roku 1867 v úplnosti, včetně všech dříve škrtnutých čísel a baletu. Nikdy jsem to neviděl prodávat a vůbec to neznám. Detaily o nahrávce vyčteny z Music web interenational.

. Jedná se o živý koncertní záznam pro rozhlas – zvuk je překvapivě dobrý a slyšet Don Carlos francouzsky v autentickém podání rodilých frankofonních pěvců je skutečným požitkem pro znalce

. Na druhou stranu pěvci (většinou kanadští sólisté) nejsou světově proslulí a místy je znát, že je Verdiho obtížný part dost zkouší.

Pro milovníky opery a „verdiology“ má nahrávka obrovský význam – nabízí téměř čtyři hodiny hudby tak, jak ji Verdi původně zamýšlel (např. rozšířená Fontainebleauská scéna s baletem, původní úvod k auto-da-fé aj.). Dostupnost: Vydal Opera Rara (LP/CD), dnes obtížněji sehnatelná; objevuje se však v archivech a mezi sběrateli.

• 1984 – Claudio Abbado (5 aktů, francouzština) – Obsazení: Plácido Domingo (Don Carlos), Katia Ricciarelli (Élisabeth), Lucia Valentini Terrani (Eboli), Leo Nucci (Rodrigue), Ruggero Raimondi (Philippe II), Nicolai Ghiaurov (Grand Inquisiteur)​

. Komentář: První studiová nahrávka v originálním jazyce, která vyšla u velkého labelu (DG). Abbado využil nové kritické vydání a natočil velmi kompletní pětaktovou verzi – dokonce přidal do dodatků i několik dříve škrtnutých či nahrazených částí a balet (celkově nejúplnější komerční nahrávka vůbec)​

Přesto tato ambiciózní nahrávka úplně nesplnila očekávání. Celé mezinárodní obsazení (až na basy) nejsou rodilí Francouzi, takže Don Carlos tu zní spíše „po italsku“ – pěvci bojují s francouzskou výslovností a dikcí. Je to prostě propadák, takové leklé cosi.

Recenze uvádějí, že jediným, kdo nemá s jazykem problém, je Raimondi (známý svou jazykovou vybaveností) a Ghiaurov; Domingo si vede obstojně, ale zní pořád spíš jako španělský šlechtic než francouzský Infant.

Ricciarelli jako Elisabetta byla v té době již ve vokálním útlumu – ve forte má znatelný pulsující vibrato (“beat“) a celkově zní unaveně, byť v pianissimech umí dojmout​

Domingo překvapivě místy působí poněkud tence ve výškách a nejde o jeho nejpovedenější studiový výkon​

Raimondiho Filip postrádá temnou autoritu (jeho bas baryton má sice kultivovanost, ale ne tak „černý“ tón)​

. Celkově je výkon všech slušný, ale schází skutečné vzrušení – Abbado diriguje možná až příliš opatrně a pomalu, takže dramatické napětí mezi postavami (např. napětí v milostném trojúhelníku Carlo–Élisabeth–Philippe) vyznívá mdle​

. Největší devizou je tak opět orchestr (La Scala hraje precizně) a historická hodnota kompletního znění. Dostupnost: Deutsche Grammophon (3CD box, dostupný i v digitálních formátech). Nahrávka je k nalezení na streamovacích službách, případně YouTube.

• 1996 – Antonio Pappano (5 aktů, francouzština, živě) – Obsazení: Roberto Alagna (Don Carlos), Karita Mattila (Élisabeth), Waltraud Meier (Eboli), Thomas Hampson (Rodrigue), José van Dam (Philippe II), Eric Halfvarson (Grand Inquisiteur)

. Komentář: Je to velmi slušné, ale opravdu. Záznam z pařížského Théâtre du Châtelet (scénická produkce Luca Bondyho) – jeden z nejlépe hodnocených moderních počinů, jak hudebně, tak inscenačně. Pappano zvolil kritickou edici francouzské verze, nicméně provedl jisté úpravy: nevložil balet a kombinoval čísla z různých verzí (jde tedy o kompozit 1867 a 1886)​

. Výsledkem je dramaticky velmi soudržné dílo o pěti dějstvích ve francouzštině, které přibližuje původní Don Carlos současnému publiku. Výkony: Jednoznačně vyniká Roberto Alagna – kritikové jej označili za „nejlepšího z ansámblu, vytváří věrohodný portrét zranitelného a citlivého infanta a pěvecky podává obdivuhodný výkon – dokonce zazpívá i trylek“ Jeho Don Carlos je ryze francouzský (Alagna je rodilý Francouz) a patří k vrcholům jeho kariéry – „sugestivní, drásavý výkon… jeden z nejlepších, jaké kdy Alagna odvedl“​

Ostatní hvězdy bohužel nedosahují jeho úrovně: Mattila má krásný hlas, ale francouzská dikce jí poněkud uniká a chybí jí křehkost v projevu; Meier zpívá Eboli s výrazem, ale postrádá koloraturu a nižší hlas (tato role je spíše pro dramatický mezzosoprán typu Simionato nebo Cossotto); Hampson jako Posa je kultivovaný, leč jeho baryton nemá potřebnou italskou šťávu a ve velké konfrontaci s králem mu chybí „údernost“; legendární van Dam byl v době záznamu již vokálně za zenitem, takže Filip nemá takovou průraznost, a Halfvarsonův Inkvizitor má dosti výrazný vibrato a nepůsobí tak hrozivě jako jeho slavní předchůdci (Hines, Talvela)​

. Přesto je celkový dojem z nahrávky pozitivní díky energii živého provedení a Pappanovu dramatickému pojetí. Dostupnost: EMI vydala audio (2CD) i video záznam (DVD/Blu-ray)​

. Nahrávka je dostupná na CD, DVD i online (částečně YouTube, kompletně Met Opera on Demand). (Pozn.: Tato produkce zahájila vlnu novodobého zájmu o původní Don Carlos – následovaly např. inscenace Royal Opera House 2017 a Opéra de Paris 2017 s Jonasem Kaufmannem, či historicky první uvedení ve francouzštině v Metropolitní opeře v roce 2022​