Franco Bonisolli (tenor), řečený Il Pazzo, čili blázen

Kdyby se Franco Bonisolli dovedl ukáznit, jeho jméno by skončilo v síni slávy na prvním místě. Bohužel se ukáznit nedovedl a nedalo se s ním vyjít.

Italský tenorista Franco Bonisolli (25. 5. 1938 – 30. 10. 2003)

Smutné je, že se zdá, že za těmi všemi maléry byla vážná nemoc.

Franco se narodil 25. 5. 1938 v Roveretu.

Studoval zpěv u Alfreda Lattara.

V roce 1961 zvítězil v pěvecké soutěži, kterou pořádalo lyrické divadlo „Adriano Belli“ ve Spoletu.

Záhy debutoval Bonisolli jako Ruggiero v Pucciniho opeře „Vlaštovka, la Rondine“.

Jeho mezinárodní kariéra začala v roce 1968 vystoupením ve Vídeňské Státní Opeře.

Jeho nádherný tmavě zabarvený tenor byl zkraje relativně menšího objemu a hodil se k interpretaci spíše lyrických rolí, jako byl například Rodolfo v Pucciniho Bohémě.

On však na svém hlase stále pracoval a přezpíval se postupem času do dramatických rolí.

V roce 1971 debutoval v Metropolitní Opeře v New Yorku.

Díky zajímavé barvě hlasu se stal populárním a vyhledávaným pěvcem. Mstislav Rostropovič si ho například vybral pro svoji nahrávku Toscy.

Bonisolli se podílel na oživení některých téměř zapomenutých titulů, jako bylo např. Rossiniho „Obležení Corinthu“ (L’assedio di Corinto).

Postupem času se jeho italská vznětlivost stala útočnou a Bonisolliho chování začalo obtěžovat jeho spolupracovníky a kolegy.

Nyní se pustíme do sféry drbů. Já nevím, co přesně se stalo a ani úplně, kdy, a to jsem si psal s lidmi, kteří ten den hráli v orchestru. Protože drby mají být „šťavnaté“, začneme brutální verzí. Zkouška na Il Trovatore, za dirigentským pultem stál Herbert von Karajan (1978). Spory mezi dirigentem a Francem, představitelem Manrica, začaly hned z kraje zkoušky. Karajan držel nad Francem ochrannou ruku a ledacos mu odpustil. Došlo se k Francově árii „Ah si ben mio.. Di quella pira!“. Franco se začal vztekat. „Maestro, vaše tempo je tak pomalé, že tahám „pohlavní orgány“ (Franco použil jiný výraz, ale to sem napsat nemůžu) po jevišti!“ Karajan..“Ne, dirigent jsem tady já, když zrychlím, budeš štěkat jako pes!“. Franco se rozčílil, a jak držel v ruce dřevěný meč cikánského vojevůdce Manrica, po Karajanovi ho hodil. Karajan uhnul a Franco ten den skončil. Hod mečem po dirigentovi se prostě nevyplácí. Druhý den tu roli zpíval někdo jiný. Myslím si, že to byl Placido Domingo.

Člověk by rád věřil, že ta brutální verze je drb a že to byla v podstatě jen taková legrace, ale já se bojím, že je to pravda. Nakonec jsem si o tom opravdu psal s pánem, který seděl ten den v orchestru. On mi odmítl některé informace dát z úcty k Bonisollimu.

Před mnoho lety jsem u kamaráda viděl incident na VHS kazetě. Bylo to koncertní provedení Rossiniho „G. Tella“. Pěvci seděli na židlích. Franco zpíval Tella a byl indisponovaný, šetřil se. Bylo to ale v Itálii, diváci na něj volali něco italsky. Francovi v jednu chvíli „přeskočilo“. Vstal z té židle, roztřískal ji na kousky a začal vřískat, jako tygr. Nikdy jsem nic tak trapně nechutného neviděl (A to jsem toho viděl opravdu hodně).

Dále jsem četl, že slovně napadl Leontyne Price, že s tou (byla zmíněna barva její kůže a něco o jejích ústech) zpívat nebude. Ale ona vždy věděla, co dělat a uzemnila ho po svém. Franco pochopil že to přehnal a pokoušel se situaci vyžehlit. Dialog, který proběhl se vyznačuje opravdu vysokou intelektuální úrovní. Franco v záchvatu žoviálnosti volal přes celé jeviště „Ciao, Leontyne!“ a dostalo se mu třeskutého odpalu „Ciao, My Ass!“ za mohutného potlesku členů orchestru.

