G. Verdi, Il Trovatore - malinko neregulérní průvodce operou

Hudba tak ohnivá a žhavá, že se hluboko propaluje do srdcí vášnivých posluchačů, kteří v divadle ztrácejí hlavu a chovají se jako banda divochů. To je Verdiho „Trubadúr“. Přiznejme si ale, že námět opery je prostě o něco slabší.

Opera Il Trovatore měla premiéru v roce 1853. Libreto napsali Salvatore Cammarano a Leone Emmanuele Bardare – respektive Cammarano ho rozepsal, ale zemřel dřív, než ho stihl dokončit. Bardare text dopracoval, ale smutek a chaos kolem úmrtí libretisty se na výsledku podepsaly. Verdi z toho byl tehdy opravdu nešťastný.

A není divu – námět opery nedává moc smysl. Absurdnosti a nelogičnosti v ději nejsou jen domněnkou zlých jazyků – často je ještě zhoršují šetrní impresáriové, kteří rádi škrtají druhou část Fernandova vyprávění. Jenže právě ta je pro děj dost zásadní.

Libreto je prostě malinko slabší.

Ono je to ale vedlejší. Verdiho hudba dává celému tomu zmatenému příběhu právo na existenci. Hudba, která vibruje cikánskou vášní, žhavou emocí, instinktivní pravdivostí. Hudba, která nekalkuluje, ale plane.

Tady vrcholí italské bel canto. A v tomhle stylu se to prostě nedá překonat.

A zde začíná dlouhodobá tendence Trubadúra a Verdiho hudbu shazovat. Obzvláště v českém prostředí mají tyto názory dlouhodobou tradici. Živili to někteří významní dirigenti a také někteří významní čeští skladatelé, které nebudu jmenovat. Bylo to celé dokrmeno nesmyslnými českými překlady libret. Jed hluboko se vpil a tyto zcestné argumenty dodnes rezonují v některých společenských kruzích, které to používají, aniž by se ti lidé obtěžovali navštívit divadlo nebo si poslechnout nahrávku. Příběh opery možná není z nejlepších, ale o to zde vůbec nejde. Stejně tak zdánlivá kompoziční jednoduchost je zde úplně vedlejší. A ony antiverdiovské výroky jsou ostudou těch, kteří je kdy pronesli. Publikum to dávno rozsoudilo a usvědčilo tyto hlasy z omylu.

Hudba má být krásná a zábavná, a to zde platí násobně, tady je zábavná, že je schopna přivést diváky do varu. K čemu je, když je něco tak poslechově složité, že to běžného diváka bez systematické přípravy zadusí k smrti nudou?

Zmatený příběh? Ano, určitě, ba se nebojím říct, že je to fakt kravina. Jsou zde ale ty planoucí žhavé emoce, situace v ději s konfliktem, které jsou schopny zvednout publikum ze židlí.

Orchestrace se může na první poslech jevit jako prostinká. A agresivní wagneriáni to nikdy neopomenou zmínit. Verdi tu vede především vokální linku a orchestr používá spíš jako doprovodnou kytaru. Ano, zase to známé verdiovské „umca umca“ nebo vydrnkávání. Takové argumenty jsou do určité míry relevantní, ale ukažte mi wagnerovský kus, u jehož provedení divadlo vaří vzrušením a diváci skáčou po sedačkách jako stádo šimpanzů. Že je to nesmysl? Sám jsem po té sedačce skákal, stejně jako asi 60ti-letá paní na sedačce vedle mě. Můžete obvinit Verdiho z kompoziční jednoduchosti a já naopak obviním jiné skladatele z toho, že jsou nudní. Tak si vyberte.

Co si takhle nechat ty hloupé kritiky od cesty? Nestálo by to za úvahu?

