Giuseppe Fortunino Verdi (10. 10. 1813 – 27. 1. 1901)

Italský hudební skladatel, autor 28 oper, řady písní, několika orchestrálních skladeb a známého Requiem. Nebudu opisovat z Wikipedie, raději sdílím osobní dojmy.

Stokrát jsem během svého života slyšel, že Verdi je v podstatě podřadný skladatel, protože jiní jsou lepší. Opakovaně jsem se dozvěděl, že jsem verdiovský idiot. Mé srdce ale patří Verdimu a vždy patřit bude. Nezbývá tedy než být na to hrdý.

Verdi psal primárně vokální linku, orchestr používal většinou jako kytaru. Sedíte v divadle, posloucháte nahrávku, cítíte se pohnutě a verdiovský orchestr hraje „umca umca“. Sólistka (nebo sólista) na vás právě vysypala kyblík emocí, které jsou v hudbě ukryty, i když tam nejsou napsané.

Zvláštní kapitolu tvoří verdiovské dějové náměty. Návod, jak ugrilovat vlastní dítě v táboráku, jak se správně naládovat jedem, jak házet nabitou pistolí, tak aby vystřelila – to vše naleznete v jeho operách. Motivace postav je přehlídkou nízké inteligence a utkvělých představ.

Chybělo málo a jméno Verdi by dnes nikdo neznal. Ne, nebudu zmiňovat historku s nepřijetím na konzervatoř. Verdi to málem vzdal, když mu zemřela žena a dvě děti a jeho druhá opera „Jeden den králem“ propadla. Uvažoval, že se stane účetním, že nemá talent. Potkal operního agenta Merelliho, který měl u sebe vrácené libreto. Verdi si to v žádném případě nechtěl vzít, ale Merellimu se přesto podařilo libreto Verdimu vnutit. Verdi přišel domů, svalil se do postele a spal do rána. Asi z toho plyne, že nebyl úplně střízlivý. Ráno vstal, jeho pohled padl na sešit, který ležel na zemi. „Co to je?“ vzal sešit a ten se otevřel na stránce s veršem „Leť, myšlenko, na zlatých křídlech.“ Zaujalo ho to a zkusil to napsat a byla z toho opera Nabucco. Jaké z toho plyne poučení? Nechlastejte tolik, ožralí potkáte Merelliho a bude z vás významný operní skladatel, tedy vlastně „nevzdávej se a znovu to zkus.“ Nikdo neví, jestli je ta historka pravdivá. Verdi ji sám rád dával k lepšímu.

Verdiho tvorba měla vývoj, čím byl starší, tím jinější to bylo. Jeho poslední díla jsou plnohodnotná hudební dramata. A mně nezbývá než zvednout pošlapanou Verdiho vlajku z bláta a odnést ji do čistírny a s vypranou vlajkou se opět pokusit uzavřít mír s příznivci jiných skladatelů.

Co si poslechnout jako první? Začněte s „Rigolettem“, potom „La Traviatou“. Zajímavou volbou je též „Un Ballo in Maschera“. Falstaffa bych nechal na konec. Je to Verdiho poslední opera a není úplně snadno stravitelná. Poslední scéna končí jako fuga s textem, že život je fraška. Verdi se směje tomu, jak jste z toho vyplesknutí a jak vás dostal. Jestli se směje s vámi nebo vám, záleží na vás.

Nahrávky? Můj první Rigoletto z Městské knihovny – Warner Classics, Rigoletto s Beverly Sills (Gilda), Alfredo Krausem (Il Duca di Mantova), Sherrill Milnesem (Rigoletto), Samuelem Rameyem (Sparafucile/Il Conte di Monterone), Mignon Dunn (Maddalena) pod vedením Julia Rudela (1979).