Christa Ludwig a Walter Berry

Jsou umělci, kteří by nikdy neměli být zapomenuti. Já ke svojí hrůze ale shledávám, že se tak děje a jejich jména přikrývá prach. My to ale nedopustíme a zkusíme si některá jména připomenout.

Christa Ludwig,

(16. března 1928 – 24. dubna 2021)

co se k tomu jménu dá dodat? Dobrých mezzosopranistek není nikdy dost, ale takové, jako byla Christa, spočítáte na prstech jedné ruky. Když k tomu ještě přidáte Christin charakteristický úsměv a charisma, které jí vydržely až do konce života, a k tomu přičtete nadhled, smysl pro humor a určitou vokální nesmrtelnost, dostanete něco úžasného.

No, kdo by jí odolal? Zde v písni Leonarda Bernsteina z muzikálu Candide „I am easily assimilated!“, kde Christa šaškuje s kastanětami a předvádí téměř baletní výstup.

Christa se narodila v Berlíně do hudební rodiny; její otec Anton Ludwig začínal jako barytonista, později však přešel k tenorovému repertoáru a nakonec působil také jako operní administrátor. Proto jej různé životopisné prameny označují jednou za barytonistu a jindy za tenoristu.

Christina matka Eugenie Besalla-Ludwig zpívala jako mezzosopranistka v opeře v Cáchách. A zde i Christa vyrůstala. První hudební vzdělání jí poskytovala matka. Na konzervatoři v Cáchách pak studovala klavír, violoncello, flétnu a hudební teorii, později pokračovala ve studiu zpěvu na Musikhochschule ve Frankfurtu.

Matka byla také její první a nepochybně nejdůležitější hlasovou pedagožkou. Tvrzení některých pramenů, že zůstala její jedinou učitelkou zpěvu, je vzhledem k následnému studiu na frankfurtské Musikhochschule patrně poněkud zjednodušující.

Na profesionálním jevišti Christa debutovala už v roce 1946 (v pouhých osmnácti letech!) ve Frankfurtu nad Mohanem jako princ Orlovský v operetě „Netopýr“ Johanna Strausse ml. Princ Orlovský je tzv. kalhotková role. Legenda praví, že její komediální talent vynikl již zde. Její hvězda rychle stoupala přes scény v Darmstadtu (sezony 1952–1954) a Hannoveru (1954/1955), až přišel osudový rok 1955 a angažmá ve Vídeňské státní opeře. Vídeň se stala jejím uměleckým domovem na téměř čtyři desetiletí. Ztvárnila zde 43 různých rolí v 769 představeních.

V roce 1954 debutovala Ludwigová na festivalu v Salcburku, kde ztvárnila roli Cherubína v Mozartově Figarově svatbě a kde pak vystupovala až do roku 1981.

V USA debutovala nejprve v roce 1959 v Lyrické opeře v Chicagu jako Dorabella v Mozartově opeře „Così fan tutte“. Později v tomto roce vystoupila pod taktovkou Ericha Leinsdorfa v Mozartově „Figarově svatbě“ v Metropolitní opeře v New Yorku (MET), kde v dalších letech odzpívala 119 představení v 15 různých rolích. My ale nyní nebudeme vypisovat role, kterými prošla, ani popisovat zrání a vývoj jejího hlasu.

Spolupracovala s těmi největšími dirigenty své doby. Ona sama, myslím, nejvíce zdůrazňovala Herberta von Karajana a Leonarda Bernsteina. O obou mužích vždy hovořila s velkou úctou a nutno podotknout, že oba měla tak trochu „na háku“.

Její ostrý spor s Leonardem Bernsteinem během zkoušky Mahlerovy Písně o zemi zná snad každý příznivec klasické hudby. Ludwigová nedokázala přijmout jeho tempo a její postoj bych velmi volně parafrázoval asi takto: „Když to tedy chceš takhle, budeš to mít. Já si však myslím, že je to v podstatě blbost.“ Krásně to ukazuje, jak zvláštní podoby může mít spolupráce dvou velkých umělců – zhlédnutí zde.