Děj – stručně a bez příkras:

Nebudu vás trápit obezličkami typu „někdo si myslí, že se někdo jiný domnívá, že možná...“

Matka cikánky Azuceny údajně očarovala hraběcí dítě a oni ji za to upálili. Matka na Azucenu volala z hranice, že si přeje být pomstěna. Azucena si z toho udělá životní náplň. Tyhle utkvělé představy dovedou potrápit. Azucena unese z pomsty dítě ze zmíněné hraběcí rodiny a hodí ho do ohně. Jenže se splete – a místo šlechtického synka spálí omylem svého vlastního potomka. (To se stane každé pečlivé matce. Je evidentní, že grilovaný mimísek, tatarka a pivo jsou základem zdravé výživy.)

Potom vychová to „správné“, tedy hraběcí dítě, jako by bylo její. Dítě se jmenuje Manrico a je to hudebník... zároveň vojevůdce... a navrch cikán. Trochu moc funkcí na jednoho, ale dejme tomu, že je to OK.

Vyprávěním téhle ujeté historky opera začíná. Posádce ji zpívá velitel družiny vojáků hraběte Luny – jmenuje se Fernando. Hrabě Luna je v příběhu zřejmě záporák, ale ono je to složitější: spíše, než zlo z něj sálá… no, řekněme spíš omezenost (je to prostě spíše debil než záporák). Dle moderního hodnocení bychom ho ještě mimo zmíněné debility ještě mohli obvinit, že nemocný rasista, kterého trápí pocit, že mu cikáni zničili život. (Už jsem psal, že tyhle utkvělé představy jednoho potrápí.)

Fernando vykládá příběh z pozice věrného vojáka v Lunových službách. Nemá nejmenší tušení, že Manrico, hrdina příběhu, je ve skutečnosti Lunův ztracený bratr – tedy ono upálené hraběcí dítě. Vojáci našli jen ohořelé kosti u táboráku a zbytek si domysleli.

Luna se ale nehodlá smířit s tím, že by jeho bratr byl opravdu mrtvý. Má takové tušení... což mu zjevně nikdo nevymluví. (Já mívám také tušení, že bych to libreto na Verdiho místě hodil Bardaremu na hlavu. My ale nebyli ve Verdiho kůži. Nejsme schopni posoudit závazky k operním domům, které Verdi měl a mnoho dalších aspektů.) Zmatky, omyly, domněnky, tušení… ano, jak už tušíte, všechno to povede k dalšímu šílenému nedorozumění.

Pak přichází na scénu Leonora. Dívka je bezesporu hodná, ale také trochu naivní, romantická a malinko nedospělá (prostě je blbá jako necky). Leonora je bezhlavě zamilovaná do Manrica – a naštěstí (nebo naneštěstí) je to vzájemné.

Zde zazní jedna z nejúžasnějších árií této opery – „Tacea la notte placida“. Stojí za poslech, ať už kvůli hudbě nebo jako příklad toho, co Verdi uměl napsat pro soprán, když chtěl být jemný a dojemný a že on to uměl jako nikdo jiný.

🎵 Raina Kabaivanska a Herbert von Karajan – „Tacea la notte placida“ (1978):

Ale nebudeme se zdržovat, příběh volá dál.

Do celé romantické rovnice vstupuje komplikace: Leonoru totiž miluje i hrabě Luna – ano, ten samý, co je ve skutečnosti Manricovým bratrem. Ani jeden o tom nemá nejmenší tušení. Luna dál pátrá po zmizelém sourozenci a zároveň dělá vše pro to, aby získal Leonoru.

Dojde na klasický operní souboj mírně dementních operních hrdinů: Manrico a Luna se potkají v zahradě a poštěkají se o dívku svých snů.

🎭 A tady ukázka, jak se poštěkat o ženskou.

Cikánka Azucena vypráví Manricovi tu samou historku jako Fernando – jen tentokrát ze své perspektivy. A ano, opět dojde i na dramatický hod dítěte do ohně. Když se nad tím zamyslíte hlouběji, je to právě Azucena, která by měla být považována za hlavní záporný charakter opery, když ono je to docela těžké a složité. Motivace je zacyklená.

Manrico se přirozeně trochu zarazí:

„Počkej… ty jsi hodila svého synka do ohně? A já jsem jako kdo?“
Rozumné otázky, ovšem v této opeře většinou zůstávají bez odpovědi.

