Giacomo Meyerbeer, německý operní skladatel

Znáte to jméno? Většina lidí o něm nikdy neslyšela. Myslím si, že je to chyba. Pojďme to nyní změnit. I já jsem v poznávání tohoto autora dost na začátku.

Giacomo Meyerbeer (5. 9. 1791 – 2. 5. 1864)

Jacob Liebmann Meyer Beer

Německý operní skladatel, zásadní představitel žánru „Francouzská velká opera“

Než přistoupíme k dalšímu, zkusíme nějaké ukázky:

Korunovační pochod z opery Prorok

https://youtu.be/AAL07HzblPI

Je to tak velké a bombastické, že se s tím dají vyrážet okna. Je to krásné? Inu, já nevím. Rozhodnutí nechám na vás.

Árie Seliky z opery Afričanka, Sur mes genoux ale krásná je. Pokud připustíme, že árie pro soprán může být krásná. Leontyne Price, živě, Mnichov 1968. Je to o dost lepší než její studiová nahrávka stejné árie:

https://youtu.be/QQFCWg3wQYw

A árii Vasca de Gamy z opery Afričanka asi znáte

https://youtu.be/9n6ygdyO4OQ

V Meyerbeerově díle se snoubí italská zpěvnost, která se pojí s uměním belcanta a některé německé až téměř wagnerovské vlivy.

Bombasticky rozmáchlá libreta s fantastickými, ba bizarními dějovými náměty pocházejí typicky z pera francouzského dramatika Eugèna Scriba. A já se nebojím říct, že neskutečná debilita některých námětů je taková, že i Verdiho Il Trovatore je proti tomu vrchol logiky.

Byl to však paradoxně právě Wagner, který neobyčejně jedovatou a antisemitsky podbarvenou kampaní poslal Meyerbeerova díla téměř na smetiště dějin.

Já nijak nesnižuji Wagnerovu velikost jako skladatele, ale jako člověk byl prostě poměrně „méně kvalitní“.

Ale jsou zde samozřejmě i další aspekty. Meyerbeerovy kompozice jsou velmi rozmáchlé a kladou extrémní nároky jak na inscenování díla, tak na pěvecké a orchestrální výkony.

Poskládat v dnešní době takové obsazení, aby zvládlo Meyebeerovy náročné party, je prostě těžké.

Jacob Liebmann Meyer Beer se narodil do velmi bohaté židovské rodiny. Po smrti svého dědečka v roce 1812 přijal mladý skladatel poitalštěné umělecké jméno Giacomo Meyerbeer. My mu v dalším textu budeme říkat tímto jménem, i když se za svých mladých let tak nejmenoval.

Bohatství rodiny Beerových, stejně jako jejich hrdé židovství, bylo a je používáno ke shazování a špinění Meyerbeerova odkazu. Lví podíl na tom má nejen Richard Wagner, ale následně i Hitlerův nacistický režim.

Hitler vycházel z velké části z Wagnerových teoretických spisů. Wagnerovy spisy jsou to snůška tak neskutečných obecných bombastických blábolů, že jsem u anglického překladu „umřel“ po 100 stránkách. Byla by ovšem chyba tvrdit, že Wagner je zakladatel nacistické myšlenky. Wagner byl v podstatě blázen a není jeho chyba, že Hitler některé jeho myšlenky zneužil. Hitler ovšem provedl takový upgrade nudnosti sdělovaných myšlenek a zvolil tak blábolivou formu svých tezí, že to člověku zadusí mozek. Pro mě nepřijatelné, antisemitské teze obsahují obě díla.

Já se navíc obávám, že Wagner se snažil Meyerbeera poškodit též z důvodu žárlivosti. Přitom to byl právě Meyerbeer, který Wagnerovi pomohl s uvedením některých ranných výtvorů – Rienzi.

Ale to jsem odběhl.

Giacomův otec Judah Beer byl vůdcem berlínské židovské komunity, provozoval soukromou synagogu a jako bohatý obchodník poskytl svým dětem vynikající vzdělání.

Giacomo studoval hru na piano u Franze Lausky. Základy kompozice a hudební teorie u Muzia Clementiho. Mně, stejně jako pravděpodobně vám, ani jedno z těchto jmen nic neříká. Ale není pochyb, že hudební vzdělání to bylo dobré.

Giacomo nalezl během studií zalíbení v dílech W. A. Mozarta a A. Salieriho (zde prosím zapomeňte na Formanův film Amadeus. Film je fikce. V reálném životě byl Salieri úspěšný skladatel a Mozartův přítel).

Giacomo si též oblíbil díla některých výrazných básníků té doby jako byl Goethe.

