Beniamino Gigli, Tenor

Pavarotti kdysi řekl, že Gigli měl hlas květiny. Znám mnoho lidí, kterým je jedno, co pustíte, vrhnou teskný pohled do dálky a řeknou „Ale Gigli to není“. A já se k nim řadím

Beniamino Gigli 20. 3. 1890 – 30. 11. 1957

Znáte Gigliho? Asi většina lidí ne. Přitom to byl opravdu velký umělec a řada lidí ho považuje za svůj vokální vzor (Pavarotti). Byl považován za nástupce Enrica Carusa, což ho docela sr*lo. Říkal, že on není „Caruso Secondo“, ale „Gigli Primo“. Jeho kariéra ale dosáhla vrcholu právě po Carusově smrti. Srovnávat Carusa s Giglim je opravdu těžké. Carusovy akustické nahrávky znějí plechově. Gigli přeci jen nahrával již ve snesitelnějších podmínkách a o jeho hlase si lze udělat lepší představu. Pokud možno soudit, měl Caruso relativně velký tenorový hlas s barytonálním timbrem. Gigliho hlas je mnohem lyričtější. Lyrické zabarvení Gigliho hlasu a relativně menší vokální objem mu nebránily zpívat ty nejtěžší italské fláky jako je Otello, Manrico nebo Radames (cože to melu? To jsou ti mexičtí hokejisté, přeci je znáte? – buď ve střehu, ještě to někdo čte? Asi jsem to spletl, co myslíte). I tyto role jsou vysoce hodnocené a nahrávky ceněné. Musím ale říct, že mně konkrétně se Gigliho heroická póza moc nelíbí. Ke konci kariéry hrál v mnoha filmech, které za vidění sice stojí, ale to jen kvůli němu.

Narodil se v Recanati do chudé rodiny ševce. Od mládí vykazoval hlubokou lásku k opeře, což se rodičům moc nelíbilo. Gigli přesto vystudoval zpěv a v Parmě roku 1914 zvítězil v mezinárodní pěvecké soutěži. 15. 10. 1914 absoloval Gigli svůj operní debut jako Enzo v „La Gioccondě“. Jeho kariéra tak začala.

Hvězda jeho slávy stále stoupala a šel od úspěchu k úspěchu a z divadla do divadla. 26. 11. 1920 debutoval Gigli v NY v Metropolitní opeře. MET Gigli opustil v roce 1932 po vyhroceném sporu, kdy mu údajně snížili plat. Po opuštění MET se Gigli vrátil do Itálie, kde koncertoval.

Po nástupu fašistů k moci se stal oblíbeným zpěvákem Benita Mussoliniho. V roce 1937 nazpíval fašistickou hymnu. Po skončení války se vrátil na scény a koncertní podia. Jeho hlas vyzrál a úspěchy byly ještě větší než v letech minulých. V roce 1955, před odchodem do důchodu, uskutečnil poslední rozlučkové turné, kdy koncertoval po celém světě. Náročný program tohoto turné mu podlomil zdraví. Gigli zemřel 30. listopadu 1957 na následky zápalu plic.

méno Beniamino Gigli patří nesmazatelně do dějin lidské kultury mělo by být mnohem známější, něž je.