Před Azuceniným příchodem zaznívá slavný cikánský sbor. Mám k němu trochu osobní averzi – měla ho totiž jako znělku prádelna v Belgii, kde jsem byl rok na stáži. Takže se mi to dost přejedlo. Ale moje osobní neláska nijak nesnižuje kvalitu toho sborového výstupu.

🎵 Chápu, že to bez toho sboru neprojde

Následuje Azucenin nástupní árie – „Stride la vampa“.
Doporučuju:

🎵 Fiorenza Cossotto – Stride la vampa:

Fiorenza Cossotto jako Azucena zde podává naprosto drtivý výkon – „Condotta ell’era in ceppi“ –, v níž vzpomíná na osud své matky, kterou upálili před jejíma očima. A pak… ten známý oheň. A ten známý nesmyslný hod vlastního dítěte do ohně.

Její výkon je děsivý a fascinující zároveň. Pokud by existoval návod na herecko-pěvecký přednes hraničící s šílenstvím, Cossotto ho právě předvádí v přímém přenosu. Dívejte se na ni – tohle se vážně nevidí často.

Zároveň si všimněte doprovodu: verdiovská „velká kytara“, tedy jednoduchý, rytmický, až hypnotický podklad, tady dosahuje svého vrcholu. Dle Wagneriánů je to primitivní? Ale to je omyl. Účinné? Naprosto. Když víte, o co jde, nemusíte textu vlastně rozumět. Hudba příběh vypráví sama.

🎵 Fiorenza Cossotto – „Condotta ell’era in ceppi“:

Zkrátíme to – děj je dál zamotaný jak klubko árií. Je zde Leonořin pokus o vstup do kláštera a další poměrně zvláštní motiv.

Po všemožných peripetiích se Lunovým vojákům podaří lapit Azucenu. Zřejmě to souvisí s dobytím hradu Castellor, avšak hrad Castellor spadl z nebe a nevíme, kde se vzal a co to je.

Tuhle scénu uvádím jako učebnicový příklad Verdiho stylu středního období. Začínáme pomalu: orchestr hraje to typické „vydrnkávání“, jako by jen tak klimbal. Hlavní váha leží na vokální lince. A pak najednou přijde impulz – a všechno se roztočí ve verdiovském kolovrátku, který vás vcucne, ať chcete nebo ne.

Zní to primitivně? Možná. Ale účinnost a Verdiho génius z toho kouká jako maják.

Mimochodem, udržet s Fiorenzou krok muselo být těžké. Ale Piero Cappuccilli jí stačil bez mrknutí oka. Dnes by to asi už nikdo nedal – ani s půlkou playbacku.

🎵 Lapnutí Azuceny – Cossotto & Cappuccilli:

Za Manricem přichází posel Ruiz se zprávou: hrad jménem Castellor byl napaden. A že zajali tu starou Cikánku, nikoli Manricovu matku, ale cikánku.
(Castellor? WTF?? Jaký do háje hrad? Nikde o něm předtím nepadlo ani slovo. Vypadá to, že Verdi s Cammaranem prostě sáhli po generátoru náhodných pevností.)

Každopádně – hrad padl a Manricovi tam zajali matku. Ruiz hlásí, že zajali tu starou Cikánku, nikoli Manricovu matku, ale cikánku.
A jak na to náš trubadúr reaguje?
No samozřejmě! Velí k útoku.

A to jak jinak než slavnou válečnou árií „Di quella pira“.
„Jdeme na něj!“ V tu chvíli se nezabýváme detaily jako „na koho?“ nebo „kudy?“ – důležité je jen to jediné:

Jdeme na něj!!!

Do zbraně! All’armi!!
Tuhle árii prý kdysi hulákal Cavour z okna při sjednocování Itálie – jen mu chyběla orchestrální sekce a také prý ne zcela trefil tu melodii, ale já si myslím, že to asi bylo v daný okamžik jedno.

Všimněte si mimochodem doprovodu: široké akordy, elektrizující energie, která žene árii dopředu. Jednoduché, přímočaré, ale přesně mířené. Tahle árie je opravdu legendární.