Známá story, kdy Franco tak protahoval držení výšek, až všechny namíchl a inspicient mu spustil oponu na hlavu, opět za mohutného potlesku členů orchestru.

Jeho známý výrok, že opera je tuk a pop je sex, je vtipný jen zdánlivě. Údajně na popové umělce tak trochu žárlil a falešným humorem to maskoval.

Jeho humorné výroky ke koncertu tří tenorů vypadají opravdu směšně. Když se o tom však bavíte s lidmi, kteří Franca znali, humorné to být přestává. Prý si neumím představit tu šílenou žárlivost, kterou v sobě Franco měl. Smutné je, že kdyby se dovel ukáznit, tak by ty dva Španěly bez problémů přezpíval. Měl ale takovou pověst, že si nikdo nedovolil ho oslovit.

Když se o to člověk zajímá ještě dále, humorný aspekt zcela zmizí, protože se dozvíte opravdu ošklivé věci. Byl posedlý sexem, byl zlý na kolegy a nedalo se s ním vyjít.

Během času se mu dirigenti a jeho pěvečtí kolegové začali vyhýbat a ujala se pro něj přezdívka „Il Pazzo, čili blázen“.

Zpíval potom řadu let ve veronské aréně. Snad se mu tam podařilo najít zbytky profesionality a trochu se uklidnit.

Bonisolliho rodina nedávno vydala prohlášení, že měl Franco nezhoubné léze na mozku a že agresivní chování a jeho předčasná smrt v roce 2003 byly přímým důsledkem tohoto onemocnění. „Franco, je mi to moc líto.“

Ale vzdor všemu negativnímu, nikdy nepřestanu obdivovat Francův jedinečný hlas, jeho úžasný talent a nikdy mě nepřestane mrzet jeho nešťastný příběh.

Zkusíme pár ukázek:

Barytonálně zabarvený tenor s hlasem plným měkkého mechu, nepostrádající dramatickou jiskru.

G. Verdi, Il Trovatore, Herbert von Karajan, Franco Bonisolli a Leontyne Price.. ah si ben mio .. di quella pira. Salzburg 1977, Hranice sice vzplála strašlivým plamenem, ale já na tom nejsem nijak lépe, také planu plamenem, když to poslouchám. Je to prostě testosteronový Manrico, který nemá jen tak obdobu. Tohle bylo prostě red-blooded představení, hormony a vroucí cikánská krev tekly přímo z jeviště. Asi si to nikdo neumí představit. Soprán je samozřejmě Leontyne Price. Hod mečem se udál někdy v té době. Myslím, že asi o rok později.

https://youtu.be/HzBmAkJFISM

G. Puccini, La Boheme, Che gelida manina, škoda toho ampexového tremola. Stopa toho excesivního chování už tam je.

https://youtu.be/u7kqvrNJy9o

V pozdějším věku vypadal jako bubák. Ale ten výjimečný tenor tam stále byl.

https://youtu.be/44-o1PKpQBk

Massenet, Werther, ani ta francouzština není na italského pěvce nijak hrozná

https://youtu.be/a73yGNOcPJY

Bizet, Nadir, Lovci perel

https://youtu.be/3K9vZhHcpIo

A tahle árie z Donizettiho opery Don Pasquale, zazpívat to takhle je opravdu těžké

https://youtu.be/hfaGrSFd0dg

· Nahrávky:

·

Rostropovičova Tosca, Rostropovič obsadil do roli Toscy svoji ženu Galinu Višněvskou, a tenor je právě Bonisolli. Je to určitě moc dobrá nahrávka.

Puccini*, Galina Vishnevskaya, Franco Bonisolli, Matteo Manuguerra, Orchestre National De France, Mstislav Rostropovich – Tosca

· A pak zbývá Karajanův Trubadúr, pro mě osudová nahrávka, která mi navždy změnila život.

·

Verdi* - Leontyne Price, Jelena Obraszowa*, Piero Cappuccilli, Franco Bonisolli, Ruggero Raimondi, Chor der Deutschen Oper Berlin, Berliner Philharmoniker, Herbert Von Karajan – Il Trovatore

· Discogs uvádí ještě jiné nahrávky, ale ty já neznám a nebudu psát o něčem, co jsem nikdy neslyšel