Ema Destinnová

Emilie Pavlína Věnceslava Kittlová (26. února 1878 – 28. ledna 1930), známá světu jako Emmy Destinn, případně pod českým jménem Ema Destinnová, byla jednou z nejvýznamnějších operních pěvkyň své doby.

Akustické nahrávky, na nichž můžeme Destinnovou slyšet, byly technicky velmi omezené. Jehla upevněná na ocelové membráně vyryla pohyb této membrány do voskového válečku Edisonova fonografu nebo do voskové desky Berlinerova gramofonu. Tyto systémy zaznamenávaly frekvence v rozmezí přibližně 250–2500 Hz. Teoreticky to pokrývá základní frekvence lidského hlasu, ale nuance, barvu a vyšší harmonické frekvence – které přenášejí emoce a charakter – taková technologie nebyla schopna věrně zachytit. Proto například klavírní tóny často znějí plechově a hlas Enrica Carusa místy nevyrovnaně. Přesto ale existují „nevyzpytatelné náhody“, kdy některé vyšší frekvence na záznamu zůstaly, a díky tomu můžeme alespoň částečně vnímat tehdejší kouzlo.

https://youtu.be/MpnEgvFHSJA

Narodila se do rodiny důlního podnikatele Emanuela Kittla. Od mládí byla velmi umělecky nadaná. Učila se hře na housle a navštěvovala hodiny zpěvu u Marie Loewe-Destinnové, po níž si zvolila své umělecké jméno. Svůj operní debut zažila v roce 1897 jako Santuzza v Mascagniho Cavalleria Rusticana. Pokus o angažmá v Národním divadle však skončil neúspěchem, když jí bylo řečeno, že nemá hlas.

V zahraničí si to ale nemysleli, a tak byla Destinnová o rok později angažována do berlínské Krollovy opery. S přestupními stanicemi v Beyreuthu a Covent Garden zamířila na prkna Metropolitní opery v New Yorku. V roce 1909 zde ztvárnila roli Mařenky ve Smetanově Prodané Nevěstě. Dirigent, který představení vedl byl hudbou „Prodanky“ zcela okouzlen a předehra mu přišla tak úžasná, že jí přehodil až před druhé dějství, aby zmlsaná newyorská smetánka, která měla zlozvyk chodit di divadla pozdě o tento orchestrální kus nepřišla. Zmíněný dirigent za tento akt dostal výsměšný dopis od Artura Toscaniniho, který mu vytkl neprofesionalitu. Víte, kdo byl onen dirigent? Inu, žádné béčko … byl to sám Gustav Mahler.

Působení Emy v MET provází řada drbů a legend. Její ženské charisma prý způsobilo, že popletla hlavu Puccinimu, Toscaninimu a Carusovi a tito měli údajně bojovat o její přízeň „muž proti muži“. Nevíme, zda je to pravda nebo zda je to divadelní folklór. Já tomu sice docela věřím, ale takové věci mohly být šířeny z propagačních důvodů.

Jisté je, že byla určitě velmi vášnivá. Legenda praví, že měla vytetovaného hada, který čumákem ukazoval do intimních míst. Artur Rubinstein o tomto hadovi hovořil tak zapáleně, že by člověk mohl mít pocit, že to Artur studoval velmi zblízka. Nesmíme však Arturovi zase tak věřit, byl to prostě vtipálek. On o ní hovořil s takovou úctou a obdivem, že to člověka až dojímá.

https://youtu.be/QdzBo9f4Cr4

Legenda praví, že měla byt na Manhattanu, vždy v neděli odpoledne si myla vlasy u otevřeného okna a zpívala. Její hlas se nesl čtvrtí, práce se zastavila a všichni poslouchali její nádherný hlas.

https://youtu.be/QdzBo9f4Cr4

10. prosince 1910 zpívala v MET premiéru Pucciniho opery Děvče ze Zlatého Západu v roli Minnie po boku Enrica Carusa pod vedením dirigenta Artura Vztekaniniho, tedy promiňte, Toscaniniho. Přezdívku Vztekanini jsem nevymyslel já, ale Ema mu tu přezdívku dala. Toscaniniho výbuchy vzteku byly zřejmě velmi nepříjemné.

Návraty domů byly kontroverzní a rozpačité. Důvody byly politické a nejsou mi srozumitelné. V Praze byla její vystoupení přijímána velmi chladně a s rozpaky. Na mimopražských scénách byly úspěchy větší.

Po první světové válce se ještě krátce vrátila na mezinárodní operní scény a koncertní podia. Její kariéra však začala povážlivě upadat, a to hlavně ze zmíněných politických důvodů. Tento aspekt provází řada legend o šifrách pašovaných v její pláštěnce a další, které neumíme potvrdit ani vyvrátit.

Žila sama izolovaná na svém zámku ve Stráži nad Nežárkou. Povážlivě přibrala.

V roce 1923 se provdala za Josefa Halsbacha. Manželství nebylo zdá se příliš šťastné.

Občas probleskla bývalá sláva. Roce 1928 zpívala svůj poslední veřejný koncert k desátému výročí vzniku Republiky a koncert v Londýně.

28. ledna 1930 utrpěla Ema záchvat mrtvice, který se ukázal být smrtelný.

Jméno Emmy Destinn je zlatým písmem vepsáno ve svatyni operního Olympu.