A koho si vybrat pro ukázku? No přece...
🎤 Franca Bonisolliho.
Neřízená střela. Výkon za hranou geniality i zdravého rozumu. Všechno, co „Di quella pira“ má být.

🎵 Bonisolli – Di quella pira:

🎤 Franca Corelliho

🎤 Carla Bergonziho.

Asi by to stačilo.

Zpět k ději:

Střih. Bitvu nevidíme – to si musí každý domyslet sám. Každopádně všechno je ztraceno.
Manrico a Azucena bručí v hladomorně u hraběte Luny. Leonora bloumá pod vězením v zahradě a naříká.
A právě tady zazní jedna z nejkrásnějších árií celé opery:

„D’amor sull’ali rosee“
– zranitelná, tichá, něžná – naprostý kontrast k okolnímu chaosu.

🎵 Raina Kabaivanska – „D’amor sull’ali rosee“:

Následuje slavná scéna „Miserere“, v níž slyšíme vězeňský sbor, při kterém se Leonořino zoufalství dere na povrch.

🎵 Raina Kabaivanska a Placido Domingo – „Miserere“:

V zoufalém gestu se Leonora naláduje jedem a jde za Lunou. Řekne mu, že se mu oddá – výměnou za svobodu pro Manrica a jeho matku.
(Je mimochodem pozoruhodné, kolik operních námětů zahrnuje nějakou formu sexuálního vydírání nebo násilí.)

Luna souhlasí. Leonora se vrací za Manricem do vězení a oznámí mu, že může jít.
A co udělá náš hrdina?

Dostane hysterický záchvat:

„Co jsi, pípo, mému rivalovi za to slíbila!?“
Co asi? Kvalitní sex... Co jiného? Ty jeden trubče... tedy vlastně Trubadúre.

Jed zabere. Leonora umírá.
Hrabě Luna zuří, že mu „obětina“ zmizela z rukou – a posílá Manrica na smrt.
Azucenu – tu truchlící, zahořklou, rozervanou duši – pošle na hranici.

A právě tam, z hořící hranice, Azucena vykřikne svou finální repliku:

„Manrico byl tvůj bratr!“
Ten, kterého tak dlouho hledal.
Pomsta dokonána.

„To jako vážně? Jako pomsta? To fakt dává smysl?“
Ne. Nedává. A nikdo tomu nerozumí. A víš co? To je úplně v pořádku, je to totiž fakt strašná kravina.

NAHRÁVKY

Bohužel jsem kvůli pravidlům idnes musel odstraniit odkadkazy an server discogs.

Ke špičkovému provedení Trubadúra vlastně nepotřebujete skoro nic. Jen čtyři nejlepší pěvce na světě, špičkový orchestr a špičkového dirigenta.

Zní to jednoduše? Omyl.

Jenže ouha – nároky na hlas, rytmus a napětí jsou extrémní.
Až si to poslechnete šedesátkrát, pochopíte přesně, co tím myslím.

A Wagner?

Ten si doma v pohodlí chroupe zlaté polomáčené sušenky a myslí si, že je to Zlato Rýna.
Pff.

Začneme legendou.

Když se řekne pramáti všech Trubadúrů, padne jméno Fernando Previtali a Giacomo Lauri-Volpi. Anebo Rosa Ponselle. Ale upřímně – tohle už je natolik pravěké, že jsem to nikdy neslyšel v reálném provozu. Archeologický materiál.

Začněme tedy něčím přístupnějším i když to až taková legenda není – a přitom vynikajícím.

🎵 Dirigent: Renato Cellini

Mono nahrávka, ale zvukově naprosto v pohodě. Doporučuju bez výhrad.
Dostanete Jussiho Björlinga – lyrického, ale pevného. A k němu Zinku Milanov, v plné kráse. A aby toho nebylo málo: Leonard Warren na vrcholu sil. Ne, to není Síla osudu, takže se bát nemusíte.
(A ano, chápu, že tu narážku stejně nikdo nepochopí.)

📀Cellini / Björling / Milanov / Warren … nahrávka je monofonní a dost stará,

Chcete Trubadúra? Vsaďte na Zubina Mehtu.

