Druhá světová válka a její konec – ode zdi ke zdi

Příčiny vypuknutí druhé světové války jsou komplexní a já se přiznávám, že o tom nemám dost informací. Některé věci jsou evidentně jinak, než jsem si myslel a než se mi komunistické školství pokoušelo nalít do hlavy.

Příčiny vypuknutí druhé světové války sahají daleko před válku první a souvisejí myslím s ekonomickými nestabilitami té doby. Prohra Trojspolku ve válce první, následné nařízené šílené válečné reparace, které byly vyměřeny Německu, v kombinaci s velkou hospodářskou krizí usnadnily nástup Hitlera k moci. Běžný Němec zchudl, pro výplatu z důvodu hyperinflace jezdil žebřiňákem. To se mu určitě moc nelíbilo. Do téhle pohnuté situace nastoupila nacistická ideologie se svými narativy o nadvládě germánské rasy. To se některým Němcům líbilo moc. Nelze myslím věc zjednodušovat. Hitlerův nástup je kombinací mnoha aspektů, které se seběhly a rezultovaly v něj.

Ona doba ale vynesla nahoru nejen Hitlera, ale také Stalina, Mussoliniho a některé další. Nebylo to jen Německo, které mělo chuť získat cizí území. Stalin byl z podobného těsta jako Hitler.

Z mého pohledu se naše vlast ocitla mezi kameny mlýnku na maso, který ji semlel do karbanátků.

Jsou zde události na úrovni velmocenské. Je tu pakt Ribbentrop–Molotov, který nelze jen tak přejít. Je to velmi ostudná kapitola evropských dějin.

Nyní si západní spojenci začnou vyskakovat, typicky Britové, že oni to vždy říkali a že oni mají svědomí čisté. Jenže je tu také mnichovská zrada, která se sice odehrála především v diplomatické rovině, ale zařadila tak západní spojence na úroveň nejhorší špíny.

S tím souvisí, že by bylo třeba kriticky zhodnotit a myslím i odsoudit opakovaná lidská a politická selhání prezidenta Edvarda Beneše. Nemyslím samozřejmě nějaký soudní odsudek. On byl ve velmi náročné situaci a choval se dle svého nejlepšího svědomí. Nutno ale říct, že by tu sérii selhání měl někdo konečně pojmenovat.

Hitlerovský režim se pak jako mor začal rozlévat po Evropě. Dnes bývá tendence vyhlašovat, že holokaust má na svědomí nějaká mýtická sekta, která se jmenuje „nacisté“. Tady je třeba jim tuhle tezi hodit pod nohy. Byli to prostě Němci. Byli to i běžní Němci, kteří v určité fázi vývoje většinově podporovali nacistický režim. Zde bych zdůraznil, že tento aspekt je dnes hlavně historický. Z té staré generace už nikdo nežije. A ani tak to nelze úplně hodnotit dnešní optikou. Německá „pýcha“ v té době neznala mezí. Je zde ale taková věc, že v určité části německé populace, která je doufám minoritní, stále myšlenka německé nadřazenosti přežívá. Před dvaceti lety byl standardní Němec, když se začalo mluvit o válce, nenápadný a lezl studem pod stůl. Poválečná odhalení německých zločinů jim poměrně přistřihla křidélka. To se mění. Za hrůzy války mohou „nějací nacisté“ a běžného Němce se to prý netýká. Samozřejmě není možné z nich dělat nějaké stvůry. Současná generace je jiná, jsou to jiní lidé, ti váleční jsou mrtví. Ale je zde určitý základní princip: nedopustit, aby se německá velkohubost znovu nafoukla.

Rusové jsou ze stejného těsta. Oni též provozovali koncentrační tábory a vyvražďování populace. Když ale budeme dost cyničtí, můžeme říct, že se vyvražďovali doma a že nás to nezajímá. Takový stupeň cynismu je ovšem nepřijatelný.

S postupem války se Hitler proti Sovětům obrátil a Rus se začal bránit. Zde je nutno říct, že snaha současných politiků upřít Rudé armádě podíl na porážce hitlerovců je velmi na pováženou. Obětí boje Rusů s hitlerovci je mnoho. Zde je nutno podotknout, že v boji s hitlerovci padla jenom menší část rudoarmějců. Ta větší část jde za Stalinovou velkohubostí a za komunistickou ideologií. Poslat vojáky proti německým Tygrům s holýma rukama, jako to Stalin dělal, je prostě neúcta k lidskému životu. A zde bych konstatoval, že je úplně jedno, zda ti Rusové padli přímo v boji s nepřítelem, nebo pak v boji s vlastním systémem. Němec měl v plánu Slovany někam odsunout a zlikvidovat. A že se tak nestalo, je zásluha těch obyčejných prostých Rusů, kteří padli. Zde bych to asi shrnul tak, že se mi zdá poněkud obtížné vděčit za porážku hitlerovců SSSR, ba nemožné. SSSR nám tady pak zatáhl další kolečko okupace. Ale oběť těch prostých vojáků, kteří šli na smrt a padli? To opravdu chcete jen tak smazat? To se doopravdy nestydíte? Samozřejmě, vděčnost za osvobození je složitý problém. Jedno jho nahradilo jho jiné. Možná bychom ale přece jen měli uznat, že Rusové zabránili německým vyhlazovacím plánům. V každém případě bychom ale měli přestat zesměšňovat ruské padlé.

