Elisabeth Schwarzkopf, soprán

Dame Olga Maria Elisabeth Friederike Schwarzkopf, která je světu známa jako Elisabeth Schwarzkopf 9. prosince 1915–3. srpna 2006

Existují hlasy ženské a hlasy mužské. Ženské hlasy dále rozdělujeme podle hlasové polohy, dramatičnosti a dalších kritérií do různých kategorií. Mezi lyrickými soprány s vytříbeným smyslem pro detail a frázování existuje hlas tak sladký a výrazově bohatý, že dokáže milovníky opery přivést do extáze. Majitelkou tohoto hlasu byla právě Elisabeth Schwarzkopf.

S jejím jménem se pojí i kontroverze, především její spojení s nacistickým režimem. Dnes ji však vnímáme především jako jednu z největších mistryní operního a písňového zpěvu 20. století.

Franz Schubert – An die Musik, klavírní doprovod Gerald Moore: Odkaz na YouTube

Narodila se 9. prosince 1915 v Jarotschinu (dnes Jarocin v Polsku) v tehdejším Prusku. Její otec Friedrich Schwarzkopf byl učitelem, matka Elisabeth Fröhlich. Už od mládí projevovala hudební nadání. Často se uvádí, že její první operní vystoupení se odehrálo v Gluckově Orfeovi a Eurydice, kde zpívala roli Eurydiky.

Od roku 1934 studovala Elisabeth Schwarzkopf na Hochschule für Musik v Berlíně, kde byla původně školena jako mezzosoprán. Brzy se však ukázalo, že její hlasový potenciál směřuje spíše k lyrickému sopránu, a proto byla přeřazena do jiného hlasového oboru.

V této době byl její otec Friedrich Schwarzkopf zbaven svého učitelského místa v důsledku politických změn v Německu. Nacisté se jednoduše drali k moci. Elisabeth se původně chtěla věnovat medicíně, ale kvůli otcovu vyloučení z veřejné služby jí byl znemožněn vstup na univerzitu. Tato skutečnost ji přivedla k rozhodnutí plně se věnovat hudbě.

Studium zpěvu dokončila pod vedením slavné koloraturní sopranistky Marie Ivogün, která byla ve své době jednou z nejvyhledávanějších pěvkyň a později se proslavila i jako pedagožka. Pod jejím vedením Schwarzkopf rychle rozvíjela svůj talent a 15. dubna 1938 debutovala ve Wagnerově Parsifalovi, kde zpívala menší roli.

V roce 1940 získala stálé angažmá v Deutsches Opernhaus (dnešní Deutsche Oper Berlin). Podmínkou tohoto angažmá byl ovšem vstup do NSDAP, což se později stalo předmětem mnoha debat a kontroverzí ohledně jejího působení v této době.

Účastnila se kulturních akcí organizovaných NSDAP, včetně vystoupení na sjezdech strany, a objevila se také v propagandistických filmech. Po skončení války jí tyto aktivity přinesly vážné problémy – byla dočasně zbavena možnosti veřejně vystupovat a podrobena denacifikačnímu řízení.

Schwarzkopf se hájila tím, že její kroky byly motivovány výhradně profesními důvody, což bylo tehdy přijato jako uspokojivé vysvětlení a umožnilo jí pokračovat v kariéře. Pozdější archivní nálezy však některá její tvrzení zpochybnily – podle některých historiků byla nejen členkou NSDAP, ale také skutečně sympatizovala s režimem a byla „věřící nacistka“. Přesné detaily jejího zapojení však zůstávají nejasné a hodnocení její minulosti je dodnes předmětem debat.

Bez ohledu na výše zmíněné, se její kariéra v roce 1947 začala opět rozjíždět.

Vystoupila ve Vídeňské státní opeře a získala angažmá v londýnské Covent Garden, kde debutovala jako Pamina v Mozartově Kouzelné flétně. Zajímavostí je, že inscenace byla provedena v angličtině.

V listopadu 1950 se objevila v sopránovém partu Beethovenovy Missa Solemnis v La Scale v Miláne, čímž si definitivně získala pevné místo mezi předními sopranistkami své doby. Dveře do La Scaly se jí tímto otevřely a válečná kletba byla tak zlomena. Pravidelně pak vystupovala na nejvýznamnějších evropských scénách.

