Vietnamci jsou jako kočky

Možná si vybavíte fotografie z předchozího článku, na kterých je nějaký pán s obvázanou nohou. Ten pán se jmenuje anh Bác, a je to bratr mého domácího.

Možná si vybavíte fotografie z předchozího článku Půlroční oslava, na kterých je nějaký pán s obvázanou nohou. Ten pán se jmenuje anh Bác, a je to bratr mého domácího. Pracuje jako mistr v jednom železárenském závodě. Den před vznikem zmíněné fotografie (22.8.2010) se mu stal úraz. Spadla na nohu železná traverza, a zlomila mu kost v nártu. Na tom by samozřejmě nebylo nic co by stálo za zveřejnění, kdyby onen pán tehdy neřekl "...to nevadí, za deset dní jdu do práce". Usmál jsem se, a myslel si své.

Vietnamci na sobě nedají znát bolest. Stejně tak neprojevují lítost nad bolestí svých blízkých. Ve srovnání s tím, na co jsem byl zvyklý od mala, je pro mě tento přístup dosti netypický. Zažil jsem několik zářných příkladů. Namátkou zmíním mojí přítelkyni. Měla akutní zánět zubu, a přesto se mnou jakoby nic jela na několikadení výlet. Až den po návratu jsem s ní jel hodně rychle do nemocnice, protože bolestí zkolabovala. Jako druhý příklad uvedu sebe. Potrhal jsem si vazy v rameni. Bolelo mě to několik dní tak moc, že jsem nakonec musel navštívit specializovanou kliniku přímo v Hanoi. Šest nocí jsem nespal, nemohl jsem ležet, sedět ani jíst. Slova útěchy od přítelkyně a blízkých byla střídmá. " to je škoda, vezmi si prášek a bude to dobrý ". Dál se tím nikdo nezabýval. Doktor v krajské nemocnici po shlédnutí mých rengenových snímků ještě cinicky dodal " ... to musí asi hodně bolet. "

Nejspíše i anh Bác ta zlomenina musela hodně bolet. Ani on však neprojevil jediné slůvko sebelítosti. Seděl jen tak na židly a bavil se tím, jak jsem si fotil Iphonem jeho zabandážovanou nohu. Po chvíli pro něj přijela na motorce manželka a tak vstal a odskákal jí naproti. Nasedl a odjeli domů. Nedali mu ani berle. Ty jsme celý následný den sháněli po celém městě. I když se spíše jednalo o jejich napodobeninu, svůj účel splnily.

Předevčírem (2.9. 2010) přišel anh Bác již po svých a bez bandáže. Koukal jsem na něj jako na zjevení. To snad není možné. On skutečně po tak krátké době chodil, a navíc ani nekulhal. Začal jsem ho podezřívat z toho, že se nejenalo o zlomeninu, ale spíše o pouhé pohmoždění. Na tváři se mu objevil úsměv a odpověděl mi jasně a stručně. Jestli chceš, tak tě zítra přinesu ukázat rengenové snímky. Skutečně snímky včera přinesl. Z nich je jasně patrné, že se jednalo o zlomeninu.

Nerozumím tomu.

Je to normální, a nebo se Vietnamci hojí jako kočky???

Již zmíněná fotografie z předchozího článku.

Rengenový snímek.

Takhle "odborně" ho ošetřili.

Berličky jsou jako nový...

Technika zvládnutá.

Včera jsme již spolu na střeše opravovali zásobník na vodu.

Podobné zásobníky, jsou na každém domku.

Plní se čerpadlem, a samospádem se voda rozvádí po domu.

Názorná ukázka léčby.

Lupení pomačkat a přiložit na postižené místo.

Omotat obvazem, a je to.

Jak jednoduché...

Když už jsem byl na střeše, tak jsem udělal snímek.

Ten pán dole je náš soused. Pozoruje chí Trịnh,

která zalévá naší zahrádku.

PS: U všech fotek jsem ponechal pro důvěryhodnost exif.

více na: http://vietnamcestovani.webnode.cz/