Ale pozor – tahle nahrávka má jeden háček. Některé její edice jsou ukrutně přebuzené. Zvuk jako by vás chtěl umlátit vlastní dynamikou. Některé reedice to trochu řeší, jiné vůbec. Takže při výběru buďte obezřetní, nebo alespoň připraveni.

Ovšem když se vám dostane do ruky dobrá verze – je to paráda.

Mladý Plácido Domingo je tady skutečně skvostný – silný, elegantní, emotivní. Ale to hlavní teprve přijde.

Nahrávka totiž vrcholí výkonem Leontyne Price. Ano, je to La Price, jak ji znám a miluji.
Její vášeň a emoce na vás z nahrávky vyskočí a srazí vás k zemi. Aona si pak na vás ještě sedne zapálí si cigáro a dá si kávu. (“Cože? Ona s tímhle hlasem kouří?“… „Samozřejmě, já to přeci musím vědět!“…. „Ale v tom případě je to mimozemšťan???!!!“..“No jasně, že je to mimozemšťan. Někdo o tom pochyboval??!!“

V závěsu za ní – a to není vůbec ostuda – zpívají Fiorenza Cossotto a Sherrill Milnes. Absolutní zlatý standard 70. let.

📀 Zubin Mehta / Domingo / Price / Milnes / Cossotto

Původně jsem nechtěl do nahrávkové sekce dávat odkazy. Ale jsem škodolibý. A tohle vám prostě udělat musím.

Tohle umí jenom slečna Priceová. Její zvláštně nahořklý soprán mi způsobuje pravidelnou kopřivku – ale tu dobrou kopřivku, co si člověk nechá líbit.

A ten horní rejstřík? Jako sen.

🎵 Leontyne Price – arie: D’amor sull’ali rosee

Ten 40minutový potlesk prostě za něco byl. Tak zavřete oči a nechte se unášet jedním z nejúžasnějších hlasů nahrávané historie.

Karajan a jeho Trubadúři

– vždy pozoruhodné dobrodružství

Začneme s verzí, kde zpívá Maria Callas.
Je to... docela dobré. A přesto ve mně zůstává určitá rozpačitost.
Proč? To bych sám rád věděl.
Karajan – tam problém není. Vede orchestr jako vždy s přesností a napětím. Ale Di Stefano?

Ten mi přišel vždycky lyričtější než Pavarotti, a v tom bude asi zakopaný pes. Já mu prostě toho vojevůdce nevěřím.

Zase je tu ale Callas – a i když nejsem Callasián, tady prostě smekám.
A přes to vlak nejede.

📀 Karajan / Callas / Di Stefano

A teď k nahrávce, kde začíná moje osobní operní příběhová linie. Kdysi mě to ulovilo a udělalo ze mě to, co jsem. Karajan, Leontyne Price, Franco Bonisolli a Piero Cappuccilli
Ruské vydání, které se dá najít všude – ale pozor:

🎧 Je tu problém – jehla vašeho gramofonu svede nerovný boj s Karajanovou dynamikou.
Úplně jedno, jestli máte moving coil, moving magnet, moving cirkulárku, nebo moving pluh – prohrajete.
Ruské výlisky jsou navíc vždy zvláštní. Mám to asi dvakrát až třikrát a pokaždé to hraje jinak. Dynamika je přepálená ve všech případech. K mému překvapení na vydání EMI, přepálená až tak není.

Ale hudebně je to skvostná verze.
Nenechte se zmást rozpačitými recenzemi. Já za to ručím.

Ano – Leontyne Price už tady má něco za sebou. A je to slyšet.
Ale pořád je to ona. A štětcem svého hlasu maluje oblouky legata, které jsou dechberoucí.

Nakonec si to můžete posoudit sami – za ten brum se omlouvám. Ale ona zraje jako dobré víno.

