Nejvzdálenější sever

Severní hranice s Čínou se dramaticky proplétá mezi rozervanými vápencovými skalisky. V jednom místě mění směr na sever, a vypadá to, jakoby chtěla ukrojit kousek z čínského území.  Asi jen těžko budeme hledat divočejší a nejizolovanější místo ve Vietnamu než je právě tento cca 400 km2  velký výběžek . Domov několika etnických menšin, kopce tyčící se přes 1500 m.n, smaragdové řeky, terasovitá rýžová políčka a mnoho dalšího. Tak taková je autonomní oblast,  takový je nejvzdálenější sever, taková je oblast jménem Meo Vac.

Něco z historie.

Tato oblast byla po celou dobu díky své zeměpisné poloze centrem válek, bojů a nepokojů. Už samotný Ho Tchi Minh si uvědomoval, že bez podobných oblastí a jejich obyvatel se neobejde. Především se jednalo o nikdy nekončící se spory s Čínou. Proto vyhlásil bezprostředně po získání nezávistlosti Vietnamu (1954) dvě autonomní oblasti. Meo Vac byl jednou z nich. Vztahovaly se na ně různé výhody. Asi největší výhodou byla na vietnamské poměry nezvykle velká míra samostatnosti. Po roce 1975 se samosprávná území rozdělila na obyčejné provincie, která již nadále nemohla počítat s dalšími výhodami. Stejně tak začala vietnamská vláda s asimilací etnických menšin do většinové společnosti. Naštěstí se ale nesetkala narozdíl od jiných částí Vietnamu s úspěchem. Etnické menšiny si i nadále uchovávaly svoje tradice a standartní způsob života, kterým žijí prakticky dodnes.

V roce 1978 se díky vietnamské invazy rapidně zhoršily vztahy s Čínou. Situace se vyhrotila v únoru 1979, kdy se Číňané rozhodli dát Vietnamu "lekci". Na severní území Vietnamu vstoupila čínská armáda čítající dvě stě tisíc mužů, která vyplenila a zpustošila celou pohraniční oblast. Zničila města, silnice, mosty a v neposlední řadě i úrodu. Vietnamská armáda zocelená ve dvacátem století neustálými boji, znovu prokázala, že se může postavit prakticky jakémukoliv nepříteli. Po pouhých sedmnácti dnech se Číňané vraceli zpátky na svoje území, přičemž jim chybělo přes dvacet tisíc mužů.

Následně byla celá příhraniční oblast s Čínou podminována. V devadesátých letech se vietnamská armáda pokusila o částečné odminování. Nicméně jednalo se pouze o malou část. Dodnes je většina příhraničí stále plná min.

Přístupové cesty jsou v žalostném, a mnohdy i katastrofálním stavu. Což samozřejmě značně ztěžuje cestování po této oblasti. Ale nejedná se pouze o kvalitu přístupovch cest. Hlavně počasí je nevyspitatelné. Snadno se může proměnit doslova v hororovou záležitost. Konkrétně mám na mysli déšť a sesuvy půdy. Několikrát jsem tlačil motorku pokolena v mazlavém bahýnku i několik kilometrů. Doporučuji proto počítat raději s časovou rezervou a zásobou jídla a pití. Nikdy nevíte kde, a na jak dlouho budete odříznuti od okolního světa. Na mobilní telefony se spoléhat také moc nedá, protože pokrytí signálem většinou chybí.

Zcela oprávněně je příhraniční oblast s Čínou označována jako divoký sever.

Přístupové cesty.

Kluzké a mazlavé bláto...

Když se však smíříme se všemi možnými problémy, odměnou za to nám bude slovy jen těžko popsatelný zážitek. Příroda si v těchto místech dala opravdu záležet. Ostatně sami se budete moci přesvědčit z následujících fotografií.

Meo Vac

Můžete si všimnout jedné rodiny kmene Hmong,

která právě obdělává své políčko.

Mohutný kaňon k průsmyku Ma Phi Leng (1608 m.n.),

a smaragdová řeka Nho Que.

Dnes se ale především podíváme na domorodé etnické menšiny.

Odkud přišli

V severních horách, převážně v odlehlých a izolovaných vesničkách žije na šest milionů menšinových skupin. Samotnou oblast Meo Vac obývá sedm etnických kmenů. Konkretně červený Dao, Tay, Giay, Pu peo, Lo Lo, Co Lao a samozřejmě nejpočetnější kmen bílých Hmong. Zbývající kmeny Thai a Muong obývají severozápad a Nung severovýchod Vietnamu.