Rus, který šel s bodákem proti německému tanku, a když se obrátil zády, že je to nesmysl, zastřelil ho ruský politruk. Ti lidé byli semleti koly dějin a určitě odsudek nezasluhují. Zasluhují si náš vděk? Inu, to opravdu nevím. Určitě si nezasluhují komentáře, že padli z přemíry konzumace vodky. Je to neuctivé k jejich životům a památce. Oni nemohou za to, že je nezabil nepřítel, ale že je zabil vlastní systém. A když si nezaslouží vděk, určitě si zaslouží náš soucit.

Role Rudé armády při porážce hitlerovců je zcela klíčová a snaha to popřít je zcela nesoudná a skandální. Je zde ale bod, že režim v SSSR byl totalitní a SSSR mělo od začátku tendenci totalitu šířit kolem sebe. Ruský podíl na porážce hitlerovců je kromě paktu Ribbentrop–Molotov znečištěn ještě záplavou další krve, například katyňskou krví, krví svobody Pobaltí, krví obětí ruské zvůle a perzekuce v gulazích, krví obětí hladomorů na Ukrajině, krví obětí mocenských represí a také naší krví – 40 lety totality.

V celém tom příběhu nemá čisté ruce vůbec nikdo. Pakt Ribbentrop–Molotov je jistě jedna velká ostuda. Nezdá se mi však, že by konference v Mnichově byla něco, čím by se západní „spojenci“ mohli vytahovat. Další ostudnou kapitolou jsou konference o rozdělení vlivu v Teheránu a Postupimi. Ve všech těchto bodech se rozhodovalo o nás bez nás a byli jsme bráni jako póvl a komodita. Já se tedy rozhodně jako póvl necítím.

Pod ruským vlivem jsme historii přebarvili a bez jakéhokoli historického zhodnocení přijali ruskou verzi. Já ale hovořil s pamětníky, s prarodiči, kteří tu dobu doopravdy zažili. Jeden z dědů mi vysvětloval, že běžný člověk nebyl na západní spojence moc naladěn a že při vyslovení slova Francouz nebo Brit odcházela polovina stolu zvracet před restauraci. Znechucení mnichovskou zradou bylo velmi hluboké.

Mluvil jsem kdysi s oběma dědy o Pražském povstání a o příjezdu Rudé armády do Prahy. Koněv evidentně přijel do Prahy v době, kdy už byla podepsaná kapitulace. Tedy on Koněv vlastně nepřijel, přijela jen jeho armáda. To, že ta část Rudé armády přijela do osvobozené Prahy, je zčásti lež. Na území Prahy existovala řada ohnisek německého odporu a Rudá armáda s nimi svedla boje. O jejich rozsahu a počtu obětí nemám žádnou představu. Oba dědové ale vždy zdůrazňovali, že německý odpor nebyl až tak marginální, jak se nám zde někteří snaží namluvit. Klíčová věc je, že atmosféra ve společnosti v té době nebyla příliš nakloněna příjezdu západních spojenců. Děda Václav pracoval v té době jako zahradník v Botanické zahradě vedle Albertova. Bydleli s babičkou v zahradním domku, který je u jejího vchodu a kde dnes sídlí studijní oddělení. Zároveň vlastnil soukromé zahradnictví na Vyšehradě proti vyšehradské rotundě. Ten mi vždy vyprávěl, jak přišla do jeho zahradnictví na Vyšehradě zaručená zpráva, že elitní komando SS uvázlo během útěku v Praze na Pankráci a že jsou krutí, ženy skalpují a děti podřezávají. Že už jdou. V návalu paniky utekli s babičkou domů. Panika zasáhla i další lidi. Nájemníci domu, kde naši bydleli, vymysleli fintu, že se schovají do kanálu. Moje babička se ovšem do kanálu nevešla. Čekala moji matku, která se narodila koncem srpna. Děda prohlásil, že babičku nedá, a schovávali se ve sklepě domu. Do sklepa za nimi přišel voják v neobvyklé uniformě. Tvrdil, že je z cizinecké legie a že si lehne na zídku vedle domu, snad by mu prý děda mohl nabíjet zbraně. Ten voják se vyšvihl na zídku. Smůla byla, že na půdě protějšího domu byl snajpr a ten ho okamžitě dostal. Kdo nevěří, památník neznámého vojína tam stále visí. Dědovi pak ležela v hlavě ta zbraň, že by se mu šikla. Ta ale ležela na druhé straně za zídkou a babička mu nedovolila pro ni jít. Více komentovat to nebudu. To SS komando nakonec nedorazilo.