🎵 Leontyne Price – nahráno z Karajanovy verze: D’amor sull’ali rosee

📀Karajan / Price / Bonisolli / Cappuccilli

Když má dirigent hladové pero… Thomas Schippers

Takhle to dopadne, když dirigent dostane záchvat škrtací vášně a začne svévolně upravovat Verdiho partituru. Franco Corelli, Gabriela Tucci, Giulietta Simionato a Robert Merrill
Ano, jsou tu škrty. A ano, je to škoda.

Ale zároveň platí, že tohle je jedna z nejlepších možných verzí Trubadúra, jaké kdy vznikly.
Franco Corelli je tady ve vrcholné formě – hlas, jak meč, výraz jak filmový hrdina, testosteronem se topíte po uši.

A právě proto nechápu casting.
Neobsadit Leontyne Price vedle Corelliho?
To je, upřímně, zločin proti lidskosti. A měl by být souzen v Haagu, producenti by měli být upáleni na hranici.

Naštěstí tu máme Gabrielu Tucci, která je naprosto úžasná.
A k ní Giuliettu Simionato – temná, žhavá, výborná.
A v neposlední řadě Roberta Merrilla, který je tady hlasová ozdoba celého ansámblu.

Jsou tu ale ty škrty. Schippers si zjevně nemohl pomoct.
A není to bohužel jediná jeho nahrávka, kde se rozhodl, že ví líp než Verdi, co škrtnout.

📀 Schippers / Corelli / Tucci / Simionato / Merrill

Další případ: Škrty, kam se podíváš – Artur Basile, Leontyne Price, Richard Tucker a Rosalind Elias.

Ano, tohle je opět případ seškrtaného Trubadúra.
A i tady je to škoda.

Richard Tucker v roli Manrica není špatný – rozhodně ne. Ale není Corelli, a jeho výkon nemá tu zvířecí energii a testosteronový náboj, který tahle role v tomhle ansámblu potřebuje. Zní trochu moc staře a slušně, jako Manricův židovský strýček, který odpoledne přišel na čaj.

Chybí tu i Giulietta Simionato. Místo ní máme Rosalind Elias – jako Azucena je solidní, ale nic víc. A to bohužel na nahrávku této úrovně asi nestačí. Když je kolem taková konkurence, „dobrá“ je prostě málo.

Zvláštní kapitolou zde ovšem zůstává Leonard Warren. Ten je vždy zárukou něčeho výjimečného – a to platí i tady. Jeho výkon je silný, ale jeho dřívější nahrávky byly přece jen ještě o něco lepší. Tahle vznikla pár měsíců před jeho smrtí, a možná už v ní cosi temného rezonuje.

A teď to hlavní:
mladá Leontyne Priceová.
To je vokální overkill. Hlas jako zářivý meč v noci – naprosto elektrizující. Doporučuju to.

Ale... je to marné.
Protože tuhle nahrávku stejně nikde neseženete.

Je zde zajímavý aspekt, že nahrávka byla pořízena ještě před oficiálním debutem slečny Priceové v MET.

📀 Tucker / Warren / Price / Elias (1960)

Pak je tu

Tullio Serafin

(1963)

Carlo Bergonzi, Fiorenza Cossotto, Antonieta Stella, Ettore Bastianini a další – napsané to vypadá skvěle, ta jména propalují papír. Je to skvělé i v reálu. Jsou zde drobné potíže. Tenorový šlechtic Carlo Bergonzi je jako Manrico dobrý, ale chybí mu krapet testosteronu. On to dohání svou inteligencí a je to v pořádku. Cossotto je zde mladá a dobrá. Bastianini je zde již sice nemocný, ale je tu začátku nemoci a nijak se to neprojevuje. Můj hlavní problém zde je Stella. Připadá mi studená jako ryba. Ale třeba je to jen můj osobní dojem.

📀 Serafin/ Bergonzi/ Stella/ Bastianini/ Cossotto (1963)

Poslední bez výhrad doporučená nahrávka: Alberto Erede

Tuhle verzi mohu doporučit zcela bez váhání. Diriguje Alberto Erede, Mario del Monaco, Renata Tebaldi a celý ansámbl šlape jak švýcarské hodinky.

