Dovolená u italských jezer

Disclaimer: Všechny postavy v tomto příběhu jsou v podstatě mýtické bytosti. Reálná podobnost s osobami žijícími je tedy čistě záměrná.

Jsem zpátky,

Nálada malinko po psa. Dovolená s partou výstředních exotů.
Příjmení těch lidí neznám, ale i tak křestní upravím.

Jsou to lidé, které moje přítelkyně Romana zná od dětství. Taková sbírka exotů se nedá jen tak vymyslet.

Martina, věk 78 let – tlumočnice na magistrátu hlavního města Prahy, nyní na penzi. Výrazně inteligentní, velmi pozitivně naladěná…

Diagnóza: všeobecná výstřednost.

Kdyby se vyplácela provize za každé opakování slovního spojení „No to je nádhera!“, utopila by se v penězích (opakování přibližně každých pět minut).

Je tu ovšem problém – ona prostě vůbec neposlouchá. Navíc má ráda Arnolda Schönberga, dodekafonii a atonalitu. Takže je to v podstatě můj třídní nepřítel. Jinak je ale moc milá.

Pokud vás tedy neraní mrtvice. V restauraci:

„Dám si pivo, chci vědět, zda mají točené!“

„Martino, je to napsané v jídelním lístku. Mají točené, objednáme ti ho.“

„Takže mají jenom lahvové, zeptám se, zda nemají přeci jen to točené.“

„Martino, v jídelním lístku je napsané, že mají točené. Není třeba se na
nic ptát!“

„Takže mají jenom lahvové! To je otrava. Zvednu se a půjdu jinam.“

„Do Sandokana, Martino, sedni si! My ti to pivo objednáme!“

„Proč se mnou mluvíš tak příkře. Nebaví mě to s vámi. Půjdu pryč, stejně nemají točené pivo.“

Naštěstí přišel vrchní, a to pivo jsme jí objednali. Jinak by jí zbytek skupiny asi zabil.

Sandra, krycí označení „Pavlik“ - Věk 60 - 70 let. Výrazně negativní ladění, nepříjemná politická, velmi levicová orientace. „Pavliku“ jí oslovovaly i jiné dámy. Popravdě mi to přišlo divné a říkal jsem jí „Sandro“.

Diagnóza: Negativnější než já. Chronická obava z mokrých sladkých koláčů.
Ty mokré koláče jsem nepochopil, asi nějaká přenesená obava z nadvlády globálního kapitálu.

Nella, věk 72.

Výrazně (s)prostonárodní osobnost. Dokáže se zorientovat i v naprosté krizové situaci, kdy mapa mlčí a GPS jen točí kolečkem.

Bohužel je to spojeno s tím, že má silnou potřebu krást mýdla v restauracích – konkrétně na toaletách.

Disponuje velmi vulgárním smyslem pro humor. V určitých situacích je lepší se k ní nehlásit, abyste se nemuseli propadat hanbou.

Po návratu do Prahy má nezlomné nutkání někoho vcucnout k sobě domů na kafe. Z toho měli všichni docela hrůzu – a utíkali jsme domů jako naspeedovaní zajíci.

Ale jako parťačka na cestu? Vlastně fajn. Pokud si nenamáčíte ruce v její blízkosti a nepřistihnou vás při krádeži mýdla. Výhoda je, že ona chodí na dámské WC a já na pánské. O to více je to vpořádku.

Pravda (Dimitrija Bozukova).
Naše bývalá studentka. Bulharka. Přezdívka Pravda je tak zažitá, že už nikdo neví, kde se vzala – a ona sama ji používá s takovou samozřejmostí, že protest je zbytečný.
Zde je třeba pochopit zásadní kulturní fakt: všechny civilizace, včetně řecké a japonské, se vyvinuly v Bulharsku. Pokud vám to připadá podivné, Pravda vám to ráda a důrazně vysvětlí.
Školil ji náš profesor, ale pracovala se mnou. Profesor do laborky nechodí. Ještě aby, stejně by všechno rozbil. Je jí 42 let.
Diagnóza: chronická kvíkavost. Nikdy jsem nepochopil, jak dospělá a bezpochyby velmi inteligentní žena může vydávat takové spektrum vysokofrekvenčních zvuků.
Bývala doba, kdy jsem si myslel, že ji sbalím. To už je 17 let.
Tenkrát mi řekla, že mě nechce, protože se mi třepe sádlo a za chvíli mi bude čtyřicet. (Jo, sladkých čtyřicet. Kdeže loňské sněhy jsou.)
Stejně bych asi její kvíkací zvukové spektrum dlouhodobě neustál.
S potěšením konstatuji, že v třesení sádla mě dnes již velmi úspěšně dohnala.

