Co život dal a vzal – RNDr. Martina Vondráčková, moje nejdražší kolegyně.

Marti, ach jo – je to jako včera, kdy přišla do práce, že ji brní ruka, a odešla k doktorovi. Byl z toho zhoubný nádor na mozku a skon v 58 letech.

Nikdy jsem neviděl ženu, která by disponovala až takovou neuvěřitelnou empatií a schopností katalyzovat vztahy. Nemáš rád docenta Vopičku z naší katedry? Nevadí, když máš Marti v kolektivu, klidně mu zavážeš i tenisky.

S tím byla bohužel spojena nešťastná vlastnost nasávat emoce z okolí a pak se jimi trápit. Myslím si, že to byl jeden z aspektů, který přispěl k té nemoci.

Nastoupil jsem na katedru v roce 1998. Marti mě uvedla do laborky a hned zgruntu mi předhodila k optimalizaci asi 6 počítačů.

Chovala se jako dáma, nosila lodičky na podpatku, vždy upravené vlasy… nejvyšší úroveň.

Měl jsem před ní respekt, ba jsem z ní měl naprostou hrůzu. Ona byla rozvedená, měla dva syny. Žila sama a měla víkendového přítele. Jmenoval se Haan. Křestní jméno nevím. Pan Haan byl nimrod amatér. Měl občas lovecké úspěchy a ulovil typicky bažanta. A jednoho bažanta Marti přinesl do práce. Bažant visel zvenku na klice na balkon. Marti jsem nevěnoval pozornost.

Marti stále mluvila o bažantovi, že neví, co s ním bude dělat, protože na tom balkoně strašně smrdí. Já vůbec netušil, že se jedná o opeřence, a tak nějak jsem bojoval s představou Marti, která na balkoně močí do skleněného nemocničního bažanta.

Tvářil jsem se na to zmateně, ona se zeptala, o co jde. Představu jsem jí sdělil. Smála se tak hrozně, že jsem si myslel, že ji to bude stát život. Pak mi řekla: „Vidím, že jste dobře blbej, co kdybychom si tykali.“

Měla mě naprosto přečteného a zcela na háku. Kdo mě zná, ví, že pořádek není synonymem pro můj životní styl ani pro styl práce.

Přišel jsem do práce a Marti byla nervózní: „Jirko, máš tu bugr jako v tanku, myslím, že bys měl mýt chemické sklo!“

„Ale Marti, mně se dneska nechce, mám rozdělanou jinou práci!“

„Nevadí, tak nějaké čisté nádobí koupíme, nemáš v čem dělat.“

Jistě nemusím vysvětlovat, že jsem nádobí myl až do pozdního večera.

Marti měla tak trochu na háku nejen mě, ale také oba tehdejší šéfy, profesory Vyhladila a Nádražáka.

Bylo veřejným tajemstvím, že je Marti do profesora Viktora Nádražáka platonicky zamilovaná. Moc si na něj potrpěla. Profesor Nádražák vždy halil svou inteligenci do zcela nemožné zmatené masky. Ta zmatená maska umí být ale zcela pekelná.

Víte co, já se jednou na tu jeho zmatenou masku zeptal přímo pana profesora. „Pane profesore, proč se chováte tak zmateně, když vlastně zmatený nejste?“ Odpověď mě zcela odzbrojila: „Víte, Jiří, když si lidi myslí, že jsem zmatený, nikdo po mně nic nechce.“ Nevěděl jsem, co bych měl na to říct. Odpověď ale pokračovala: „Problém je, že jsem si na tu zmatenou masku tak strašně zvykl, že někdy sám nevím, kdy to hraju a kdy jsem opravdu zmatený!“

Vyhodnotil jsem, že je to zcela geniální, bohužel nemám tak brutální inteligenci abych to také zkusil.

Pan profesor jednoho dne přišel do práce v růžovém saku, chodil po katedře a všichni se tvářili jako trubky. Nikdo se neodvážil mu to říct.

Pak přišla Marti, reakce byla okamžitá a zcela bezprostřední: „Probůh, Viki, ty v tom saku vypadáš jako ******* (cenzurováno) od kolotoče!“ Sako skončilo ve skříni a pan profesor v rozpacích.

Vzpomínám si, jak jsem komunikoval s firmou Watrex, která nám servisovala HPLC techniku. Myslel jsem si, že mě trefí šlak a že toho technika zabiju tím telefonem. Komunikaci pak převzala Marti a té na vyřešení konfliktu stačily dva úsměvy do telefonu. To mi tedy docela dodalo.

Vzpomínám si, jak se mě Marti pokoušela před svatbou varovat, zda určitě vím, koho si beru. Měla opravdu odhad, a to varování bylo oprávněné. Neposlechl jsem, myslel jsem, že vím co dělám. Klasický příběh.

Některé situace byly ale zcela infarktózní. Půjčil jsem si od kolegy sušený pyridin, dvě knihy vypadly z knihovny a Erlenu s pyridinem rozbily. Pyridin vytekl na lino a na tom linu vyskákaly 30cm vysoké pupence. Sanoval jsem to zředěnou octovkou a Marti byla doopravdy naštvaná. Já cestou z oběda koupil dva větrníky a ty ona, i když stále držela nějakou dietu, nezvládla odmítnout. Futrovala větrníky a já zachytil kočičí výraz v jejích očích: „Jestli si myslíš, že ti to za to, holoubku, odpustím, tak to se pleteš.“ Já ale věděl, že už mi to odpustila, a oba jsme vyprskli smíchem.

Nejhorší bylo, když mi sestavila plán cesty na konferenci a já ho ztratil. Ona plakala a já měl dojem, jako by mě někdo zmlátil sekyrkou. Dodnes se mi o tom zdá, jak jsem ji zklamal.

Martina zemřela 10. listopadu v roce 2004 po ročním marném boji s nádorem na mozku.

Naposledy jsem s ní mluvil, když byla po asi třetím pokusu o chirurgické vyndání nádoru. Nepovedlo se jí naformulovat slova, ale já věděl, co mi chtěla říct. Chtěla mi říct, že mě má ráda. „Taky tě mám rád, Marti!“