Má to jen jeden drobný háček – Ugo Savarese. Jeho baryton má v sobě cosi… řekněme lehce nepříjemného. Ale nebojte, to se vcucne. Nezaclání tolik, aby kazil celkový dojem.

A teď ke hvězdám:

Renata Tebaldi – sladká jako cukřík, jako vždy. Její hlas hladí, svítí, zvedá vás do výšek bez sebemenšího úsilí. Sice prosklila některé značky dirigující dynamiku zpěvu, ale to není důležité.

Mario Del Monaco – prototyp Manrica.
Tady předvádí vokální supervýkon, který sundá strop. Tohle není žádné poňoukání – tohle je tenorový výbuch, jak má být.

Kdysi jsem byl přesvědčený, že tohle je nejlepší nahrávka Trubadúra vůbec.
Dnes si tím už nejsem jistý. Mehta je asi lepší, nevím. Ale stále platí, že patří mezi ty, které musíte znát.

📀 Erede / Tebaldi / Del Monaco / Simionato – 1963

A teď něco, čemu bych se raději vyhnul…

Nahrávek je samozřejmě mnohem víc – ale některým bych se osobně raději vyhnul. A začnu jednou, která mě svého času hluboce otřásla jako něco strašného:

🎼

Richard Bonynge

(1977)

Snaha Dame Joan Sutherland zpívat Leonoru... no, řekněme, že to byl zážitek, který bych si moc rád nechal ujít. Joan je bezpochyby obří hlasové zvíře, a já si vlastně ani netroufám tuhle nahrávku úplně shodit. Ale ruku na srdce – prostě to není ono. Není to pro ni.

Jsou tu ovšem i světlé stránky:

Marilyn Horne zní stále velmi dobře – její Azucena má hloubku a zemitost.

Ingvar Wixell vlastně celou nahrávku zachraňuje.

Luciano Pavarotti je… příliš lyrický. Pro Manrica? Hm. Není to špatné, nahrazuje to inteligencí a typickým nadhledem.

A dál už to komentovat nebudu.

Nenávidím tu nahrávku.

📀 Bonynge / Sutherland / Pavarotti / Horne (1977)

Antonio Pappano (2002)

Tak tedy…
Já na žádného Bóbika Alagnu ani Drakulínu Gheorghiu zvědavej nejsem.
A za tím si stojím.

Tohle přiznávám naprosto otevřeně – moje předpojatost je zřejmá.

Oba jsem totiž viděl v televizi při živém vystoupení, a byl to čistý horor.
Alagna křupnul téměř při každé výšce, Gheorghiu vypadala jako gotická panna, která právě upíjela z lahvičky s voňavkou. Já chápu, že postava Leonory je naivní šlechtična a téměř ovce, ale ovce, nikoli koza. Poslechl jsem si z této nahrávky kousek na YouTube – a odsudek byl rázem potvrzen.

A přesto:
Antonio Pappano není žádný debil.
Je to výborný dirigent a recenze téhle nahrávky nejsou vůbec špatné.

A co je nejpodstatnější – oba umělce naprosto zbožňuji.
Tahle nahrávka je prostě jen úlet. Někdy to ujede i těm nejlepším.

📀Pappano / Alagna / Gheorghiu (2002)

Colin Davis – no… není to zkáza světa, ale…

A pak je tu Colin Davis.
A s ním Trubadúr, který má spoustu chyb. Vážně hodně.

Katia Ricciarelli zpívá Leonoru téměř na pokraji svých sil. Zvládne to – ano. Ale je to „tak tak“.
José Carreras není úplně Manrico. Je sice ještě mladý a před nemocí, ale tahle role mu prostě nesedí.

Není to žádná katastrofa – neomdlíte hrůzou, když to pustíte. Ale:

Znám jiné nahrávky. A lepší.

📀 Davis / Carreras / Ricciarelli (1981)

Další z pozoruhodných podivností – ale s elegancí, Carlo Maria Giulini
Řekněme si rovnou – vymňouknutost. Ale ne bez kouzla.

V čele můj milovaný Carlo Maria Giulini, a to už něco znamená.
K tomu Plácido Domingo, Nesterenko, Zancanaro a Rosalind Plowright.