Romana Nováčková (41 let), moje přítelkyně a organizátorka zájezdu. Majitelka jisté specifické diagnózy, ale já to na sklo psát nebudu. Obdivoval jsem její organizační schopnosti. Celou cestu řídila, střídat se nechávala jen výjimečně.

Josef, věk 78 let.
Vypadá trochu jako Harrison Ford – sice bez biče a klobouku, ale charizma zůstává.
Je to ten typ pána, který dokáže uklidnit situaci a stmelit kolektiv, aniž by se o to nějak nápadně snažil.
Zvládá přetlumočit Martině, co má personálu v různých institucích říct německy – což je kupodivu někdy dost těžký úkol.
Martina totiž vůbec neposlouchá a mele si svoje. Někdy i německy. Ale úplně odtrženě od aktuálního dění.

Karel Zelený – můj spolužák ze základky, tedy věkově stejně starý jako já. Projektant elektro.
Známe se už 45 let a je to můj nejlepší kamarád. Na zájezdu byl v pohodě.
Jen mě trochu rozhodil jeho výklad o tom, že Bruce Willis se prý příliš poddává své nemoci, která je způsobena odumíráním mozkové kůry.
To mi přišlo poměrně na zabití.
Zaujala mě také jeho schopnost neustále něco jíst. Tvrdil, že je to kvůli cukrovce. Tak snad je to pravda. Jinak by to byl jeden z nejdelších bufetových výkonů v historii.

A pak samozřejmě já.
Trouba a lehký zoufalec.

Kde Romana ty lidi posbírala, to opravdu netuším. Prý je zná od dětství.
Ale sám mám k exotům poměrně blízko (jsem jeden z nich), takže jsem do té mozaiky asi zapadl docela přirozeně.

Měli jsme Ford Tourneo z půjčovny – velkou krabici na kolech.
Celé to bylo nemožně velké, hranaté a aerodynamické asi jako garáž.
Neumím si představit, že bych takovou škatuli sám řídil.

Bod k dobru: elektromagnetické zamykání dveří bylo hned vedle mého pravého kolene.
Bod k záporu: nevěděl jsem, že tam je.
Takže jsem ho omylem mačkal pořád. A auto pokaždé zatroubilo, jako že jsou dveře právě zamčené, když jsem to zmáčkl.
Výsledkem byla naprostá zmatenost. Volali jsme do půjčovny v Praze, že nám auto samo od sebe troubí.
Když tam pak Romana volala zpětně a vše vysvětlovala, musel si ten pán na druhém konci myslet něco opravdu... „velmi krásného“.

Objeli jsme Lago di Garda, Lago di Como a Lago di Maggiore – a celé to proběhlo v naprostém poklusu.
Jako bychom měli stádo žraloků za půdelkou.
Takže kdybych měl z hlavy vyjmenovat všechna města a místa, kde jsme se zastavili, bez Googlu bych to nedal.
A hledat to nebudu. Ne že by to nešlo. Jen nechci. Nebyla by to fair sportovní hra.

První noc jsme strávili ve Varonne. Hotel byl spíše prostší s postelí typu Záhořovo lože. Záda mě bolí ještě teď. Dvě noci. Prostě jsem se budil, co dvě hodiny v záchvatech bolesti. Přeci jen jsem získal další zpětnou vazbu od okolí, přeci jenom jsou fáze spánku hlubší, než jsem si myslel. Zdá se, že v hluboké fázi spánku strašně chrápu.

Pak jsme se přesunuli do města jménem Dervio.
Cestou byla naplánována návštěva Busseta – rodného domu Giuseppe Verdiho a muzea Renaty Tebaldi.

Villa Verdi v San’Agatě (Verdiho domov) je už delší dobu zavřená (to jsem věděl). Bohužel to bylo v pondělí, kdy bylo zavřené úplně všechno, což jsem před cestou (ještě v hotelu) ověřil. Měl jsem to prověřit už v Praze a přeorganizovat pořadí navštívených míst. Moje chyba.

Co ale nezakryju, jsou rozpaky, uraženost a jistou lítost nad chováním lidí v mikrobusu. Dávali okatě najevo radost, že z cesty do Busseta sešlo – a přisadili si navíc i pár hloupých urážek o „operním vřískání“.
V duchu jsem si říkal: „To, že jsem nekulturní pako, ještě neznamená, že musím být i natvrdlá trubka.“
(Vztaženo samozřejmě k osazenstvu mikrobusu.)