Podařilo se mi potvrdit, že jednotky SS v té době na pražském Pankráci doopravdy operovaly. Nacházely se však spíše v úprkovém módu směrem ke spojenecké linii. Informace o údajných krutostech páchaných těmito jednotkami byla šeptaná panika. Šeptaná panika, která se šířila rychleji než světlo a která mi zabraňuje doopravdy posoudit rozsah bojových aktivit uvázlých německých bojových jednotek v té době. Logika věci hovoří, že očitá svědectví budou zcela určitě přihuštěná zmíněnou panikou.

Druhý děda, Ladislav pracoval jako automechanik ve Vojenských stavbách. Ten hovořil i o Vlasovcích a jejich roli zde. On je vnímal dost nevstřícně. Jejich hlavním cílem prý bylo utéct před Rusem co nejdál. Zde bych ale podotkl, že děda Zedník byl v té době přesvědčený komunista. To přesvědčení ho s rokem 1968 dost přešlo. Mnohokrát jsem to jeho přesvědčení s ním rozebíral. On mi vykládal o velké krizi a že prostě nemohl jinak. Líčení, jak nalétávající stíhačka rozstřílela dva Vlasovce v autě, které měl děda pomoci odtáhnout a opravit, mě děsilo jako noční můra mnoho let. Děda byl automechanik a událost se stala někde poblíž pražských Košíř, kde tenkrát rodina bydlela. Vojáci seděli v dodávce, děda měl sice svůj vůz, ale myslím si, že k uvázlému vozu jel na kole. Letadlo letělo údajně velmi nízko. Děda odhodil kolo a lehl si na zem. Stíhačka zahájila na vůz palbu. Uvnitř sedící vojáci z vozu vyběhli a pokusili se prchnout.

Děda byl vynikající vypravěč a jeho líčení bylo pro moji dětskou fantazii moc živé. Líčení, jak jim kulky procvakávaly maso, prý to lupne jako naklepávání řízků paličkou na maso. Moc by mě zajímalo, čí stíhačka to vlastně byla. Popis útoku naznačuje německý Messerschmitt.

Pak jsou zde záležitosti kolem odsunu. Každá věc má dvě strany. Německé chování zde během války, Lidice a Ležáky, a pak také chování našich lidí po tzv. vítězství.

Místo názoru uvedu jednu vzpomínku. Když Rudá armáda přijela, můj děda zahradník v botanické zahradě na Albertově, popadl československou vlajku a šel oběhnout vyšehradské hradby. Byl ještě mladý a měl svou národní hrdost, která nám dnes tak chybí. Vykládal, že to byl maximální adrenalin a euforie. Kulky mu svištěly kolem hlavy a adrenalin mu dal rychlost a křídla. Vyvázl nezraněn. S pragmatismem sobě vlastním mi vyprávěl, že to byla ale hrozná nerozvážnost. A já jsem si zároveň dobře vědom, že zmíněný adrenalin a euforie mohly zážitek dost slušně přifouknout.

Zde bych si ale dovolil poznámku, že já věřím očitým svědectvím svých milovaných dědů více než snahám některých moderních historiků aktivity utíkajících německých jednotek marginalizovat.

Zmíněná dědova akce upoutala nějaké tehdejší úředníky a děda vstoupil do nějakých pomocných organizačních sborů. Obávám se, že to byly tzv. revoluční gardy. I děda Václav byl ostře zasažen velkou hospodářskou krizí ve třicátých letech, a v té době tak trochu koketoval s komunistickou stranou. Jeho vystřízlivění však proběhlo velmi brzy. Tedy po tom, co mu zabavili to zahradnictví na Vyšehradě.

Děda jednoho dne vyfasoval zbraň bez nábojů, že má na seřadiště k odsunu dovést starý německý pár. Děda dorazil do bytu k těm lidem. Tam byl hrůzou zlomený starý učitel botaniky s manželkou. Nebylo pochyb, že si ten pán s režimem zadal, napsal nějaké články do novin, které oslavovaly režim. Důvody byly čistě kariérní. Pan učitel se s dědou znal a chtěl, aby ho děda zastřelil. Děda moc dobře věděl, že ten člověk je vlastně jen oběť. Pustil ty dva zadním východem ven. Když ti dva došli na roh ulice, zpoza rohu se ozval výkřik: „To je on!“ A ti dva viseli na lucerně bez jakéhokoli soudu během minuty. Jedna věc je rozhořčení nad chováním Němců, například jako reakce na vypálení Lidic. Ale sprostý lynč zůstane lynčem a omluva pro něj není.

