Taková krátká pohádka: V městečku, spíše v obci, za devatero horami a devatero řekami stojí zámek. Tedy ona to je spíše ruina, která čeká na ránu z milosti.
Její zubožený stav vhání slzy do očí. Ten dopadl, takový krásný zámek to byl. Teď do střechy teče, ani těm žampionům se už v něm nedaří.
Žil byl však jeden Tunchéř. A ten Tunchéř si prostě řekl, že zámek spadnout nenechá. Koupil ho – za své. Začal opravovat – za své. Protože za své, tak po svém. A to byla chyba. Kdyby si požádal o dotaci z Evropské unie, ze státního rozpočtu nebo alespoň z krajského fondu na opravu památek, to by byla jiná. Ale za vlastní a po svém? To se musí zarazit, řeklo si panstvo.
Tunchéř nedbal upozornění a opravoval, upravoval, obnovoval, vylepšoval. Lidé okolo chodili a chválili – konečně se něco děje. Zámek nám nespadne. Hurá, sláva. Panstvo však nelenilo (lenivé je sice dost, ale když jde o jeho špatnou pověst, to je aktivní až běda) a poslalo na výzvědy svého věrného pejska. Ten když rafne, nepustí. A ten pejsek se jmenoval Památkář. Přišel, viděl, zastříhal ouškama – co to má být? Opravuje? Za své? Bez našeho vědomí (panských věrných ocasem vrtících pejsků)? To ne! K soudu, na pranýř, setnout hlavu. To by tak hrálo.
Nejprve důtka – co si to dovoluješ, holoto. Ptát ses měl. Žadonit o svolení. My, panstvo, nejlépe víme, jak zámek opravit. To nejdražší z materiálu použít musíš, hezky postaru. Neexistuje? Nedělá se? Moc drahé? Nezajímá! Podle nás bude. Neposloucháš? Zakázat, vyhnat, potrestat!
Tunchéř bojoval, nikoli s nepřízní počasí, ale s panstvem. Tu přišel zákaz stavět, tu pokuta, tady nařízení, příkaz. Úřední lejstro za úředním lejstrem. Nechtěl se však vzdát. Zkoušeli to „po dobrém“. Zkoušeli to po zlém. Klekli na něj. A Tunchéř si nedal říct. …. Tak mu to zbořili!..a pohádky je konec.
Zdá se vám přitažená za vlasy? Jenomže ona to není pohádka. Popisuje, až na ten konec, skutečný příběh. Zámek najdete v Chocenicích na Plzeňsku. Onen Tunchéř je 70letý zedník, který svépomocí a za své peníze rekonstruuje budovu, která už měla mít osud zpečetěn a měla jít k zemi. Oním panstvem jsou skutečně památkáři, kteří, když se dozvěděli, že zámek někdo opravuje, neptá se na jejich moudré rady, nechce utrácet vlastní peníze za zbytečnosti (např. oblíbená renovace ztrouchnivělých oken místo výroby oken stejného vzhledu, stejného materiálu, ale nových), málem jim z toho praskly puchýře na rukou (z toho jak buší do klávesnice při hraní solitaire). Už měli připravenou cedulku s označením – zřícenina zámku. A aktivní člověk jim to překazil. Tak vynakládají neskutečné úsilí, aby majitele zámku – onoho zedníka – donutili nechat zámek spadnout, nebo opravit za své, ale podle jejich představ. Že je to nesmyslně drahé, je nezajímá. Oni to neplatí.
Že to nemá logiku? Nemá. Je to ale fakt. Máte dům v historické části města? Budete neustále buzerováni, že nemáte natřená okna, nemáte správnou barvu fasády, postavili jste příčku v obrovské hale, vyměnili jste vypínač za nepůvodní. A budete cálovat a cálovat. Buď za předražené materiály – když přistoupíte na buzerhru, nebo za pokuty – když na buzerhru nepřistoupíte a raději budete dotovat vánoční prémie památkářů.
Uznávám, je fajn, kdy někdo pečuje o historické stavby. Ale na druhou stranu – to budeme časem žít v jednom velkém muzeu. Je to krásné, ale nepoužitelné. Budovy mají sloužit k bydlení, podnikání, učení a ne jen ke koukání či lechtání si vlastního ega. Ale vysvětlit to památkářům je těžké. Mimochodem, víte kdo je platí? Také jste z toho nadšeni stejně jako já?