Já si také nedělám legraci z Britney Spears, která je jako zpěvačka vedena patrně omylem.
Ani se neposmívám Sheryl Crow – prostě mě to neoslovuje, a tak mi to je volné.
Volné stejně, jako je jiným lidem volná moje opera.

Jsem na podobné reakce zvyklý. Ale nelhal bych, kdybych přiznal, že mě to znovu zabolelo.
Protože na tenhle typ žvástu jsem – ač se to nezdá – pořád ještě dost alergický.

Vzdor zklamání to asi bylo štěstí. Navigace nás hnala lesem, neuvěřitelnými serpentinami. Padaly trakaře a byla mlha. Zde byl moment, kdy jsem měl opravdu strach. Vzhledem k průtržím deště byly cestou různé akutní uzávěrky kvůli sesunům silnice nebo svahu nad silnicí. Romana za volantem ztrácela hlavu a měl jsem obavu, že sletíme 100 metrů ze stráně. Po přejezdu těch horských serpentin jsme nocovali v městečku, které se jmenuje (jak již bylo předesláno) Dervio. Dorazili jsme do cíle asi 3 hodiny po domluveném termínu. Klíče byly v kastlíku, avšak zjistit, kde jsou jednotlivé apartmány, bylo o pusinku. Znamenalo to s klíčem obcházet domy v ulici a zkoušet, co lze odemknout. Naštěstí se to to zdařilo bez větších potíží. Nutno říct, že zde byl ubytovací penzion vysloveně luxusní.

V Derviu jsme narazili na prima konzum s velmi přátelskou obsluhou.

Měli z nás prostě Vánoce.

V tomhle městečku totiž nechcípnul jen pes – ale i kojot, žirafa a minikráva.

Čeští turisté, kteří v jejich obchodě nechali pár stovek eur, se tamnímu personálu museli zdát jako dar z nebes.

Konec cesty nás zavedl k jezeru Lago di Maggiore a do režimu lodních výprav.
Pořadí cest a navštívených míst mi už nějak uniká. Možná to ani není důležité.
Cesty lodí do historických center ostrovních městeček mě totiž moc nezaujaly.
Všechna ta města byla taková… stejná. Plná obchůdků s Matrjoškami a jinými globalizačními blbostmi.
Z celé té série mi v paměti utkvěla jen návštěva Isola Bella a Palazzo Borromeo.

Karel III. Borromeo a hlavně jeho syn Vitaliano VI. měli bezpochyby vkus.
Sbírky uměleckých předmětů v paláci byly prostě báječné.
Zvlášť mě zaujala ložnice Bonapartova, kde můj oblíbený diktátor Napoleon dvakrát nocoval s manželkou.
Úplně mimochodem mě napadlo, jaké asi Bonapartovi použili ten večer polohy.

Prostě nezapřu svou lidsky mužskou podstatu.

Cestou zpět jsme se ještě zastavili v Lichtenštejnsku.
Musím přiznat, že mě to zklamalo.
Taková vesnice.

Podařilo se mi udržet se skupinou krok a – alespoň většinou – chodit jako vždy všude první.
Stálo mě to dost.
To ale okolí neví, a vlastně si to ani nemá jak uvědomit.

Moje bolestivé stavy však tentokrát zaznamenány byly. A dokonce i Pravda pochopila, že mě to prostě bolí.
Což je – vzhledem k její bulharské sebestřednosti – docela významný úspěch.

Několik posledních akcí už jsem musel pohyb omezit a zůstávat sedět.
Lidé nevědí, že Parkinsonova nemoc bolí. Ani já jsem to nevěděl.
Ale kdyby bylo na mně, přenechal bych průzkum bolestivosti tohohle dárečku s radostí někomu jinému.

Cesta v autě ve strnulé poloze a nocování na různých Záhořových ložích vedly k tomu, že mě teď bolí úplně všechno.

Když přijde ta ataka, mám pocit, že leknu.

Naštěstí leknout nemůžu. Nejsem totiž ryba.

Je to divné, protože nemám ani žábry.

Takže je vlastně všechno v pořádku.

A hlavní výhoda celé téhle dovolené?

Byla opravdu drahá.

Ale jak říká klasik: peníze, které utratíš, ti už nikdo nevezme.

Prostě to bylo super a hned bych jel znovu!!