17. listopad, 1989

Bylo předání moci dohodnuté? Inu, já nevím. Nemyslím si, že by se to někdy definitivně potvrdilo nebo vyvrátilo. A ono je to v reálu jedno.

17. listopadu 1989,

Nikdy nezapomenu na euforii, kterou ta doba přinesla. Události té doby mi ale občas vrtají hlavou a já mnoha věcem prostě nerozumím.

17. listopadu byl pátek. Na Albertově ani na Vyšehradě jsem nebyl. Demonstrace byly povolené, ale naše rodina se oportunisticky držela stranou a tvářili jsme se, že se nás to netýká.

Bydleli jsme ale na Výtoni, proudy nadšených lidí procházely z Vyšehradu kolem nás směr Národní třída. Přemýšlím, kolik mohlo být asi hodin, stmívalo se, takže mezi pátou a šestou.

Z davu proudících lidí vyzařovalo nadšení a euforie. Dívali jsme se s matkou z okna. Jí se najednou zalesklo v očích, obrátila se na mě „Jdeme s nimi!“

Já už měl ale boty na nohách, věděl jsem, že to matka řekne.

Vyrazili jsme. Endorfiny nám zaplavovaly mozek a euforie byla nepopsatelná. Došli jsme na úroveň Botanické zahrady. Proud lidí se rozpadl na menší hloučky, ale skandování pokračovalo.

Někde v tom místě přišlo první zaváhání. Nějací lidé běželi proti nám a volali něco, že je to past. Došli jsme až na Karlovo náměstí. Proti nám šla dvojice žena a muž. Oba měli v obličeji krev. „Nechoďte tam. Nechoďte tam, Národní je zavřená kordonem policie.“

Matce se zaleskly oči strachem „Vrátím se domů.“ Vyhlásil jsem, že jdu dál. Myslel jsem, že jsem matku nechal za sebou, a že se vrátila domů. Náhle mě však znovu chytla za ruku, že jí policie nechce pustit a že jí směřuje na Národní. Překvapilo mě to. Myslel jsem si, že matku nasměruji k domovu a půjdu na Národní sám. Nakonec jsem však i já vzdal záměr dojít až na Národní třídu.

Postranní ulice cestou na Národní byly uzavřeny policejním špalírem a byl problém, aby člověka pustili ven. Přišlo mi to divně podezřelé, a i já cestu do centra dění raději vzdal. Byl problém tím kordonem projít. Vyklouzli jsme skrz nějakou pasáž.

Že došlo ke střetu mezi demonstrujícími a policií jsem věděl ještě ten večer. Věděl jsem, že to bylo docela zlé.

V neděli večer byl na popelnici před domem leták, že policie zabila studenta Martina Šmída. Obratem mi volaly holky z kolejí, že mám přijít, že byl zabit student.

V pondělí ráno jsem vyrazil na albertovské shromáždění, jak bylo dohodnuto. Vidím jako dnes, jak se předseda místní organizace KSČ pokusil převzít vedení a organizaci stávky. Vysmáli jsme se mu a poslali ho k šípku.

I dnes cítím zlost a slyším pláč pedagogů, kteří učili vědecký komunismus. Vidím vzteky stažený obličej paní, která tu katedru vedla a slyším její syčivé vyhrožování, že nám ty držky rozemelou v mlýnku na maso. Tenkrát jsem se opravdu bál. Ta zlá paní to myslela vážně.

Vzpomínám si na zoufalé pokusy KSČ dosadit do vedoucí funkce naprosto bezvýrazného gumáka Karla Urbánka.

Vzpomínám si, jak se v Praze zjevily složky lidových milicí, byli to pivní pánové s očima podlitýma krví. Vzpomněl jsem si na ty držky v mlýnku na maso a měl opravdu strach.

Také si vzpomínám, jak si KSČ úplně bez jakéhokoli odporu vyndala z ústavy vedoucí úlohu strany.

Inu čas uplynul, událostí, které nedávají moc smysl je zde prostě hodně. Je jisté, že byl komunistický systém již unavený a že snad i uvítal, že může jít od válu.

Také si ale vzpomínám na slova mojí babičky. Že běžný člověk bude muset stejně pracovat jako dosud a že nemám čekat žádné zázraky. Myslel jsem si tenkrát, že je prostě hloupá. Ale ona to zažila a věděla o čem mluví.

Běh dějin nezastavíš. Myslel bych si, že principy fungování minulého režimu se už nikdy nemohou vrátit. Ale nějak o tom v poslední době pochybuji.