Erich Leinsdorf, Verdiho Macbeth, recenze nahrávky z roku 1959

Leonard Warren a Leonie Rysanek v hlavních rolích tohoto operního evergreenu. Verze opery z roku 1865. Není zde vítězů a ani poražených. jsem dalek, abych to prohlásil za nejlepší nahrávku

Když člověk v Česku shání Verdiho Macbetha, pravděpodobně si koupí Mutiho nahrávku z roku 1976 (Sherrill Milnes a Fiorenza Cossotto). Tato nahrávka opakovaně vyšla v edici Supraphon a je prakticky dokonalá. Fiorenza má pro roli Lady dost vokálního výkonu a Milnesův průzvučný baryton má dostatek barevných odstínů, aby nám přinesl do poslechové místnosti slabošskou povahu hlavního hrdiny. K Mutimu se vrátím v samostatném postu.

Sherrill Milnes však nikdy nezapíral, že pro interpretaci Macbetha našel vzor u Leonarda Warrena. Kdo si to poslechne, zjistí, že je to pravda mnohem více, než byste čekali. Warren nedlouho před svým tragickým odchodem, těsně před prahem svojí padesátky, nezní možná tak svěže jako v letech předchozích, ale jeho zvučný baryton s basovým timbrem, téměř tenorovými výškami a klokotavým, velmi neitalským temným vibratem má kvalit stále více než jeho bezprostřední konkurenti. Na Warrenův zvuk je možná třeba si malinko zvyknout. Když se tak stane, může dojít k tomu, že další nahrávky budou navěky ležet u vás na poličce a budete poslouchat jenom tohle.

Leonie Rysanek je zcela bez diskuze jednou z nejlepších Ladies, které jsem kdy slyšel. Možná by se mohla i přiblížit legendárnímu výkonu Marie Callas na živé nahrávce Victora de Sabaty z roku 1952 (De Sabata se však poslouchat nedá, je to technicky moc zlé). Její výšky možná nemají takovou pružnost jako u Callas, ale to jsou detaily. Je to o hodně jiné podání než Cossotto nebo Verrett. Lepší? Ale no tak, nejsou to přeci závody.

Macduff v podání starého dobrého Bergonziho nezklame, protože je to Bergonzi. Kdo vysloveně překvapí a je ozdobou nahrávky, je Jerome Hines v basové roli Banca. Čarodějnice znějí nebezpečně. Leinsdorfovo vedení je strojově přesné a nekompromisní, možná trochu sterilní. Tempa jsou celkově pomalejší a nemá to takovou italskou šťávu jako Muti.

Technická stránka nahrávky je uspokojivá, nic více. Zvuk je malinko dřevní, mluvíme o roku 1959. Avšak jde o první kompletní nahrávku tohoto titulu na LP navíc v edici RCA Victor Living Stereo, a to byla výstavní síň RCA. Oni si to pohlídali a není to nijak zlé. Najdou se stopy zkreslení a četné chyby ve stereo image, kdy hlasy poskakují po imaginárním jevišti o několik metrů vlevo nebo vpravo. Takové detaily snad ale nikdo neřeší.

Je to lepší než Mutiho verze? Ale není, tak to není. Je to prostě jiné a bodové hodnocení Mutiho bude stejné.

9.8/10