Eileen Farrell – tak trochu jazzující wagnerovská sopranistka

Světská sláva je polní tráva. Její vystoupení byla považována za zásadní a zbožňovaly jí zástupy fanoušků. Dnes když vyslovíte její jméno, dostane se vám dotazu, kdo to jako je. Přitom její hudební kariéra trvala přes 60 let.

Eileen se narodila 13. února 1920 a zemřela 23. března 2002.

Světská sláva je polní tráva. Její vystoupení byla považována za zásadní a zbožňovaly jí zástupy fanoušků po celém světě i když hlavně tedy v USA. Dnes když vyslovíte její jméno, dostane se vám protaženého obličeje a dotazu, kdo to jako je. Přitom její hudební kariéra trvala přes 60 let. Její nádherný zářivý emotivní hlas dokázal téměř hnout střechou divadla.

Začneme drsně, tedy vlastně něžně a tiše, Liebestod „Mild dun Leise“

https://youtu.be/Etw5sdLa0Qg?list=PL61686572FE13322F

La Gioconda, Suicidio. Tady do toho musíte napumpovat pořádné oktany, jinak budete k smíchu. Kdo poznal dirigenta, nechť volá hurá, tedy vlastně Bernstein.

https://youtu.be/KuuQ5TvZQ3c

Zatím je vše v pořádku, že?

Butterfly, Un bel di vedremo

https://youtu.be/1TS1Yi80H-s

Také v pořádku, že?

A teď vás dostanu Jazzem

https://youtu.be/vUWbJU6PRgo

Kariérní začátky

Eileen vyrůstala v hudební rodině jako nejmladší ze tří dětí. Její rodiče zpívali v estrádních představeních, což formovalo její první hudební zkušenosti. Už od dětství ji hlasově vedla její matka. Na Norwich Free Academy ji povzbudil k pěvecké kariéře místní pastor. Další vzdělání získala od Charlese Bakera, vedoucího místního presbyteriánského sboru, a Eleanor McLellan, která byla její klíčovou učitelkou zpěvu.

Ve 40. letech začala Farrell svou hudební kariéru jako členka sboru rádia CBS, kde zpívala populární hudbu tehdejší doby. Zároveň si však budovala pověst klasické sopranistky. Arturo Toscanini ji například vybral pro nahrávku Beethovenovy Deváté symfonie, což ji zařadilo mezi respektované interprety vážné hudby.

Operní vrcholy

Farrell debutovala na operní scéně v roce 1956 jako Santuzza v Mascagniho Cavallerii Rusticany v opeře San Carlo na Floridě. V roce 1960 pak debutovala v Metropolitní opeře jako Alceste ve stejnojmenné Gluckově opeře.

V sezóně 1962–63 excelovala v MET jako Maddalena ve Giordanově Andree Chénierovi po boku slavného Franca Corelliho. Její výkon byl tak silný, že někteří tvrdí, že zastínila i samotného Corelliho, což byl při jeho hlasové dominanci skutečně pozoruhodný úspěch.

Od opery k jazzu

Přes operní úspěchy se Farrell rozhodla vzdát své operní kariéry a plně se věnovat jazzu. Tento obrat přinesl nové publikum a příležitosti. Farrell nejen zpívala jazz, ale také ho vyučovala až do konce svého života.

Film a další zajímavosti

V roce 1955 propůjčila Farrell svůj hlas herečce Eleanor Parker ve filmu Přerušená melodie, biografii slavné sopranistky Marjorie Lawrence. Film získal Oscara za hudební režii, ale Farrell zůstala jako hlasová dublérka poněkud v pozadí.

Doporučené nahrávky

Je toho určitě více, ale velmi špatně se to shání.

• Handel: Messiah (1959) – s Philadelphským orchestrem pod vedením Eugena Ormandyho a Mormonským tabernáklovým sborem. Přestože nejde o interpretaci zcela věrnou současným barokním standardům, její provedení je stále fascinující.
• Beethoven: Symfonie č. 9 (1952) – pod taktovkou Artura Toscaniniho. Přes poněkud zastaralou zvukovou kvalitu jde o památnou nahrávku.
• Eileen Farrell – I’ve Got A Right To Sing The Blues (1960) – její bluesová alba jsou ukázkou toho, jak dokonale zvládla přechod od klasiky k jazzu.

Pedagogická činnost

Farrell zasvětila poslední léta svého života výuce jazzového zpěvu a inspirovala mladé zpěváky svou vášní a hlubokou znalostí žánru.

Závěr

Eileen Farrell byla jedinečnou umělkyní, která spojila svět opery a jazzu. Její nahrávky, dnes již těžko dostupné, jsou pokladem pro každého hudebního milovníka. Farrell zůstává připomínkou síly hlasu, který dokáže zasáhnout hluboko do srdce.