Její hluboký respekt k H. v. Karajanovi je všeobecně znám a ona sama o tom často mluvila. Ale její uklidňující výrok směrem k mladší kolegyni, která se bála cesty letadlem: „Neboj, drahá, dnes nespadneme. Karajan s námi dnes letí v kabině a Bůh svého mladšího bráchu nezabije!“ vypovídá o jejím vztahu ke starému sekerníkovi docela dost. Ludwigová s úsměvem tvrdívala, že Karajan se na čelní místa dostal díky svému výjimečnému talentu, pracovitosti a sebekázni. Ráda zdůrazňovala, že Karajan byl jako člověk a muž uvnitř vlastně křehký a stydlivý. A já bych si dovolil rýpavý komentář: „To se to snadno řekne, když má někdo vagón ženského šarmu a tam, kde se jiný vztekne, mně stačí dva úsměvy, abych to odmítla.“

Kromě zmíněných dvou klasiků musíme zmínit také Ottu Klemperera. Zde je zcela zásadním počinem Beethovenův „Fidelio“ z roku 1962. „Fidelia“ nahrál kdekdo, ale tohle je „TEN FIDELIO“. Vedle Ludwigové zde vystoupili Jon Vickers a Gottlob Frick. Zajímavostí je též její obsazení do role Elvíry v Klempererově nahrávce Dona Giovanniho z roku 1966.

Pod Klempererovou taktovkou též existuje nádherná verze Brahmsovy „Altové rapsodie“, která úspěšně sekunduje etalonům tohoto kusu v provedení Kathleen Ferrier pod taktovkou Bruna Waltera, případně Maureen Forrester pod vedením Ference Fricsaye z roku 1959 nebo snad provedení v podání Marian Anderson pod vedením Fritze Reinera z roku 1951. A my si nyní kus této kompozice pod Klempererovou taktovkou v Christině podání poslechneme – zde.

Mohli bychom hodiny procházet sakrální vokální interpretace, Bacha a podobně. Ale já se s tím zase tak moc nekamarádím, proto bych si dovolil tento oddíl odfláknout a omezím se na konstatování, že to existuje a že to jednou určitě dostuduji.

Zde bychom se asi měli dotknout Richarda Strausse se zvláštním zaměřením na „Růžového kavalíra“ pod Karajanovou taktovkou z roku 1956. Můžeme si o Karajanovi myslet, co chceme, ale tomuhle se vyrovnat je prostě těžké.

Není asi v mých silách rozebrat všechny skladatele a významné party, v nichž Ludwigová účinkovala (Verdiho Requiem). Nám ale zbývá jedno důležité jméno, a tím je Richard Wagner.

Zde bych hlavně vyzdvihl Böhmova „Tristana a Isoldu“ z roku 1966. Zde bych si dovolil lehce bulvární výrok, že tato verze řeší trochu i hormonálně-fyzické aspekty lidské lásky a neopájí se tou šílenou wagnerovskou filozofující sexuálně-asexuální nudou. (Dáváte pozor? Ještě to čtete? – Provokace!)

Rolí je zde opravdu celá řada. Asi bychom zde mohli vyzdvihnout Karajanovu verzi Prstenu Nibelungova.

Christa mimo německý repertoár v pozdějších letech zpívala i v rolích italských.

Ale i na poli německém umí být její vystoupení velmi zábavná. Čarodějnice z Humperdinckovy opery „Jeníček a Mařenka“ (Hänsel und Gretel) – zde.

A než přejdeme k dalším údajům, zastavíme se u Saint-Saënsova „Samsona a Dalily“ a u árie svádění „Mon cœur s’ouvre à ta voix“ – zde.

Z italských rolí bych zmínil Verdiho Macbetha, konkrétně jde o živý záznam ze Salcburku 1970. Christa zde vystupuje jako úžasná, vokálně strhující Lady Macbeth – poslech zde.

Christu Ludwig jsme mohli též vidět jako Suzuki v Ponnellově filmu z roku 1974 „Madama Butterfly“, opět pod Karajanovou taktovkou. Obsazení čtyřicetiletých evropských žen do role Japonek je možná legrační, ale ono je to hudebně naprosto skvostné.

Tutéž roli ztvárnila Ludwigová o rok dříve, tedy v roce 1973, ve studiu pro společnost DECCA, opět pod Karajanovou taktovkou.

