Giacomo Puccini, Madama Butterfly, průvodce operou

Operní evergreen, vrchol operního verismu, opera, kde se nebesa a krása slijí v jedno a snovým způsobem povznesou posluchače nebo diváka v divadle na křídlech lidských hlasů, na vrchol hudební extáze?

Giacomo Puccini, Madama Butterfly, průvodce operou

Motto

Operní evergreen, vrchol operního verismu, opera, kde se nebesa a krása slijí v jedno a snovým způsobem povznesou posluchače nebo diváka v divadle na křídlech těch nejúžasnějších hudebních nástrojů, které kdy byly vynalezeny, tedy lidských hlasů, na vrchol hudební extáze?

Slovo úvodem

Ano, určitě tomu tak je. Je zde ale jedna důležitá podmínka, která musí být nutně splněna: Představení nebo nahrávka musí být naprosto špičkové. Není nic vražedně nudnějšího než špatně provedená Butterfly.

Že to přeháním a že to Pucciniho hudba zvládne přerazit? Musím říct, že nezvládne. Sám jsem to v divadle zažil. A vzhledem k úctě, kterou mám k českým pěvcům, nebudu nikoho jmenovat. Když téměř šedesátiletá Čo-čo-san v podání jisté známé české pěvkyně vylévala na jevišti svoje emoce stylem: „Děti, koukejte, jsem sice patnáct let po přechodu, ale když jsem byla mladá, já vám byla romantická a vášnivá… no fakt!“, člověk nevěděl, zda ji má litovat, nebo zda má jít do kasy, aby mu vrátili peníze. Já bych ten věk neřešil, kdyby to vokálně za něco stálo, ale to nestálo – hlasová houpačka, pomalé vibrato – tón nahoru dolů. Situaci se pokusila zachránit paní Drahomíra Drobková jako Suzuki. Ta byla vokálně vynikající. Ale představitelka titulní role stála za nic, představení nezachránilo nic a já se probudil až doma.

Vznik

Námět opery je založen na povídce Johna Luthera Longa „Madame Butterfly“ z roku 1898. Povídka je pak založena částečně na vyprávění Longovy sestry Jennie Correllové a na semiautobiografické francouzské novele „Madame Chrysanthème“ Pierra Lotiho z roku 1887.

Longova povídka byla zdramatizována Davidem Belascem do formy jednoaktové hry „Madame Butterfly: tragický příběh Japonska“. Hra měla premiéru v New Yorku v roce 1900, aby se poté přesunula do Londýna, kde ji Puccini ještě téhož roku zhlédl. Oslovil pak svého vydavatele Ricordiho, zda by mu nezajistil práva na zhudebnění díla. Vyjednávání bylo evidentně složité, protože smlouva byla uzavřena až v roce 1901. Dohoda se nakonec zdařila.

Libreto opery napsali tradiční maestrovi libretisté Luigi Illica a Giuseppe Giacosa. (Katalogové číslo Schickling je SC 74.)

Premiéra původní dvouaktové verze potom proběhla v milánské La Scale 17. února 1904 pod vedením dirigenta Cleofonta Campaniniho.