V roce 1951 se Schwarzkopf zúčastnila světové premiéry dnes již méně uváděné opery The Rake’s Progress od Igora Stravinského.

Dne 28. a 29. října 1954 vystoupila v americké premiéře Straussových Čtyř posledních písní, kterou dirigoval Fritz Reiner. Její nahrávka tohoto cyklu je považována za jeden z nejvýznamnějších vokálních výkonů 20. století a dodnes je považována za referenční interpretaci. Stejný status mají i její nahrávky písňových cyklů Hugo Wolfa, které podtrhují její cit pro německý písňový repertoár.

Dne 25. listopadu 1956 debutovala v Carnegie Hall, jednom z nejprestižnějších koncertních sálů světa. O rok dříve, 20. září 1955, poprvé vystoupila v Sanfranciské opeře.

Její mezinárodní renomé rostlo, a tak Sir Rudolf Bing, tehdejší generální ředitel Metropolitní opery v New Yorku, nemohl její úspěchy přehlédnout. Po několikaletém vyjednávání nakonec 13. října 1964 debutovala v MET jako Maršálka v Růžovém kavalírovi Richarda Strausse. Tento večer se stal jedním z vrcholů její kariéry.

V roce 1946 byla Lisa pozvána na konkurz do Philharmonia Orchestra, které tehdy vedl Otto Klemperer. Konkurzu se však nezúčastnil pouze Klemperer, ale také Walter Legge, vlivný a kontroverzní producent společnosti EMI, který měl v klasické hudbě téměř neomezenou moc.

Legge byl okamžitě uchvácen nejen jejím hlasem, ale i její osobností. Jejich profesionální vztah se brzy proměnil v osobní a 19. října 1953 se vzali.

Jejich manželství bylo nejen romantické, ale i strategické – Legge byl oddaným podporovatelem své ženy a zároveň neúnavným prosazovatelem její kariéry. Jeho vliv byl tak značný, že často docházelo k situacím, kdy byly jiné sopranistky přeobsazeny ve prospěch Schwarzkopf – dokonce i poté, co již měly podepsané smlouvy. Tento nechutný styl jednání vzbuzoval ve své době odpor, neboť i když Lisina umělecká úroveň byla nepochybná, tohle se prostě nedělá.

Některé nahrávky Schwarzkopf se zapsaly do historie jako referenční. Mezi nejvýznamnější patří Verdiho Requiem pod taktovkou Carla Marii Giuliniho z roku 1964, které je dodnes považováno za jedno z nejlepších provedení tohoto díla.

Ze stejného roku pochází i její Pamina v Mozartově Kouzelné flétně, tentokrát pod vedením Otty Klemperera. Navzdory jeho pověsti jako dirigenta preferujícího pomalejší tempa není tato nahrávka zdaleka tak těžkopádně pomalá, jak by se mohlo zdát. Klemperer byl neúnosně pomalý hlavně na konci kariéry a tato nahrávka je z doby, než se zpomalení naplno projevilo. Možná i proto se stala etalonem v interpretaci tohoto operního klenotu.

V seznamu referenčních nahrávek nesmí chybět Giuliniho Don Giovanni z roku 1960, kde Schwarzkopf zazářila jako Donna Elvira, či Karajanův Růžový kavalír z roku 1957, kde ztvárnila Maršálku. Fascinující pravidlo je, že ať už sáhneme po jakékoli její nahrávce, vždy půjde o interpretační skvost.

Schwarzkopf se s operní scénou rozloučila 31. prosince 1971, po čemž se věnovala především recitálům.

V roce 1979 utrpěl její manžel Walter Legge těžký infarkt a krátce nato zemřel. Někteří se domnívají, že k tomu mohla přispět i jeho účast na Lisině závěrečném recitálu, kam se vydal navzdory varování lékařů.

Jeho smrt ji hluboce zasáhla, a proto se na nějaký čas stáhla do ústraní. Později se však začala věnovat pedagogické činnosti a vyučovala zpěv.

V roce 1976 získala čestný doktorát na univerzitě v Cambridge, o šestnáct let později, v roce 1992, byla povýšena do šlechtického stavu.

Elisabeth Schwarzkopf zemřela 3. srpna 2006 ve své vile v Rakousku.

A na závěr uvedu několik ukázek.

O mio babbino caro

Vilja, O Vilja, Veselá vdova, Franz Lehár

A na závěr Straussova píseň Morgen