G. Puccini „Turandot“, Francesco Molinari-Pradelli (1966)

Možná bych tuto nahrávku velmi opatrně označil za nejlepší existující studiovou verzi. Pokud má takový výrok nějaký smysl.

Obsazení:

Princezna Turandot: Birgit Nilsson

Calaf: Franco Corelli

Liu: Renata Scotto

Imperátor Altoum: Angelo Mercuriali

Ping, Pang a Pong: Piero De Palma, Guido Mazzini, Franco Ricciardi

Timur: Ronaldo Giaiotti

Orchestr: Orchestra Del Teatro Dell’Opera Di Roma řídí Francesco Molinari-Pradelli

Calaf v podání Franca Corelliho je naprosto dokonalý, navzdory jeho klasickému „šlapání si na jazyk“. Jeho zvonivý tenor převálcuje skoro cokoli i jeho podivné sykavky. Corelliho typická manýra je zde výrazně potlačena, což naznačuje, že dirigent Molinari-Pradelli na něj měl značný vliv. Slyšíme skutečně prince Calafa, nikoli jen Franca Corelliho.

Birgit Nilsson je jako vždy chladná a naprosto fantastická v roli Turandot.

Renata Scotto jako Liu je velmi dobrá, i když Tebaldi by možná byla lepší. Scotto se úplně nepodařilo zachytit smutné zoufalství otrokyně Liu. Uznávám, že zachytit zoufalství Liu je velmi náročné.

Giaottiho Timur je poměrně uplakaný, což je výborné a opravdu se to sem hodí.

Tři mandaríni, Ping, Pang a Pong, jsou zde bez problémů snesitelní a zábavní, což není vždy případ v jiných nahrávkách.

Vedení orchestru Molinari-Pradelliho je velmi živé, na rozdíl od jiných dirigentů (Leinsdorf).

Zdá se vám, že jsem nasadil příliš kritický tón? Ano, nasadil. Nahrávka má jeden zásadní problém, a tím je technická stránka. CD, Spotify a Tidal edice jsou zčásti diskvalifikovány plechovým zvukem a absencí basů. Poslouchat se dá pouze dlouhohrající deska.

Blázni od EMI by se tomu měli věnovat a uvést nahrávku na standardně normální úroveň. Ekvalizaci nahrávky jsem schopen opravit i já. Nechápu, proč producenti nikoli.