Je moc zajímavé, že premiéra skončila katastrofou. Puccini možná díky svým sklonům k prokrastinaci (zde upozorňuji, že mu to nevyčítám; jsem na tom vlastně asi dost podobně, připadá mi to ale moc zajímavé) dodal některá hudební čísla opožděně. Roli také zřejmě sehrála automobilová nehoda z roku 1903, kdy Pucciniho řidič sjel ze silnice. Skladatel byl ošklivě raněn a nikdy se vlastně úplně z následků nehody nezotavil. Říká se, že jednou z příčin tedy bylo, že sopranistka v hlavní roli Rosina Storchio nedostala dostatek času se s rolí seznámit. Zlí jazykové ještě občas pronášejí jízlivé poznámky o její nadváze. Ale je zde také legenda o nafouknutém kostýmu, kdy hlavní představitelka údajně působila dojmem vysokého stupně těhotenství. Přesné příčiny debaklu nejsou známy a my se můžeme jen dohadovat, co se přesně stalo. Bučení prý bylo příšerné, italské publikum je nemilosrdné a neumí odpouštět. Zdrcený Puccini dílo přepracoval a zde do toho vstupuje legendární ukrajinská sopranistka Solomija Krušelnycka, která odhadla potenciál díla, vysvětlila Puccinimu, co si o tom myslí, a posloužila mu zřejmě jako vizuální inspirace k přepracování díla. Posléze zpívala obnovenou premiéru 28. května v Brescii. Představení opět vedl dirigent Cleofonte Campanini. Tento fakt je důležitý. My zde totiž uvedeme jednu udrbanou historku: Solomija velmi taktně uzemnila svody dirigenta Artura Toscaniniho, který operu dirigoval při pozdějších reprízách. Všichni víme, že se Toscaninimu ženy líbily, ale zdá se, že zde narazil. Existují též legendy o Pucciniho osobním zaujetí touto pěvkyní. Detaily nejsou úplně známy a my to necháme divadelním drbnám.

Opera prokázala svůj potenciál, rozepjala křídla a vzlétla na taktech Pucciniho hudby vstříc věčnosti a také do našich srdcí.

Verze opery

Zde bych upozornil, že verzí opery je vlastně více. Puccini operu upravoval stále a my zmíníme verze tak, jak je zvykem je uvádět, i když to není úplně přesné.

1. Původní milánská verze (únor 1904): Tato původní dvouaktová partitura zažila při premiéře v milánské La Scale historické fiasko. Publikum bučelo a pískalo. Na vině byla jednak organizovaná klaka Pucciniho nepřátel, ale také úmorná, bezmála devadesátiminutová délka druhého dějství a celkový nedostatek zkoušek. Zklamaný Puccini dílo po jediném uvedení okamžitě stáhl.

2. Revidovaná brescijská verze (květen 1904): Puccini provedl zásadní dramaturgický řez. Nekonečné druhé dějství rozdělil na dvě části (dnešní druhé a třetí dějství), které propojil atmosférickým orchestrálním intermezzem. Aby navíc role Pinkertona nepůsobila tak ploše a tenorista měl důstojnější odchod, dopsal mu emotivní árii „Addio, fiorito asil“. Květnové uvedení v Teatru Grande v Brescii už znamenalo triumfální úspěch.

3. Americká verze (1906): Pro uvedení ve Spojených státech (zejména v Metropolitní opeře v New Yorku) provedl Puccini další škrty. Odstranil některé zdlouhavé a popisné pasáže v prvním dějství (například proškrtal příbuzenstvo Čo-čo-san) a celkově zhustil hudební tok, aby lépe odpovídal tempu a zvyklostem amerického publika.

4. Pařížská verze (1906/1907): Pro premiéru v pařížské Opéra-Comique provedl skladatel další citelné úpravy orchestrální sazby a zasáhl i do libreta. Zásadním krokem bylo zjemnění postavy Pinkertona – Puccini odstranil některé jeho vysloveně arogantní a rasistické narážky z prvního dějství, aby americký námořník nepůsobil tak jednostranně a chladnokrevně záporně.

5. Definitivní „standardní“ verze (1907): Pátá a poslední podoba díla z roku 1907 představuje finální znění, které vydalo nakladatelství Ricordi. Tato partitura v sobě integruje pařížské změny a definitivně ustaluje architektoniku opery. Právě z této notové předlohy vychází naprostá většina dnešních inscenací a nahrávek.

Děj

První dějství

Na okraji japonského města Nagasaki v pronajatém domku si mladý námořní důstojník Benjamin Franklin Pinkerton povídá s místním konzulem Sharplessem. Pinkerton si zakoupil od místního dohazovače Gora mladou japonskou dívku Čo-čo-san na trochu „toho rozšoupnutí“. Pinkerton svěřuje Sharplessovi, že za ni zaplatil asi 100 jenů a že se těší na pravou svatbu s americkou ženou.