Po osmačtyřiceti letech kariéry se Christa Ludwigová v roce 1994 rozloučila s publikem rozsáhlým mezinárodním turné. Naposledy vystoupila na operním jevišti jako Klytaimnéstra ve Straussově Elektře ve Vídeňské státní opeře. Zemřela v roce 2021 ve věku 93 let. Její úsměv, charisma, vtip a vokální genialita však budou žít navždy. Umělci jako Christa Ludwig neumírají.

A právě zde do příběhu v roce 1957 vstupuje to druhé jméno z nadpisu –

Walter Berry.

(8. dubna 1929 – 27. října 2000)

Zatímco Christa pocházela z Německa, Walter byl rodilý Vídeňák (narodil se 8. dubna 1929). Vystudoval vídeňskou hudební akademii a ve Státní opeře debutoval už v roce 1950. Jejich umělecké cesty se logicky proťaly na jevišti, slovo dalo slovo a v roce 1957 z toho byla svatba. Na více než dekádu (do jejich rozvodu v roce 1970) se tak stali jedním z nejslavnějších a nejoblíbenějších operních manželských párů na světě. Zde bych měl poznámku, že se Ludwigová v roce 1972 podruhé vdala za francouzského divadelního herce Paula-Emile Deibera, který zemřel v roce 2011.

A já se zde k něčemu přiznám. Já neznám Berryho uměleckou tvorbu tak dobře jako tvorbu jeho ženy. Jsem si dobře vědom, že je to chyba. Jméno je zdánlivě zapadlé, ale byl to umělec naprosto výjimečných uměleckých kvalit.

Znám hlavně jeho ztvárnění Papagena z pro mě zcela zásadní nahrávky Mozartovy „Kouzelné flétny“ z roku 1964 pod vedením Otty Klemperera.

Dále bych asi zmínil nahrávku Mozartova „Requiem“ pod vedením maestra Karla Böhma z roku 1971. Kdybych měl vybrat „TU VERZI“, bude to tato. Vedle Waltera Berryho zde vystoupila Gundula Janowitz, jejíž soprán zde má velmi pozoruhodnou nástrojovitě-flétnovou kvalitu. V mezzosopránovém partu je samozřejmě Christa Ludwig, tenor je Peter Schreier a basbaryton: Walter Berry.

A pak je to maestro Böhm, který je v Mozartovi doma.

Záznam existuje i jako videozáznam, a my tak můžeme obdivovat Böhmovu výjimečnou dirigentskou techniku.

Mozartovo Requiem s Walterem Berrym existuje pod Karajanovou taktovkou z roku 1961. Ale já vždy volím Karla Böhma, už jen kvůli těm dřepům během dirigování.

Pod Böhmovou taktovkou existuje ještě zcela výjimečná nahrávka Mozartovy opery „Così fan tutte“ z roku 1963, kde mimo Christy Ludwig a Waltera Berryho vystoupily další hvězdy té doby: Alfredo Kraus, Elisabeth Schwarzkopf, Giuseppe Taddei. Je to z dílny společnosti EMI, takže to bude produkt pod patronací Waltera Leggeho.

Walter Berry na tom byl s všestranností velmi podobně jako jeho žena. Jeho basbaryton měl neuvěřitelnou vřelost, lidskost a perfektní dikci. Dokázal být neodolatelně komický a zemitý (jako baron Ochs v Růžovém kavalírovi), ale i mrazivě temný a tragický (fenomenální výkon v titulní roli Bergovy opery Wozzeck).

Právě straussovský repertoár je často spojoval na jednom pódiu. Pokud byste chtěli slyšet, jak dokonale jim to hudebně i herecky ladilo dohromady, sáhněte po jejich společné kreaci v další opeře Richarda Strausse – Žena bez stínu (Die Frau ohne Schatten). Walter zde zpíval barvíře Baraka a Christa, velmi případně, jeho ženu. Vytvořili spolu nesmírně autentický, hádavý, ale v jádru hluboce milující a dojemný pár, se kterým slavili obrovské úspěchy na Salcburském festivalu pod taktovkou Herberta von Karajana i v Metropolitní opeře.

I po svém rozvodu v roce 1970 zůstali přáteli a profesionály, kteří spolu občas nadále vystupovali.

Walter Berry svou bývalou ženu v odchodu přes řeku mrtvých předešel o více než dvacet let – zemřel náhle na infarkt v roce 2000 ve své milované Vídni.

––––-

úvodní foto Christy Ludwig – Wikimedia Commons