Ezio Pinza, (bas)

"Jiří, kde bereš tahle jména? Jaký Ezio Pinza? Jsi šílenec!" Ano, možná jsem šílenec, ale není můj problém, že neznáte tohoto velkého umělce.

Nahrávky Ezia Pinzy sice nejsou moderní hi-fi, ale proč bychom měli ignorovat dílo, které ovlivnilo celé generace?

Ptáte se tedy, proč bystě měli poslouchat něco, co není hi-fi? Koho bychom se na to zeptali, aby nás rozsoudil? Co kdybychom se zeptali přímo Ezia Pinzy? YT přináší v tomto oboru značný pokrok. Umožňuje nám pohlédnout do tváře lidem, kteří jsou v dnešní době již neznámí i když v době vrcholu jejich slávy jejich jména plnila přední stránky novin.

A na zmíněný dotaz jsme dostali následující odpověď:

Claudio Monteverdi „Oblivion Soave“ z opery L’Incoronazione di poppea, Ezio Pinza.

https://youtu.be/ip4qlhAc74c

„Že je to normální bas a není na tom nic zvláštního? Zkuste to ještě jednou!“

https://youtu.be/ovw5G4KmSSo

Ezio Pinza byl světově uznávaný basista, jehož umění překračuje čas a technologické omezení. Jeho hlas byl bohatý na barvy a měl neuvěřitelnou schopnost dosahovat hlubokých basových tónů s neobvyklou lehkostí a čistotou výslovnosti i když ta výslovnost je někdy typicky pinzovská.

Pinza měl jedinečný životní příběh.

Narodil se v chudé římské rodině a prožil těžké dětství. Byl prvním dítětem rodiny, které se dožilo dospělosti, ač se narodil jako sedmé dítě.

Vystudoval zpěv na bolognské konzervatoři a debutoval v roce 1914 jako Oroveso v Belliniho operě „Norma“. Jeho kariéra byla přerušena první světovou válkou, ale po návratu z vojenské služby se jeho kariéra obnovila a on dosáhl mezinárodního uznání.

Navzdory své těžké dyslexii, která mu bránila v čtení not, Pinza rozvinul svou kariéru na základě fenomenálního hudebního sluchu a intenzivního studia s dirigenty a jinými pěvci. Jeho schopnost zpívat v několika jazycích, ačkoli v nich neuměl psát, svědčí o jeho intelektuální pružnosti a odhodlání.

Stále na sobě pracoval a jeho hlas se rozlil do šíře a krásy. Jako aktivní sportovec a cyklista zároveň pracoval na svojí fyzické kondici a kapacita jeho plic se zdá nekonečná.

Vystupoval s těmi nejlepšími pěveckými kolegy své doby s Rosou Ponselle, Amelity Galli-Curci, Marie Jeritzou, Beniamino Giglim a mnoha dalšími.

Spolupracoval též s mnoha výjimečnými dirigenty, jako Arturo Toscanini, Carlo Sabajano, Bruno Walter a dalšími.

Mimo newyorské MET vystupoval v divadlech po celé světě. Díky výjimečnému hlasu a výraznému fyzickému zjevu byl prostě velmi žádaný.

V roce 1948, když cítil, že jeho hlas začíná vykazovat známky únavy, Pinza opustil operní scénu a přesunul se na Broadway, kde zazářil v muzikálu „South Pacific“. I když jeho italská výslovnost v angličtině je řekněme pozoruhodná.

Jeho televizní kariéra nebyla tak úspěšná, ale stále se těšil obdivu diváků.

Pinzův osobní život byl stejně barevný jako jeho profesionální kariéra. Ačkoli měl aférky s mnoha ženami, byl dvakrát ženatý a měl čtyři děti. Jeho romantická zapletení a charizma ho udržovala v centru pozornosti, což vyústilo v několik skandálů, ale také dodávalo jeho veřejnému obrazu pikantnost.

Pinzův výrazný fyzický zjev a kouzlo jeho hlasu vedlo k tomu, že se líbil ženám a ony se líbily jemu. Zapletl se s mnoha ženami a tato záliba však dle některých zdrojů vedla k tragédii. Zdá se, že se zapletl s dcerou slavného dirigenta Bruna Waltera Marguerite (Grete) Walterovou. Aférka bohužel praskla a Gretin manžel Robert Neppach během žárlivého výstupu Gretu zavraždil. K vraždě sice určitě došlo, ale Pinzova vina v celé tragédii je pouze hypotetická. Románek není potvrzen a Sám Bruno Walter byl k celé záležitosti zdrženlivý. Manželé v době tragédie žili odděleně a není na nás, abychom to soudili.

Není to jediný problém se zákonem, který Pinza měl. V roce 1942 byl Pinza s celou řadou dalších Latino-Američanů zatčen, a 3 měsíce strávil ve vězení s podezřením na podporu italského fašistického režimu. Tato obvinění byla nakonec shledána neoprávněnými a Pinza byl osvobozen. Toto obvninění vedlo k osobní újmě a Pinza následně trpěl depresemi. Výživnou stránkou celé aféry bylo, že zatčení bylo provedeno na základě udání Pinzova rivala Normana Gordona, který byl též basista. Pánové však následně celý spor urovnali alespoň do té míry, že byli schopni spolu vystupovat. O další osobní rovině tohoto sporu mi není nic známo.

Ezio Pinza zemřel v roce 1957, ale jeho odkaz v oblasti opery a muzikálu zůstává nezměrný. Jeho nahrávky a vystoupení nadále inspirovaly budoucí generace pěvců a jeho životní příběh je připomínkou umělecké vášně a odhodlání.