Artur Rubinstein, nejvtipnější z klavíristů

„Často přemýšlím, že vlastně nejsem pianista, ale že jsem upír, který je celý život přisát na Chopinovy žíly.“ (Artur Rubinstein)

Artur Rubinstein (28. 1. 1887 – 20. 12. 1982), nejvtipnější z klavíristů

Rubinstein se narodil ve městě Łódź v tehdejším Polsku, v židovské rodině. Łódź byla tenkrát součást Ruska. Artur byl nejmladší za sedmi dětí. Už od raného dětství bylo zřejmé, že jeho hudební talent je výjimečný. Otec se mu snažil vnutit housle. On však slyšel hrát na klavír svoji starší sestru, a to zcela uchvátilo. Zajímavé je, že mu v té době byly tři roky. Když bylo Rubinsteinovi čtyři roky, měl už své první vystoupení pro rodinné přátele. Jeho talent byl natolik zřejmý, že se rodina rozhodla investovat do jeho hudební budoucnosti a poslat ho do Berlína studovat pod vedením slavných učitelů.

V roce 1894 jako sedmiletý malý Artur absolvoval svůj první veřejný koncert. Pravda je že stále jen pro širší okruh rodiny a přátel.

Jak již bylo naznačeno, ve věku deseti let se Artur přestěhoval do Berlína, kde začal studovat u slavných klavírních mistrů – zejména Karla Heinricha Bartha, který mu poskytl pevné technické základy.

V roce 1904 se mladý pianista přestěhoval do Paříže. Pro mladého muže byla Paříž velkou výzvou a otevřela mu nové možnosti v podobě setkání s předními francouzským hudebníky jako byl Maurice Ravel.

Záhy na to debutoval mladý pianista v Carnegie Hall v USA, bylo to v roce 1906 (některé zdroje uvádějí 1912, opravdu to nevím). Následně procestoval s velkým úspěchem celé Spojené Státy, kde oslavil, vzhledem ke svému věku, vcelku pozoruhodné úspěchy.

Vzdor slibně rozjeté kariéře a zdánlivě šťastné hvězdě na horizontu své budoucnosti, trpěl mladý pianista návaly fóbie a depresí.

V roce 1908 se pianista v hotelovém pokoji neúspěšně pokusil oběsit.

Tento neúspěšný pokus vedl ke změně životní filozofie a stal se z něj ten kousavě sebeironický vtipálek, kterého všichni tak milujeme. Otázka je, jak moc to byla maska na venek a do jaké míry to šlo od srdce. Ale Arturova maska je každopádně velmi přesvědčivá.

Nebudeme vypisovat všechny životní mety, prohry a vítězství, kterými Artur prošel. To si najdete na Wiki.

Byl fascinován tvorbou skladatelů jako Brahms a Beethoven, ale proslul svou mistrovskou interpretací Chopina, jehož dílo si osvojil jako svůj hlavní repertoár. Jeho výrok „Často přemýšlím, že vlastně nejsem pianista, ale že jsem upír, který je celý život přisát na Chopinovy žíly.“ Definuje Arturův vztah k tomuto skladateli. Jeho interpretace Chopinových děl zůstávají nesmrtelné a dodnes jsou považovány za etalon dokonalosti.

Rubinstein měl jedinečnou schopnost zahrát Chopina tak, že jeho hudba nebyla jen technicky brilantní, ale také plná lidskosti a emocí. Tato kombinace ho učinila nesmírně populárním a milovaným po celém světě.

V roce 1912 Rubinstein (poznámka, některé zdroje uvádějí, že to byla první návštěva USA) opět vystoupil v USA, kde okouzlil publikum svou hrou, která byla nejen technicky brilantní, ale také plná emocí. Už tehdy bylo jasné, že má před sebou velkou kariéru. Jeho osobnost a charisma spolu s jeho muzikálností si získaly srdce posluchačů. Jeho hra byla někdy popisována jako „zpěvná“ – Rubinstein měl schopnost z klavíru vykouzlit takovou paletu tónů, že jeho hra zněla téměř jako lidský hlas.