Ne, není to žádná hrůza.
Kdybych neznal jiné verze a měl v knihovně jenom tuhle,

umím si představit, že bych s tím byl vlastně spokojen.

📀 Giulini / Domingo / Plowright – (1984)

Dvě modernější verze – překvapivě slušné

🎼 Riccardo Muti (2001)

Tahle verze je velmi slušná.
Salvatore Licitra je krásně kultivovaný – a jelikož už není mezi námi:

Motorkáři, noste přilbu.

Barbara Frittoli? Skvostná.
A Riccardo Muti si, jak je jeho zvykem, všechno pečlivě pohlídal.

Ale pozor:
Licitra není Del Monaco. A Frittoli není Priceová.

📀 Muti / Licitra / Frittoli (2001)

🎥

Carlo Rizzi

(2008, video)

Tohle není úplně zlé – a navíc je to na videu, což má svůj půvab.

José Cura zde zní, jako by se startoval starý traktor – divoké, vrčivé, plné kouře a vibrací.
Ale upřímně?

Je to sice všeobecně divoké, ale po Alagnovi je to pořád pokrok.

A hlavní deviza?
Dmitrij Chvorostovskij. Ten zvedá celou produkci o třídu výš.

📀 Cura / Hvorostovsky / Rizzi (2008)

A před koncem – špekáček.

Chcete legendu? A navíc na videu?

Tak tady to máte.

Tohle je tak absurdně dobré, že by si člověk pomyslel, že se mu to jen zdá.
Ale ne – je to realita. A je to operní realita snů.

🎭 Leonora: Raina Kabaivanska
Na začátku trochu rozpačitá. Možná to úplně nesedne.
Ale pak…

Ona vám to nandá.

🎭 Manrico: Plácido Domingo – ve formě.
🎭 Luna: Piero Cappuccilli – král legata.
🎭 Azucena: Fiorenza Cossotto – a tady se zastavíme.

Fiorenza je tady naprosto neuvěřitelná.
Zbytek ansámblu se jí sotva drží za patou.
Ale v téhle úrovni už tahle slova ztrácejí smysl – všechno je tu jinde.

Je to Herbert von Karajan, a ano, tohle je jeho show – ale nechává prostor, kde má.
A vy budete zírat.

🎥 Video ke zhlédnutí zde:

A film zmíníme ještě jeden (RAI, 1957) – obsazení je jako sen. Bohužel technická kvalita odpovídá době vzniku. zde

zde k tomu je zvukový záznam v podobném obsazení.

Leonora – La Diva Turca, Leyla Gencer.

Manrico – Mario del Monaco

Luna – Ettore Bastianini

Azucena – Fedora Barbieri

·

A nakonec... atomovka.

Ano – atomovka.
Tady už si sundejte brýle, vypněte rozum a dejte si to do žil.

🎙️ Herbert von Karajan, Salzburg 1962 – živák

Nebudu psát zbytek obsazení.

Shořelo by mi stínítko od monitoru.

Zvuk?

Hraje to jak z kanálu. Mono. 1962.

A přesto:

Překonat se to prostě nedá.

Teď slyším ten hlas:
„Blbneš? Já nebudu poslouchat mono záznam z roku 1962. To musí být něco strašného.“

A odpověď zní:

„Můžu tě ujistit, že to poslouchat budeš. Zkus to!“

📀 Karajan / Corelli / Price (1962)

🎵 A jestli máš pochybnosti, ona ti to vysvětlí:

🎵 A z toho bych se asi pokakal:

A teď otázka:
Kdo přezpívá Leontyne Priceovou v tomto představení?

Easy task!
Leontyne Priceová... ale o pár let později.

🎵 Její hlas se rozlil do šířky jako příliv – mohutný, neodolatelný.

Tohle je prostě:

Price-less.
A možná i Price-plus, i když... nevím, jestli ta slovní hříčka má vůbec nějaký smysl.

A tady skončíme, řadu nahrávek jsem určitě vynechal. Třeba s Pavarottim existují ještě minimálně dvě další, ale já je neznám dostatečně dobře.

·