Franco Corelli, tenorový princ

Já opravdu netuším, kdo je nebo byl králem italských tenoristů, ale na sto procent vím, kdo byl jejich princ. Jmenoval se Franco Corelli a bylo to opravdu něco úžasného.

Jako milovníkovi italské opery a opery vůbec mi bývá pokládán dotaz, který tenorista byl nejlepší, kdo je králem italských tenoristů. Odpovídám zcela automaticky, že to byl Enrico Caruso. V reálu si ale nic takového nemyslím. Je to nefér dotaz a poškozuje další umělce, kteří jsou na obdobné úrovni. Já sice absolutně netuším, kdo byl král italských tenoristů, ale na sto procent vím, kdo byl jejich princ. Byl to Franco Corelli. Neznáte to jméno? To je ale chyba, já vás seznámím. Franco byl něco zvláštního: design jako filmová hvězda typu James Bond, sebevědomí absolutně na nule, přitom sklon k nepřehlédnutelnému narcismu a hlas všech hlasů.

https://youtu.be/fWokel5YxM8

Než přejdeme k životopisným a dalším údajům, dovolil bych si sem dát osobní vzpomínku. V roce 1988 jsem se učil na maturitní zkoušku. Na tátův gramofon jsem naládoval Čajkovského první klavírní koncert č. 1, B-mol. Myslel jsem si, že v našem činžáku nikdo není. Vytočil jsem knoflík hlasitosti na tátově Transiwatu úplně doprava. Skleničky na poličkách tančily do taktu. Přiletěla na mě sousedka, jmenovala se Věra. Dáma to byla inteligentní a vzdělaná. Život s ní zametl a jako dcera továrníkova se od komunistů dočkala jen útrap. Celý život se živila jako servírka. Bylo jí v té době jistě sedmdesát let. Přiletěla „Ty šílenče, koukej to ztlumit!“ Pak se zarazila „To je Čajkovského první?“ Sedla si u nás v obýváku na pohovku a spolu jsme to poslouchali. Paní potom vykládala o svém životě, o francouzském lyceu, o pobytu v koncentračním táboře, o Němcích, o Rusech, o komunistech, o kapitalistech a podobně. Šly mi z toho oči šejdrem. Vyprávěla mi, že na začátku šedesátek chodila s kamarádkou do kina na Pucciniho Toscu. Že hlavní roli zpíval „Papouch Korela“ a jestli nevím, kdo to je. Inu, nevěděl jsem, nespojil jsem si to. Došlo mi to až relativně nedávno.

Tady to je: https://youtu.be/PC1p7daDig8

Franco Corelli se narodil v Anconě do zcela nehudební rodiny. Jeho otec byl lodní inženýr a Franco si myslel, že půjde v jeho stopách, a proto vystudoval námořní inženýrství na univerzitě v Bologni. Hudební kariéra ho ale lákala, proto začal studovat operní zpěv na univerzitě v Pesaru u Rity Pavoni. S výsledky nebyl spokojen a začal se vyučovat sám.

Základní informace o technice zpěvu získával u svého přítele, který se osobně znal Arturem Melocchim (1879–1960). Některé zdroje uvádějí, že Corelli studoval přímo u Melocchiho. Melocchiho technika zpěvu umožňuje zcela otevřít zvukové a dýchací cesty.

Melocchiho metody výuky jsou poměrně brutální. Cvičíte a pracujete na své fyzické kondici, rvete si rukama hrtan dolů. Také provozujete zápas řecko-římský, aby se ve vás probudil testosteron.

Nejznámějším produktem této školy byl slavný tenorista Mario del Monaco (1915–1982). Mario del Monaco byl jistě skvělý, ale jeho neschopnost ztišit hlas byla pověstná a tajemství pianissim mu zůstala navždy ukryta. Francovi se to moc nelíbilo. Zdokonalil techniku zpěvu sám. Corelli studoval své předchůdce Giacoma Lauri-Volpiho (1892–1979), Enrica Carusa (1873–1921) a hlavně Beniamina Gigliho (1890–1957) a dokázal to. Jeho diminuenda jsou legendární.

Franco poprvé vystoupil v divadle v roce 1951 na prahu třiceti let, to není úplně brzy a je to netypické. V roce 1952 debutoval Franco Corelli jako Maurizio v Cileově opeře „Adriana Lecouvreur“ v Římské opeře. V La Scale debutoval v roce 1954.

V roce 1957 potkal Corelli Lorettu di Leilo (1918–2013), která byla velmi krásná. Corelli ji v roce 1958 pojal za choť. Loretta se kvůli němu vzdala slibné pěvecké kariéry. Manželé spolu žili šťastně až do Corelliho smrti v roce 2003. Nutno ale podotknout, že Loretta byla velmi hyperprotektivní a žárlivá. Jako Corelliho manažerka zamezila některým slibně rozjetým projektům a nahrávkám, kvůli žárlivosti na Corelliho pěvecké partnerky (například Marií Callas).