Na dotaz, kdo je nejlepší pianista XX. století, odpovídal Rubinstein, že zřejmě Vladimir Horowitz. Já bych si k tomu ale dovolil osobní komentář. Horowitz má jistě nezpochybnitelnou úroveň a některá vystoupení se dorovnávají obtížně. Avšak je zde jistá nespolehlivost, která snad souvisí s Horowitzovými problémy s psychikou. Některá Horowitzova vystoupení, hlavně ta živá, jsou rozkolísaná a moc mě neoslovují.

Rubinsteinova hra oproti tomu nabízí dle mého názoru mnohem vyrovnanější úroveň. Možná se mi občas zdá poněkud moc důrazná, ale je to jen můj názor, a navíc se to s věkem zjemnilo.

Během svého života se Rubinstein setkal a spolupracoval s mnoha dalšími hudebními velikány. Byl v úzkém kontaktu s Pablem Casalsem, Igorem Stravinským a mnoha dalšími. Rubinstein měl neuvěřitelnou schopnost navazovat vztahy a jeho společenský život byl stejně bohatý jako jeho hudební kariéra.

Jeho osobní život byl často komplikovaný. Přestože se oženil s Anielou Młynarskou a měl s ní několik dětí, byl známý svými četnými milostnými aférami. Rubinstein sám sebe popisoval jako člověka, který miluje život ve všech jeho podobách – a to se promítalo i do jeho hudby.

Zajímavý je jeho popis vytetovaného hada, který měla údajně Ema Destinnová v intimních místech. Jeho popis provedení tetování byl tak detailní a zapálený, že jsem během jeho vyprávění vůbec nepochyboval, že ho detailně studoval velmi zblízka.

Během druhé světové války se Rubinstein stal vášnivým zastáncem polské národní hrdosti. Přestože strávil většinu života mimo svou vlast, byl Polákem a svou hudbou podporoval polské válečné úsilí.

Jeho umělecká kariéra pokračovala neuvěřitelných osm desetiletí. I když byl Rubinstein na venek znám svou extrémní jistotou a optimismem. Bylo to zřejmě pouze maskování.

„Máš jednou depresi, a to je ta nejvěrnější milenka, kterou máš a vždy se vrátí.“

Artur přiznával, že ho v pozdějších letech trápily problémy se zrakem, což vedlo k částečné slepotě a od toho se odvíjely deprese.

Přesto až do svých osmdesáti let pokračoval v koncertování s neuvěřitelným úspěchem.

Jeho poslední vystoupení se odehrávala na prahu devadesátky. Bohužel jsem žádné z nich na živo neviděl, jen TV záznamy. I jeho pak dostihla určitá nevyrovnanost, ale na prahu devadesátky to asi není nijak divné.

Rubinstein zemřel v roce 1982 ve věku 95 let, zanechav za sebou nejen rozsáhlý hudební odkaz, ale také nespočet záznamů a nahrávek, které nadále inspirují nové generace pianistů.

Jeho skepse k nahrávací hudby byla zkraje zcela neprůstřelná a říkal, že nebude nahrávat na nic, co při reprodukci vydává zvuky jako mňoukající kočka. Technika se však vyvíjela, a nakonec se tedy uvolil, že nahrávat bude. Vytvořil mnoho legendárních nahrávek, z nichž mnohé patří do zlatého fondu nahrávek klasické hudby.

Jeho hra občas vypadala docela manýristicky. Zvedal ruce do úrovně očí a vypadalo to, jako když máchá prádlo a tříská do klaviatury jako do valchy, ale tak to nebylo. Bylo to divadlo pro diváky. Viděl jsem mnoho pianistů tohle dělat, protože to dělal Rubinstein.

Jeho umění je zcela nesmrtelné a bude žít navěky.