Sharpless ho marně varuje, že Čo-čo-san, zvaná Butterfly, bere sňatek naprosto vážně a je do něj hluboce zamilovaná. Brzy přichází nevěsta v doprovodu příbuzných a přiznává, že kvůli Pinkertonovi dokonce tajně konvertovala ke křesťanství a zřekla se víry svých předků. Vstup Butterfly je velmi efektní, dívka zpívá nejprve v zákulisí a pak vstoupí na scénu. Od schopností sopranistky v hlavní roli se odvíjí efektivita dívčina vstupu. A zde bych si dovolil ukázku z živého vystoupení Leontyne Price – zde prostě nemáme nejmenší pochybnost, že prostě „něco přišlo“.

Butterfly se chová jako naivní dítě, však také svěřuje, že je jí opravdu teprve patnáct let. Z rozhovoru též vyplyne, že její rodina má na poli cti nějakou skvrnu a otec Čo-čo-san byl donucen k seppuce.

Svatební veselí brutálně přeruší její strýc, buddhistický mnich (Bonz), který ji za zradu rodiny prokleje, načež ji zavrhnou i všichni ostatní příbuzní. Rozčílený Pinkerton tvrdě vyhazuje „pobouřené“ příbuzenstvo ze „svého“ domu. Opuštěná a plačící Butterfly nachází útěchu v Pinkertonově náruči. Butterfly je okouzlena tím, že se jí Pinkerton zastal, a podléhá Pinkertonovým svodům. První dějství vrcholí jedním z nejslavnějších milostných duetů operní historie (“Vieni la sera… Vogliatemi bene.“) – ukázka: Jussi Björling a Victoria de los Ángeles – zde.

2. dějství

Uplynuly tři roky. Pinkerton odplul do Ameriky a Butterfly žije se svou věrnou služebnou Suzuki v chudobě. Zatímco Suzuki pochybuje, že se manžel vrátí, Butterfly stále neochvějně věří v jeho slib (“Un bel dì, vedremo“). – Koho zvolíme na „Un bel dì, vedremo“?... Asi to vím – Renata Tebaldi.

Butterfly odmítá intriky dohazovače Gora i nabídku k sňatku od bohatého prince Jamadoriho. Její vzdor a víra jsou předmětem pobavení celého okolí. Přichází konzul Sharpless s dopisem, ve kterém Pinkerton oznamuje, že se oženil s Američankou. Sharpless však nemá srdce zprávu dočíst. Butterfly pokládá Sharplessovi zmatenou otázku, kdy v Americe hnízdí červenky. Butterfly vysvětluje, že jí Pinkerton slíbil, že se vrátí, než červenky znovu zahnízdí. Zdrcený Sharpless opdoví, že ornitologii nestudoval. Posléze se odhodlá k rozhodnému kroku a ptá se Butterfly, co by dělala, kdyby se Pinkerton opravdu nevrátil a zda by pro ni opravdu nebyla šance svatba s Jamadorim. Šokovaná Butterfly sdělení odmítá a trvá na tom, že se Pinkerton vrátí. Pak Sharplesovi hrdě ukáže modrookého syna, kterého s Pinkertonem má. V tu chvíli ale dívka již tuší finální zradu. Zde bych si dovolil ukázku dopisové scény – Leontyne Price a Philip Maero. V dálce se náhle ozve výstřel z děla ohlašující vplutí Pinkertonovy lodi Abraham Lincoln do přístavu. Butterfly se Suzuki radostně vyzdobí celý dům květy a celou noc v napětí čekají. V tomto místě je velmi významné hudební číslo, duet Butterfly a Suzuki, tzv. květinový duet – ukázka, Shirley Verrett a Montserrat Caballé. Následuje „vzdychající nebo snad broukavý sbor“, který pak přechází do symfonického intermezza.