Francova francouzština byla řekněme poněkud pozoruhodná. On ale tvrdil, že trávil ve Francii každé prázdniny a že je vše bez chyby. Francouzsky mluvící posluchači si ale nic takového nemyslí. Při natáčení Karajanovy Carmen z roku 1963, vědělo studio, že Corelliho francouzština je naprosto strašná. Najalo tedy koučku, která měla Franca doučit výslovnosti. Představitelka Carmen, Leontyne Price, s prostořekostí sobě vlastní vyhlásila, že je to vcelku na kočku, protože Loretta vyškrábe koučce oči. A skutečně to tak dopadlo. Je popisována děsivá scéna, kdy ze schodů letěla o život koučka a Loretta za ní se smetákem v ruce. Co také čekat od Italky, že? Pravda je, že Corelliho francouzština není možná zcela ideální, ale jinak je celá nahrávka nádherná.

https://youtu.be/46icL-w74BI

27. 1. 1961 Franco debutoval v MET v „Trubadúrovi“. Byl to dvojitý debut jeho a Leontyne Price. Publikum je za jejich výkon odměnilo 42minutovým potleskem ve stoje. Prostořeká Leontyne s upřímností sobě vlastní vykládala, že jí vystupování s Corellim dělalo potíže, protože vypadal jako Adonis. (Vzpomínky Leontyne Price)

Asi na to něco bude, četl jsem vzpomínky jednoho staršího pána, který byl na zmíněném představení s maminkou. Maminka si při Francově zpěvu údajně sundávala podprsenku a visela balkónu polonahá jako šimpanz. Pán psal, že se za ni vlastně ani nestyděl, protože, co tam ti dva ten večer předvedli, na to se prý nedalo nijak připravit. (pan David Barcena, bývalý sborista MET, osobní sdělení)

4. 3. 1961 se v MET konalo představení Pucciniho „Turandot“ pod vedením dirigenta Leopolda Stokowského (1882–1977). Během večera bylo jasné, že jde o něco zcela výjimečného a toto představení vstoupilo do síně slávy s puncem naprosté glorioly. Představení je stále dostupné jako audio záznam, sice technicky omezený, ale vzhledem k té „kanonádě“, kterou tam zúčastnění ten večer předvedli, to prostě stojí za poslech.

15. 12. 1961 při repríze pod vedením dirigenta Ericha Leinsdorfa došlo ke známému incidentu, kdy Franco Corelli při poslední scéně dostal záchvat trémy, protože Nilsson držela při předchozím výstupu výšku déle než on. Impresário Rudolf Bing (1902–1995) Corellimu poradil, aby Nilsson při finálním polibku hryzl do ucha, což je odkaz na Mascagniho operu „Cavalleria Rusticana“ a výzva k vendetě. Bing pak v rozpacích stál za jevištní šálou v obavách, zda Corelli Nilsson hryzne. Světe div se, on jí opravdu hryzl. Nilsson pak vydala do novin humorné prohlášení, že se nemůže dalších vystoupení s Corellim účastnit, protože se nakazila vzteklinou. Je však známo, že Nillson a Corelli byli přátelé a že se na tom pravděpodobně dohodli jako na reklamním triku.

Franco Corelli naposledy vystoupil v divadle v roce 1976, což bylo přijato s určitým zklamáním. K roli Verdiho „Otella“ již nedosměřoval. Sám odchod ze scény zdůvodňoval únavou hlasu. Ale spíše se soudí, že přestal zvládat návaly trémy, kterými trpěl. V letech 1976–2003 pak učil zpěv, což je vcelku absurdní, protože celý život pohrdal učiteli zpěvu. Zlí jazykové tvrdí, že výsledky jeho výuky byly poměrně sporné, ale že se s ním výborně povídalo.

Jsou zde určité kritické body. Francova problematická povaha vedla k tomu, že prakticky nedával žádné recitály. Je to velká škoda, nahrávek mohlo být více. Corellimu bylo vytýkáno, že se příliš opájí sám sebou a že je vždy Corelli a nikoli postava, kterou interpretuje.

I když je popisován jako člověk hodný a laskavý, nezapřel nikdy svou italskou náturu. Známá je story, kdy se popral na letišti o kufry s nějakým nešťastným turistou.

Horší story byla, když se na zkoušce opery Don Carlos pohádal se svým švagrem Borisem Christovem. Christov jsa rozčilen na nejvyšší míru napadl Corelliho mečem zcela vážně míněným výpadem. Pro aktivního sportovce jako byl Franco, nebyl problém výpad vykrýt. Pánové se pak pár minut bili na život a na smrt, mocně povzbuzováni divadelním personálem, který ocenil dramatické aspekty výstupu. Oba soky posléze rozdělil personál divadelní ochranky. K velkému žalu přihlížejících bylo představení přerušeno a oba bijci dostali velmi tučnou pokutu. (zdroj https://www.classicalsource.com/article/book-review-franco-corelli-prince-of-tenors/ a zde https://www.belcantosociety.org/store/books/franco-corelli-and-a-revolution-in-singing-vol-2/). Dle některých zdrojů se vzájemně zranili. Přesný důvod sporu není znám.

