Antivaxeři a esoterici

Opět jsem se pustil do sporu s antivaxerem. Dobře vím, že hádat se s těmito lidmi nemá smysl a že je nepřesvědčím. Přesto doufám, že bych svými argumenty mohl oslovit někoho, kdo zatím váhá a není si jistý, zda se nechat očkovat.

Jako první se obvykle dozvím, že bylo „prokázáno“, že očkování způsobuje autismus. Tento bod je obzvlášť zajímavý. Tvrzení se opírá o studii, kterou v roce 1998 publikoval Dr. Andrew Wakefield v prestižním lékařském časopise The Lancet. Možná si řeknete: „Publikace v Lancetu? To přece musí být důkaz!“

Wakefieldova práce tvrdila, že kombinovaná vakcína proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím (tzv. MMR vakcína) vyvolává autismus. Jenže celá tato studie byla od začátku zásadně chybná: měla vážné metodologické nedostatky, zkreslená data a později vyšlo najevo, že Wakefield měl přímý finanční zájem na tom, aby očkování zdiskreditoval.

Bylo prokázáno, že Wakefield dostal zaplaceno právníky rodičů dětí s autismem, kteří plánovali zažalovat výrobce vakcín. Jinými slovy: Wakefield účelově upravil výsledky tak, aby podpořil žaloby a finanční kompenzace.

Jeho publikace byla opakovaně vyvrácena, důkladně analyzována a v roce 2010 byla oficiálně stažena jako nepravdivá. Wakefield navíc přišel o lékařskou licenci kvůli neetickému chování.

Následné rozsáhlé studie provedené na stovkách tisíc dětí v různých zemích žádnou souvislost mezi vakcinací a autismem nikdy neprokázaly. Wakefieldův podvod však bohužel způsobil celosvětové škody: snížení proočkovanosti a zbytečné oběti na životech v důsledku návratu nemocí, které už byly téměř vymýcené.

Tento vyvrácený mýtus však napáchal obrovské škody. Vedl k poklesu důvěry v očkování v mnoha zemích a následně ke snížení proočkovanosti populace. Výsledkem byly nové epidemie spalniček, které si vyžádaly desítky, v některých zemích dokonce stovky zbytečných obětí na životech — včetně malých dětí, které ještě nebyly dost staré na to, aby mohly být očkovány.
Například v roce 2019 zaznamenala Evropa více než 100 000 případů spalniček, což bylo nejvíce za posledních dvacet let. Podle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) si epidemie v Evropě v tomto roce vyžádala přes 100 úmrtí, převážně mezi nejzranitelnějšími skupinami obyvatelstva. Nejpostiženější byly oblasti a komunity s nízkou proočkovaností, jako například některé části Ukrajiny, Rumunska, Itálie nebo dokonce i západní Evropy. V České republice došlo rovněž k významnému nárůstu, a to přesto, že spalničky byly dříve prakticky vymýcené.

Dalším oblíbeným argumentem antivaxerů je, že očkování se provádí proti nemocem, které dnes už vlastně neexistují. „Kdo z vašeho okolí měl tetanus, tyfus nebo něco podobného?“ ptají se.
Smutné je, že právě díky očkování se s těmito nemocemi ve svém okolí prakticky nesetkáváme. Kdyby se očkovat přestalo, velmi rychle by se vrátily.
Na to mi typický antivaxer odpoví, že vymizení těchto chorob díky očkování je sprostý mýtus, který nebyl nikdy vědecky prokázán. A když mu nestačí ani to, dokáže svůj názor „upgradovat“ až k tvrzení, že žádné viry ani bakterie nikdy nebyly izolovány a že je to celé podvod.
Ano, i s takovou úrovní popírání reality je bohužel někdy třeba se potýkat.

Avšak ještě před sto lety dosahovala v některých zemích dětská úmrtnost až 35 %, a to převážně v důsledku zmíněných infekčních nemocí.

Pokles těchto chorob a dramatické snížení dětské úmrtnosti šly ruku v ruce s nástupem očkovacích kampaní — a představují přesně ten důkaz, po kterém antivaxeři tak hlasitě volají.
Například před zavedením vakcíny proti spalničkám (v 60. letech) umíralo na tuto nemoc celosvětově kolem 2,6 milionu lidí ročně; dnes je to díky očkování méně než 100 000.
Počet případů dětské obrny klesl z 350 000 ročně v roce 1988 na méně než 200 případů ročně dnes.
Záškrt, který byl běžnou příčinou dětských úmrtí, se po plošném očkování prakticky vytratil — počet případů klesl o více než 99 %.

Tetanus, kdysi častý zabiják novorozenců, byl v některých regionech téměř eliminován (pokles o 95–99 %).

A pravé neštovice, jedna z nejstrašnějších nemocí lidské historie, byly díky očkování v roce 1980 oficiálně vymýceny.

