Astrid Varnay, wagnerovská operní pěvkyně

Byla slavná, byla úžasná, ale to je již docela dávno. Přicházím tedy já, abych připomněl její jméno. Astrid Varnay je jeden z nejúžasnějších hlasů, které jsem kdy slyšel. Snad zaujme i vás.

Astrid Varnay

(25. dubna 1918 – 4. září 2006)

Začnu osobní vzpomínkou.
Před mnoha lety jsem u kamaráda na VHS viděl záznam německy zpívané Jenůfy. Už si nevzpomínám, ze kterého to bylo divadla — je to víc než třicet let zpátky. Tehdy jsem měl za to, že Janáček je pro mě tak trochu nesnesitelný a že jeho hudbu zkrátka „nedávám“. Ten večer to ale přestalo platit.

Kamarád mě předem varoval, že uvidím něco, co jsem ještě neviděl. A měl pravdu. Na scéně se objevila Astrid Varnay v roli Kostelničky — a všechno se změnilo.

Dnes už si nepamatuji, kdo další v tom záznamu účinkoval. Jsem si jistý, že šlo o špičkové pěvce, ale Varnay všechny převálcovala. Nedala nikomu šanci. Její výkon byl tak intenzivní, že všichni ostatní zmizeli.
Po těch letech si z toho záznamu pamatuji jen ji — a to naprosto jasně.

Zde si dovolím přiložit jednu ukázku z její Kostelničky, i když si nemyslím, že by šlo o tentýž záznam, který jsem tehdy viděl.
Ale i tato nahrávka napoví, o jak výjimečný jev šlo:

👉 Astrid Varnay – Kostelnička (Jenůfa, německy)

Narodila se ve Stockholmu, ale její kořeny sahaly do různých koutů Evropy.

Oba její rodiče byli maďarského původu, sama se však celý život cítila být mezinárodní osobností – vedle maďarské a švédské linie se hlásila také ke svým německým a francouzským předkům.

Oba rodiče byli operní pěvci.

Její matka, Maria Junghans Javor, byla koloraturní sopranistka, a otec, Alexander Varnay, uznávaný spinto tenorista.

Není divu, že malá Astrid strávila celé dětství v zákulisí operních domů.

Z té doby pochází i známá anekdota, která zřejmě není daleko od pravdy:

kočárek s malou Astrid byl během představení, když její matka vystupovala, umístěn v šatně Kirsten Flagstad.

Ať už si tuto historku operní tradice trochu přibarvila či ne, jedno je jisté:

Flagstad byla později Astridinou mentorkou a koučkou – a jejich vztah měl zásadní vliv na její uměleckou dráhu.

Rodina se později přestěhovala do New Yorku, kde Astridin otec Alexander Varnay tragicky zemřel ve věku pouhých 35 let.
Po jeho smrti žila mladá Astrid s matkou a jejím novým manželem, Fortunatem de Angelisem, kterého si Maria brzy po ovdovění vzala. Novým domovem se jim stalo New Jersey.

Astrid se od osmnácti let věnovala hře na klavír a zároveň u matky studovala základy zpěvu.
Na doporučení Kirsten Flagstad pak začala rozvíjet svůj hlas u Hermanna Weigerta, pedagoga působícího při Metropolitní opeře v New Yorku.
(Zde se nabízí mírně provokativní otázka, co přesně Weigert vyučoval, neboť mezi ním a jeho žačkou přeskočila jiskra, a později spolu uzavřeli manželství.)

Ve dvaadvaceti letech měla Astrid Varnay nastudovaný téměř celý wagnerovský sopránový repertoár – a zbývalo už jen jediné:
najít příležitost, kde to všechno předvést.

Ta přišla v roce 1941 — a to hned s plnou silou.
Varnay zaskočila v Metropolitní opeře za dvě nemocné legendy krátce po sobě:
nejprve za Lotte Lehmann a jen o několik dní později za Helen Traubel ve Valkýře, kde vystoupila jako Brünnhilda.
A způsobila senzaci.

Její vystoupení v Valkýře se stalo senzací — a Metropolitní opera na nic nečekala.
Astrid Varnay byla obratem angažována a převzala část wagnerovského repertoáru po zmíněných, tehdy už stárnoucích pěvkyních.

V roce 1951 odmítla Kirsten Flagstad vystoupit na prvním poválečném festivalu v Bayreuthu — a za sebe doporučila nyní již zkušenou mladou sopranistku Astrid Varnay.
Byla to další velká událost v jejím životě a zároveň oficiální pasování na dědičku wagnerovské linie.

S postupem času se její repertoár rozšířil o některé mezzosopránové party.
Zcela legendární je její Ortruda ve Lohengrinovi — démonická, sžíravá, herecky strhující.

Její sláva sahala ke hvězdám.
A přesto se říká, že zůstávala ve stínu Birgit Nilsson.
Často se opakuje, že Varnay byla její předchůdkyní a že je o generaci starší —
jenže věkový rozdíl mezi nimi činil pouhých pár měsíců.
Rozdíl byl jinde: Nilsson zářila jako ledová kometa. Varnay jako žhnoucí povětroň, který spaloval jeviště divadla jevištní přítomností Astrid Varnay.

V pozdějším věku se Varnay specializovala na role, které sama s nadsázkou nazývala „odporné babizny“.
Byla si vědoma svého výrazu i typu — a dokázala to obrátit ve svou zbraň.
Její výjimečný zpěv doprovázel výjimečný herecký projev, a člověk jen seděl s otevřenými ústy a zíral.

🎭 Zde ukázka – její Elektra:

Nenechte se mýlit, v reálu to byla milá a sympatická dáma. Měla otevřenou přátelskou povahu, vždy s hlubokým respektem ke svým kolegům. Vždy byla k dispozici, vždy ochotna vystoupit a rozmetat publikum svým uměním na kusy.

Navzdory nesčetným těžkým wagnerovským partům zůstal její hlas svěží až do pozdního věku.
Na jevišti se objevila naposledy v roce 1995.

Astrid Varnay je bez nadsázky legendou operního Olympu.
A měla by být tisíckrát slavnější, než je.

🎶 Zde ukázka z Trubadúra: „Tacea la notte placida“

Ten její známý „válcovací efekt“ — tedy že si z představení pamatujete pouze ji — není výjimkou. Je to pravidlo.
A její kolegové to často těžce nesli.
Bohužel se to, co dělala na jevišti, nikdy nepodařilo plně zachytit na nahrávkách.
To, co máme, není špatné — ale neodpovídá velikosti jejího talentu.

A to je možná největší škoda:
že ta, která dokázala ovládnout celé jeviště jedním gestem,
zůstala v digitálním světě jen jako jméno v seznamu.

Kdo ji viděl — byť jen jednou — nezapomene, byť jen na staré VHS kazetě.

A na závěr jedno doporučení:
TV film Salome Richarda Strausse pod taktovkou Karla Böhma.
Odkaz na ČSFD

Strauss je v některých kruzích považován za „neposlouchatelného“.
Ale v tomto filmu se sejdou dvě naprosto neuvěřitelné umělkyně:
Teresa Stratas jako Salome (která právě dnes, 26. 5., slaví 87. narozeniny)
a Astrid Varnay jako Herodias.

Přes tenhle film vede cesta do srdce náročného autora.
Svěřte se do rukou těchto dvou dam. A nechte se přesvědčit.

Film je s anglickými titulky zde https://youtu.be/5ubmhKPv4kE