Některé legendární historky jsou těžko potvrditelné a jsou v úrovni drbů. Během představení Il Trovatore v Neapoli si v loži sedící student dovolil na Corelliho zapískat. Corelli rozhořčen na nejvyšší míru vyběhl k lóži, vyrazil dveře ramenem (byl v kostýmu Manrica) a pokusil se diváka napadnout mečem. Divadelní ochranka ho nakonec zpacifikovala. Corelli byl tak rozčilen, že přišel na chvíli o hlas. Vše se uklidnilo a představení se nakonec vydařilo.

Legenda praví, že si před každým představením dával Corelli hovězí tatarák s vejcem a paličku česneku. Chtěl prý vonět jako vlkodlak. Musím říct, že v tomto světle nabývá legenda o kousnutí do ucha nových rozměrů.

Zdroj: Odkaz

Francovy komplexy a nesmělost však přesto převažují a jeho příslovečná laskavost je pověstná.

Jednou, nějakým nedopatřením, vlezl Franco na přednášku o pohybu vesmírných těles. To bylo nad Francovo chápání a byl z toho zcela zdrcen. „Jak je proboha taková věc možná a proč to Bůh takto dopustil.“ (pan David Barcena, bývalý sborista MET, osobní sdělení)

Jeho hlas a umění budou navždy zlatým písmem vyryty do síně slávy. A zmíněné kritické body na tom nemohou nic změnit.

Franco Corelli zemřel v Miláně 29. 10. 2003.

Nyní bych asi uvedl nějaké nahrávky:

A začneme mírným malérem. I velký umělec občas ujede. Ch. Gounod Faust, Richard Bonynge (1966) v hlavních rolích se představili: Franco Corelli jako Faust (turbo), Dame Joan Sutherland jako Markéta (turbo) a Nicolai Ghiaurov (o něco méně turbo). Byv mladým jinochem zbožňoval jsem tuto nahrávku nade vše. Zúčastnění produkují tóny neskutečné krásy. Jen jim není rozumět ani slovo a je to velmi nefrancouzské. Jsa zatížen těžkotonážním sentimentem, moje oči se topí v slzách a jsem ochoten odpustit, že je to italský nefaust.

https://youtu.be/rj6KDtLf98A

Samostatnou kapitolou tvoří Francova spolupráce s Leontyne Price. Jediná společná komerční studiová nahrávka je již zmíněná Karajanova Carmen z roku 1963

Další nahrávky jsou neoficiální živé záznamy, které byly zpětně koupeny velkými studii.

Tosca, Kurt Adler, záznam matiné z MET (1962), Leontyne Price, Cornell MacNeil a Franco Corelli, to není Tosca, to je sud dynamitu. Zvuk je mírně technicky katastrofický, ale s tím se nic neudělá.

https://youtu.be/ET8fpnQXmoQ

Il Trovatore, Herbert von Karajan, 1962. legendární nedostižné vystoupení, ve kterém se mimo mého idolu Leontyne a Franca Corelliho, přestavili Giulietta Simionato a Ettore Bastianini. Kdyby nebylo špatné technické kvality, byl by to ultimátní Trubadúr. On je ale i tak.

Není v mých silách, abych vyjmenovával všechna živá vystoupení, která existují.

Komerční nahrávky, které stojí za pozornost:

G. Puccini, Turandot, Francesco Molinari-Pradelli (1966), Birgit Nilsson, Franco Corelli a Renata Scotto. Ultmátní a nejlepší nahrávka tohoto titulu by to byla, kdyby si to studio vzalo a remasterovalo původní audio záznam. Takhle je zvukové spektrum posunuto zvláštním způsobem nahoru. Zvuk je velmi suchý a trápí ucho posluchačovo. Verze na LP desce je zasažena výrazně méně než CD.

Tosca (Lorin Maazel 1967) a Aida (Zubin Mehta 1967), obojí s Birgit Nilsson a obojí atakuje stratosférické vrcholy operního Olympu. Tosca má snad jednu chybu a tou je bezzubý Scarpia, kterého zde ztvárnil Dietrich Fischer-Dieskau.

Pak ještě zmíním Il Trovatore, Thomas Schippers (1965). Kdo vymýšlí castingy pěvců pro nahrávky, opravdu nechápu. Neobsadit vedle Corelliho, Roberta Merrilla a Giulietty Simionato, Leontyne Price je prostě těžký zločin proti lidskosti. Naštěstí zúčastněná Gabriela Tucci je zde skvostná.

Zdroje

· Odkaz