Že to antivaxeři odmítají vidět? Lidská hloupost skutečně nezná mezí.

Dalším oblíbeným argumentem antivaxerů je tvrzení, že očkováním získaná imunita není dostatečná, a že jediný skutečný způsob, jak získat imunitu proti nemocem jako obrna nebo tetanus, je tyto choroby prodělat.

Nad tím jsem doopravdy řval hrůzou.

Obrna je devastující onemocnění, které v těžkých případech paralyzovalo dýchací svaly a pacienti končili v tlakových komorách zvaných „železné plíce“. Mnozí z nich v nich strávili zbytek života.

Tetanus zase způsobuje extrémní svalové křeče, bolestivé trhání svalů a často smrt z udušení nebo srdeční zástavy.
Opravdu tímto utrpením chtějí antivaxeři projít?
Chudáci!!

Ještě důležitější je připomenout, že pokud klesne proočkovanost pod určitou hranici — obvykle kolem 90 až 95 % populace — mohou se infekční nemoci znovu vrátit. A to už se ostatně stalo: například v roce 2018 došlo v Evropě k rozsáhlé epidemii spalniček, a to výhradně v komunitách s nízkou proočkovaností.

Ano, je pravda, že očkování obnáší určitá rizika. Některé vakcíny mohou ve velmi vzácných případech vyvolat závažné reakce, například Guillain-Barrého syndrom, anafylaktický šok nebo krevní sraženiny (trombózy).
Jenže riziko těchto komplikací je řádově nižší než riziko těžkého průběhu samotné infekční nemoci.

Pro ilustraci: riziko vážné komplikace po očkování proti spalničkám je přibližně 1 ku 1 milionu, zatímco riziko vážných následků samotné nákazy spalničkami je asi 1 ku 1 000.

Jinými slovy: riziko, že očkování člověku vážně uškodí, je tisíckrát menší než riziko, že ho vážně poškodí samotná nemoc. To riziko tu je a já to nezapírám.

Navíc je potřeba chápat, že rozhodnutí neočkovat dítě není otázkou osobní volby jako styl oblékání nebo barva auta.

Neočekovaný jedinec se může stát vektorem nákazy a přímo ohrozit ty nejzranitelnější:

– osoby s oslabenou imunitou (například pacienty po onkologické léčbě nebo transplantacích),

– kojence, kteří jsou na očkování ještě příliš malí,

– starší osoby se sníženou imunitní odpovědí.

Odmítání vakcín není projevem „svobody“, ale hazardem se zdravím celých komunit.
Očkování je jedním z největších civilizačních vynálezů — stejně zásadním jako pitná voda nebo kanalizace.

Očkování proti COVID-19 zde záměrně nechávám stranou; situace kolem něj je složitější a přiznávám, že jí zcela nerozumím.

Obecně však platí: očkování je otázkou komunitní odpovědnosti.
Žít v civilizované společnosti znamená přijímat nejen svá práva, ale také určité závazky vůči ostatním.

Nyní se vraťme k některým detailům.
Jedním z oblíbených argumentů antivaxerů je tvrzení, že epidemii španělské chřipky v letech 1917–1918 způsobilo očkování.

Upřímně by mě zajímalo, odkud se tento bizarní blud vzal.
Španělská chřipka byla odrůdou virové ptačí chřipky – prudce nakažlivého a rychle mutujícího viru.

A realita?

V roce 1918 bylo očkování teprve v plenkách.
Neexistovala tehdy žádná vakcína proti virům, natož proti chřipce.
První skutečná vakcína proti chřipkovému viru byla vyvinuta až o více než dvacet let později, během druhé světové války, a začala se používat v roce 1945.

Myšlenka, že by vakcinace způsobila pandemii španělské chřipky, je tedy čirý nesmysl — historicky i medicínsky.

Kdyby si alespoň antivaxeři dali tu práci a dohledali skutečné problémy některých vakcín, které se v historii skutečně vyskytly — protože ano, existovaly.
Například některé rané vakcíny proti dětské obrně bohužel obsahovaly živý virus a v několika případech samy vyvolaly onemocnění.

Jenže právě takové incidenty vedly k okamžité reakci vědecké komunity: vakcíny byly upraveny, testovány a bezpečnostní standardy výrazně zpřísněny.

Je třeba si uvědomit, že kdyby po vakcinaci skutečně docházelo k masovým úmrtím, jak často tvrdí antivaxeři, výrobce by vakcínu okamžitě stáhl z trhu a modlil by se, aby ho nikdo nezažaloval do posledního knoflíku.

V reálném světě totiž farmaceutické firmy až panicky sledují možné vedlejší účinky — ne z dobroty srdce, ale proto, že je ohrožují astronomické soudní žaloby.

Melu nesmysly? Nikoli.
Tentokrát nešlo o vakcínu, ale o antibiotikum — a o tolik nenáviděný Pfizer.