3. dějství

Po probdělé noci Butterfly k ránu usíná. K domu přicházejí Pinkerton, Sharpless a Pinkertonova nová americká manželka Kate. Zbabělý Pinkerton, zdrcený výčitkami svědomí a neschopný čelit následkům svých činů, prchá (“Addio, fiorito asil“) – ukázka Richard Tucker. Butterfly se probouzí a z přítomnosti Kate okamžitě pochopí pravdu – Pinkerton se nevrací, aby s ní žil, přijel si pouze odvést jejich syna do Ameriky. S vědomím absolutní ztráty volí jediné pro ni přijatelné východisko. Rozloučí se se synem, zaváže mu oči, do ruky mu vtiskne americkou vlaječku a otcovou dýkou spáchá rituální sebevraždu se slovy: „Kdo nemůže žít se ctí, ať se ctí zemře.“ Pinkerton vpadne do místnosti s výkřiky jejího jména přesně ve chvíli, kdy umírá. Scéna je emocionálně naprosto zničující. Sopranistka musí v tu chvíli použít veškeré vokální a emocionální prostředky, které má k dispozici, jedině tak je dosaženo kýženého zničujícího efektu – Renata Tebaldi – ukázka zde.

A závěrem bych asi konstatoval, že Pinkerton je zřejmě ten největší blbec a bezcharakterní hajzlík v dějinách opery.

Nahrávky

· Jako první bych uvedl čestnou zmínku: Oliviero De Fabritiis (1939), Beniamino Gigli a Toti Dal Monte. Nahrávka spadá do doby šelakových desek a vzdor nesporným kvalitám, je to dřevní audio, prostě problém.

· Takových nahrávek bychom asi mohli zmínit více. Max Rudolf (1949), jde o první nahrávku tohoto titulu na LP deskách. V hlavních rolích vystoupili: Eleanor Steber, Richard Tucker a Giuseppe Valdengo. Za poslech to určitě stojí, ale opět je zde ta technická stránka. Zde bychom také zmínili výraznou verzi pod vedením dirigenta Alberta Eredeho z roku 1951, kde v hlavních rolích vystoupili Giuseppe Campora a Renata Tebaldi.

· Herbert von Karajan (1955), Maria Callas a Nicolai Gedda… tohle je něco jako výbuch supernovy. Jsem na Callas alergický a opravdu ji nemám rád. Ale to, co zde Maria prezentuje, je natolik strhující výkon, že to uvést musím. Takový přerod z naivní dívčiny ve zlomenou ženu nemá žádnou obdobu a nic takového jiného neznám.

· Erich Leinsdorf (1957), Anna Moffo a Cesare Valletti, myslím si, že je to první stereoverze v dějinách. Obsazení je netypické a, abych tak řekl, je to ultrasoft verze na lyrickou notu. Na mém osobním žebříčku je to velmi vysoko.

· Gabriele Santini (1960), Jussi Björling a Victoria de los Angeles… nejsem naladěn na notu té nahrávky a vyhýbám se jí.

· Tullio Serafin (1958), Renata Tebaldi a Carlo Bergonzi. Mnoho let jsem to považoval za naprostý vrchol a etalon. I když jsou i jiné nahrávky, stále si myslím, že je to vážně báječná verze.

· Sir John Barbirolli (1967), Renata Scotto a opět Carlo Bergonzi. Tohle řadí na vrchol kritici, ale já se k tomu nemůžu vyjádřit, vůbec to neznám.

· Erich Leinsdorf (1963), Leontyne Price a Richard Tucker, nahrávka na mém osobním žebříčku stále stoupá vzhůru, ale nemyslím si, že by zvládla vyšťouchnout Serafinovu verzi z královské pozice.

· Herbert von Karajan (1974), Mirella Freni a Luciano Pavarotti… Karajan si zde uvědomil, že to budete poslouchat doma, a zcela se vykašlal na jakékoli dramatické aspekty díla. Přiznejme si, že se tam toho stejně moc neděje. Je to jako vybroušený diamant a skvost. Zde je tedy autorem hudby Herbert von Puccini. Znám lidi, kteří z toho proskakují stropem naprostou nechutí. Ale znám lidi, kteří u toho slzí, jak je to nádherné. Ano, je to nádherné.

–––––

Úvodní ilustrace – zdroj: Wikimedia Commons