Ferruccio Tagliavini, tenor

Je možné, že by tenorista mohl mít měkčí projev než Beniamino Gigli? Ano, je to možné. Ferruccio Tagliavini je toho příkladem. Inspirace Giglim se u něj nezapře. Byl to tzv. Tenore di Grazia a tak nesrovnávat s del Monacem

Ferruccio Tagliavini (1913–1995) byl italský tenorista, který se proslavil svým jemným, lyrickým hlasem a charismatem na jevišti. Byl známý hlavně pro svou schopnost krásně legátově zpívat a byl často přirovnáván k legendárnímu italskému tenorovi Beniaminu Giglimu, případně Titu Schipovi. K Schipovi se brzy vrátíme v samostatném blogu.

Tagliaviniho hlas byl typicky „italský“ – jasný, lehký, ale s dostatečným leskem a sladkostí, což mu umožňovalo vynikat ve veristických operách i v lyrickém repertoáru. Tagliavini si vybral to nejlepší z obou. Je zde gigliovská sladkost a měkkost, ba tu umí být i sladší a měkčí a Schipovské skvostné frázování.

Narodil se v Gavazzoli v regionu Emilia do rodiny prodavače vína 13. 8. 1913.

Hudební nadání se u něj začalo projevovat již v dětství a ve 12 letech vystoupil v dětském operním představení.

Během dospívání a v ranné dospělosti zpíval v různých sborech. V ranné dospělosti pracoval jako školník, elektrikář a prošel několik podobných zaměstnání, které neumím potvrdit.

Od roku 1930 se začal studovat operní zpěv u Pietra Melloniho.

Po vojně, kterou odsloužil v severní Africe se dále vzdělával ve zpěvu na konzervatoři v Parmě. Vzhledem k výjimečnému talentu však studoval zdarma.

Studia potom dokončoval ve Florencii.

Tagliavini debutoval v roce 1938 ve Florencii jako Rodolfo v Pucciniho La Bohème. Brzy po debutu se jeho kariéra rozběhla i mimo Itálii – zpíval v Buenos Aires, v Metropolitní opeře v New Yorku, kde poprvé vystoupil v roce 1947, a ve většině významných evropských domů. Jeho nejlepší role zahrnovaly právě Rodolfa, Edgarda v Lucii di Lammermoor, Vévoda v Rigoletu a Alfreda ve La traviatě.

Hlas a interpretace: Tagliavini měl velký smysl pro detail a jeho fráze byly vypracované s pečlivostí, která z něj činila nejen skvělého interpreta árií, ale i citlivého operního herce. Jeho hlas byl často popisován jako „zářící“, a přesto nepostrádal hlubokou expresivitu. Umělci, kteří s ním vystupovali, často zmiňovali, že se snažil do každé role vložit něco autentického a osobního.

Osobní život a popularita: Tagliavini se oženil se italskou sopranistkou Piou Tassinari, se kterou často vystupoval. A existují s nimi nahrávky. Jejich Werther aspiruje na vrchol operního blaha. (bohužel mám jen kopii na kotoučovém magnetofonu a desky byly opravdu zničené). Existují i další, ale kdo je kdy viděl

Byl jedním z mála operních zpěváků své doby, který se stal oblíbeným i mezi širokou veřejností, a to díky svému přitažlivému vzhledu a podmanivému stylu. Nahrávky písní, jako je Non ti scordar di me a O sole mio, přispěly k jeho popularitě mimo operní scénu.

Pozdní kariéra: Ve svých pozdějších letech začal Tagliavini přecházet k partům, které vyžadovaly menší hlasovou zátěž, ale pokračoval v koncertování a nahrávání. Jeho hlas zůstal i ve vyšším věku krásný a jeho fanoušci jej obdivovali až do konce jeho kariéry i když ztratil část pružnosti a sladkosti.

Ferruccio Tagliavini zůstává jedním z velkých lyrických tenorů 20. století a jeho nahrávky stále oslovují milovníky italské opery.

Uvědomuji si, že je zvláštní, když muž napíše o muži, že má sladký hlas. Nechme tedy maestra Tagliaviniho, aby vám vysvětlil, jak jsem to myslel.

https://youtu.be/FgRc4SwIkJs

Z dalších nahrávek doporučuji „Nápoj lásky“, který vyšel u nás v edici Supraphon. Jinou nahrávku neseženete. Prostě nejsou. Také sháním a nemám. Nahrávek je dost, jen nejsou u nás dostupné.

G. Donizetti, Tagliavini, Ciano, Maffeo, Valdengo, Marcossi, Ino Savini – L’Elisir d’Amore = Napoj Lasky

Já na tom pracuji přeci jen o něco déle a mám ještě Toscu, která byla nahrána pod vedením Artura Basileho v roce 1956. S Gigliolou Frazzoni jako Toscou. To není normální Tosca, ale je to klenot.

Ferruccio Tagliavini zemřel 29. 1. 1995 ve věku 81 let.