V roce 1996 probíhala v Nigérii epidemie meningitidy.

Pfizer tehdy dodal do postižené oblasti experimentální antibiotikum Trovan, které ještě nemělo všechna potřebná schválení a jeho léková forma nebyla definitivně ustálena.

Tento unáhlený zásah je dodnes dáván do souvislosti s úmrtím přibližně 12 dětí a poškozením zdraví dalších desítek.

Následoval dlouhý soudní proces: ačkoli se nepodařilo jednoznačně prokázat, že Trovan byl příčinou úmrtí, Pfizer soud prohrál a musel vyplatit astronomické odškodné.

Další vysoká částka byla vyplacena mimosoudně, aby se celá kauza co nejrychleji uzavřela.

Problémy se samozřejmě občas objeví — a farmaceutické firmy udělají vše pro to, aby se incident pokud možno nedostal před soud.
Často se raději vyrovnají mimosoudně, a to i v případech, kdy příčinná souvislost mezi vakcínou nebo lékem a zdravotními problémy není oficiálně prokázaná.

Příkladem může být vakcína Gardasil proti lidskému papilomaviru (HPV), vyráběná společností Merck.

Gardasil byl aplikován přibližně 270 milionům žen po celém světě bez výraznějších problémů.

Zdá se však, že v roce 2009 došlo ve španělské Valencii a jejím okolí k tragickým případům, kdy několik mladých žen po očkování zemřelo.
Svědectví jejich matek, které jsem slyšel, mi přišlo velmi přesvědčivé a osobně nemám důvod jejich bolesti a výpovědi zpochybňovat.
Společnost Merck tehdy reagovala okamžitě, incident vyšetřila a podle dostupných informací vyplatila odškodnění mimosoudní cestou.
Z oficiálních zpráv však zůstala spíše jen ozvěna, která umožňuje pochybnosti o rozsahu celé události. Ale zdá se, že jedna šarže vakcíny byla prostě blbá.

Kde přesně je pravda, se možná nikdy zcela nedozvíme — ale pro ty, kterých se to přímo dotklo, je ta pravda velmi osobní a bolestná.

Antivaxerství bývá často spojeno s vírou v esoteriku — reiki, čakry, dráhy života — a také v homeopatii.

Kdysi dávno jsem se s bývalou ženou pokoušel některé esoterické směry studovat a ponořil se například do „veleděl“ jistého Lobsanga Rampy, učení mnicha Vivekanandy nebo argumentace dámy vystupující pod jménem Doreen Virtue, PhD.

Udělal jsem si docela dobrý obrázek o tom, jak tyto světy fungují.
Když tomu někdo věří, je mi to jedno.

Člověk potřebuje něčemu věřit — a upřímně, víra v energii čaker je pořád mnohem neškodnější než víra v násilí nebo nenávist.
Přiznávám ale, že principy homeopatie už poněkud urážejí moje přírodovědecké vzdělání.

Jedno prosím: ať si každý věří, čemu chce, ale ať nesměšuje moderní medicínu s těmito výtvory fantazie — a ať se jde očkovat.
A to říkám jako člověk, kterému bylo po očkování proti klíšťové encefalitidě půl roku mizerně — a který je ochoten připustit, že zásah do imunity spojený s očkováním mohl přispět k progresi jeho Parkinsonovy nemoci.

Nejsem vakcinolog.

Neumím fundovaně posoudit tolikrát diskutovanou hexavakcínu pro kojence ani to, zda je rozumné aplikovat dětem šest antigenů najednou.
O těchto otázkách jsem ochoten vést otevřenou a věcnou diskusi.

Co se týče mRNA vakcín proti covidu — nevím.

Nemám dostatek znalostí ani časového odstupu, abych mohl s klidným svědomím vynášet definitivní soudy.

Je však jisté, že mRNA technologie přináší nové možnosti a obrovský potenciál.

Neumím posoudit, zda bylo jejich uvedení do praxe unáhlené, nebo přiměřené okolnostem.

Jedno je ale zřejmé: k žádným masivním nadúmrtím v důsledku této vakcinace nedošlo — stačí se podívat do statistik nezaujatýma očima. Ale netvrdím, že k nim nedošlo vůbec. Jak již jsem psal, injekce je zásah do organismu. A lidé zemřou i když jim napícháte fyziologický roztok. Takový je život. Lidská stchánka je prostě křehká. Ale je to vše v rozmezích statistické chyby.

Trochu bych zpochybnil deklarovanou účinnost vakcín, která mi připadá méně přesvědčivá, než bylo původně slibováno.

Odpověď na otázku, jaký bude dlouhodobý přínos mRNA vakcín a jaká případná rizika, ukáže až čas.

Ale bez ohledu na všechny pochybnosti a problémy platí jedno: paušální odsuzování vakcinace je neetické, nevědecké a hloupé.