V záchvatu mladistvé potřeby revoltovat, založili mladí hudebníci v čele s Meyerbeerem a Carlem Mariou von Weberem hudební unii, která měla cíl podporovat a propagovat členy tohoto uskupení. A od toho se odvíjí dlouholeté přátelství C. M. Webera s Meyerbeerem.

První Meyerbeerovo divadelní dílo z roku 1810 byl balet Rybář a dojička.

Zde bych uvedl drobnou perličku, že při premiéře Beethovenovy sedmé symfonie v prosinci 1813 hrál Meyerbeer tympány. Během zkoušek se prý Beethoven rozčiloval, že je Giacomo „vždy pozdě“. Během premiéry byl tento problém zdá se napraven, protože právě toto vystoupení je považováno za jeden z odrazových můstků skladatelovy budoucí slávy.

Já zkrátím životopisné údaje, mety a ocenění, která skladatel získal.

Během pobytu v Itálii se skladatel seznámil s dílem Gioacchina Rossiniho, které jeho další tvorbu zásadně ovlivnilo.

A někdy v letech 1813 -14 se Meyerbeer rozhodl upřednostnit skladatelskou tvorbu před dráhou klavírního virtuosa.

Prvního uznání jako opernímu skladateli se Meyerbeerovi dostalo v roce 1824 v Londýně za operu Crociato in Egitto (Křižák v Egyptě).

V roce 1826 se Meyerbeer oženil se svou sestřenicí Minnou Mossonovou. Dle dostupných zdrojů bylo manželství šťastné a pár měl 5 dětí.

A pak došlo k průlomu, jinými slovy – vybuchla atomovka. V roce 1831 byla v Paříži uvedena opera Robert le Diable (Robert ďábel). Tato opera má přelomový význam v historii francouzské opery a považuje se za zásadní dílo v oboru „Velká francouzská opera“.

Úspěch opery byl takový, že se Meyerbeer stal, prakticky přes noc, globální celebritou. Je velká škoda, že se tato krásná „rozmáchlá“ opera dnes tak málo uvádí.

Následovala opera Hugenotti (Les Huguenots), která byly uvedena 29. 2. 1836 v Paříži. Je zde zajímavost, že Meyerbeer operu včas nedokončil a zaplatil vedení divadla astronomickou pokutu. Hugenotti jsou první operou v historii, která byla v jednom divadle provedena po premiéře v tisíci reprízách.

Hugenotti mají tu výhodu, že zcela skvostnou nahrávku s Joan Sutherland pod vedením Richarda Bonynga vydal československý Supraphon.

Následovala opera Prorok (Le Prophète), která byla ale v divadle uvedena až 16. dubna 1849. Uvedení opery provázely četné průtahy. Vedle vnějších okolností se na nich podepsala především Meyerbeerova nestálá a neurotická povaha, kdy se mu stále něco nelíbilo — a také hádky s dalšími hudebníky, například s Gasparem Spontinim. Spontini je autorem skvělé opery La Vestale, která je dnes též poněkud upozaděná.

Nyní odběhnu a poznamenám, že o oživení opery Prorok se velmi významným způsobem zasloužil Nicolai Gedda.

https://youtu.be/zjgPlQRgHDA

Ale zpět k historickým faktům. Zmíněné průtahy posloužily Richardu Wagnerovi jako prostředek k již zmíněné kampani proti dílům Meyerbeera a Mendelssohna.

V roce 1854 byla kampani navzdory uvedena premiéra L’Étoile du Nord. Severní Hvězda sice možná nedosáhla úspěchu děl předchozích, avšak zasadila docela tvrdou ránu Wagnerovým očerňujícím snahám. Úspěch byl prostě famózní a Wagner to musel polknout.

Mimo jiných, dnes již zapadlých děl stojí za zmínku opera Dinorah z roku 1859, kde se vyskytují jisté „řekněme specifické prvky“. Láska ke koze byla opakovaně divadelními kritikami vyhodnocena jako nejhloupější operní námět všech dob. Byl bych však k obdobným výrokům opatrný. Jasně, námět není moc dobrý, ale znám jiné a ty mi připadají ještě hloupější.

V roce 1861 zemřel Eugène Scribe.

Meyerbeer začal upadat do neurotické letargie a trpěl záchvaty hypochondrie.

Meyerbeerova poslední opera Afričanka byla uvedena 28. dubna 1865, tedy až po skladatelově smrti.

Byl to vynikající hudebník, který sice možná nedosahuje úrovně Verdiho či Wagnera, ale jeho hudba je kvalitní a úžasná. Jistě, najdeme zde přehnanou rozmáchlost libret a partitur, stejně jako úmornou délku některých kusů. Ale byla by velká škoda, kdyby jeho umění zapadlo za horizontem dějin.