Je zde paradox, lynčující dav vedla jedna z těch nejhorších kolaborantek. Revoluce však mele své tvůrce, hlavně když nemají čisté svědomí. I tu kolaborantku pak kola dějin semlela a byla drsně odsunuta. Neznám všechny podrobnosti. Možná si to i zasloužila. Zde bych se zastavil: „Chceme si opravdu tyhle lynče dát za rámeček a tvrdit, že máme proti krajanským sdružením nějakou morální převahu?“

Já jsem neodpustil Němcům jejich chování, neodpustil jsem jim holokaust, Lidice a Ležáky. Neopustil jsem Rusům a neodpustím ani našim lidem. Nevidím k tomu důvod.

Tak si to přeberte. Nutno ale říct, že mi chování sudetoněmeckého sdružení a jejich sjezd u příležitosti oslav konce války připadají „méně vhodné“. Připouštím určitou předpojatost vůči Němcům. Neexistuje kolektivní vina, nic není černé nebo bílé. Vše je souhra mnoha událostí.

Zde mi asi nezbývá než se ke komunistické historii naší rodiny přihlásit. Moji rodiče, ani jejich sourozenci, další strýcové nebo tetičky v KSČ nebyli. Ale o generaci zpět u nich byli všichni. O další generaci zpět, babiččin otec zakládal komunistickou stranu v hospodě u Kaštanu. Babiččiným dětstvím se to pak vinulo jako stigma. Třídní učitel ji oslovoval „Ty dítě bolševikovo“. Babička s dětskou bezprostředností učitele odpálkovala, že se nejmenuje Bolševiková, ale Votavová.

Já se však hlásím k čistě antikomunistickým pozicím. I když mi není cizí určitá levicovost, která se ani tak netýká sociálního cítění, ale spíše principům, že lidská myšlenka, nápad, vynález, ba i lidský život jsou nadřazeny jakýmkoli financím, či hmotným statkům.

Patřím do generace, kterou komunisti donutili si ten Kapitál doopravdy přečíst. Je to věru neveselé čtení. Udělal jsem si obrázek, co to obnáší. Je to v podstatě náboženství. Přiznávám, že mě to málem zabilo a že jsem to nedočetl. Dále jsem dostal možnost hovořit s opravdu věřícími komunisty. Ona ideologie zcela zapomíná na reálného člověka, na jeho touhy a chyby.

Ono není náboženství jako náboženství. Moje exmanželka propadla před rozvodem do víru esoteriky. Dostal jsem přivonět k různým cizokrajným podivuhodným náboženstvím. Četl jsem kus knihy o zenové střelbě z luku. Ta se mi líbila. Četl jsem podstatnou část náboženských traktátů Swami Wivekenandy. To už bylo o něco horší. Četl jsem výblitky nějakého autora komediálních spisů, hrajícího si na hluboké myšlenky, který si říká Lobsang Rampa (pro mě to je spíš Rampa McKwak). To jsem odhodil po asi 30 stránkách. Překvapilo mě, kolik náboženských směrů obsahuje násilné prvky již v základu. A komunistické náboženství je opravdu jedna velká násilná hrůza. Když by se to násilné z toho vypáralo, zbyl by nádherný sen o lidské společnosti založené na rovnosti – zcela nereálné. Tuto pasáž bych shrnul, že moje náboženské výlety mi stejně nepomohly a ona osoba se semnou stejně rozvedla. Myslím, že to bylo moje štěstí.

Nyní bych měl asi dojít k nějakému závěru. Oslava konce války proběhla nedávno. Já místo historického zhodnocení situace opět dostávám nálepkování a snahu si přivlastnit vítězství pro sebe. Přiznávám se, že se mi to zdá dost trapné. Kdy už nám sakra dojde, že ta válka byla jedna z nejkomplikovanějších historických událostí v dějinách a že ji nelze onálepkovat?

Je ale pravda, že vše zmíněné začíná pomalu spadat pod pojem historické okénko. A i když válečné zločiny nelze odpustit ani zapomenout, drtivá většina současníků s tím nemá nic společného. My, místo historického zhodnocení, a vyrovnání se s tím, budeme stále dokola vytahovat válečné události a zpochybňovat výsledky války. A jistí vymaštění politici si na tomu budou budovat kariéru. Když už jsme u toho: „Co japonské zločiny proti lidskosti v Číně? Co ty na to, Okamuro?“

Když to bereme takto, možná tedy přišel čas vyšetřit zločiny katolické církve, zdá se mi, že jim to prošlo moc levně. Jistě chápete, že je to jen hloupá provokace.