Žena s těžkým nákladem zdolává strmé stoupání ke svému obydlí.

Při zběru bylin.

Každý kousek půdy se obdělává.

V minulosti se do Vietnamu všechny kmeny dostaly z Číny. Ovšem doba jejich příchodu byla značně rozdílná. Ty co dorazili do nepřístupných hor mezi prvními (Tay a Thai), se usadili v úrodných údolích. Kmeny Hmong a Dao přišli jako poslední, a proto se museli spokojit s vysoko položenými nehostinými svahy kopců a hor.

Občas lze zahlédnout i podobné věci.

Zvláště pak v úrodných údolích, kde jsou lidé přeci jen o poznání bohatší,

a dokonce někteří vlastní i motocykl.

Právě kmen Hmong  jako nejpočetnější etnikum, obývá nejvýše položená místa. Je rozšířen po celé zemi, ale prakticky nikdy ho nenajdeme v nadmořské výšce pod tisíc metrů nad mořem.  Díky opravdu tvrdým podmínkám je zároveň i nejchudší  v celém Vietnamu. Jejich zdravotní péče, stejně tak i vzdělání je na velmi malé úrovni.

Naopak v dětské úmrtnosti se podle statistik pohybují někde kolem čísla 12%. Na vypálených plochách strmých horských kopců pěstují kukuřici, zeleninu a rýži. Hmong jsou známí především svým řemeslným uměním, jako je například tkaní bavlněných a konopných látek, které poté barví indigem, nebo výrobou stříbrných šperků. Patří také k jednim z nejlepších lovců, stejně jako k prosnulým sběračům lesních plodů, kořenů, bylinek, kůry  a medu. Většinu všeho spotřebovávají pro vlastní potřebu, a případné přebytky směňují  jednou týdně na nedělních trzích.

Většina žen má modré ruce od indiga.

Až donedávna neměli  Hmong psaný jazyk. Veškeré vědomosti si předávali z generace na generaci pouze mluveným slovem, bajkami a písněmi.  Dokonce jsem někde četl, že jejich jazyk je nejsložitější na světě. Důvodem jsou jeho intonační tony či zvuky. Vietnamština je tonální  jazyk, který používá  šest intonačních tonů. Řeč lidí hmong má údajně 12 intonačních zvuků. Mohu potvrdit, že domluvit se s nimi klasickými frázémy hanojské vietnamštiny nejde. Znám však jednoho mladého Francouze, který se jejich jazykem zabývá. Plynule mluví Hmonsky. Všechna čest. To si vyžaduje, nebál bych se říci až nadlický výkon. Vím o čem mluvím, protože sám se vietnamštinu intenzivně učím. Pro Evropana je hodně moc těžká. Nehledě na to, že je zde severní, střední a jižní dialekt. I sami Vietnamci mají velké problémy si mezi sebou porozumět. Zvláště pak po pár pivech, kdy každý huhňá a ostatní se neustále ptají „ co jsi říkal? “.

Jako příklad uvedu svého známeho, který mi pověděl, že mají se svou ženou problém v komunikaci. Ptal jsem se proč? Odpověděl, že je jiná. Údajně z daleka. Myslel jsem střed Vietnamu, nebo tak něco. Omyl. Byla z okolní vesnice vzdálené přibližně šest kilometrů. On jako měšťák mluví hanoisky, a ona jako vesničanka, nějak vesnicky. Podotýkám, že jsou spolu více jak patnáct let.

Nevím jestli jsem dostatečně popsal problémy s jazykem, ale pro nejlepší obrázek si zajděte na jednu z vietnamských tržnic a uvidíte sami, jak je to s vietnamštinou.

Mezi největší  podskupiny patří bílí, červení, zelení, černí, a květinový Hmong. Původ v názvech je neznámý, zato rozdíly v dialektu a společenských zvyklostech jsou více než zřejmé. Stejně tak i styl oblékání a účesů.

Meo Vac

Jak jsem se již zmínil, tato oblast je svým způsobem nepřístupná, nebezpečná, ale především je velmi krásná. Nepotkáte zde kromě domorodců prakticky nikoho. Můžete se nekonečně dlouho kochat překrásnými pohledy do několikaset metrových údolí, na jejichž příkrých svazích pracují lidé některého z kmenů etnických menšin. Stejně tak se můžete při troše snahy dostat i do některé z osad, kde uvidíte opravdový a přetěžký život místních obyvatel.

Obydlí jsou povětšinou roztroušené,

hodně vysoko, a v těžko přístupných kopcích.

Ženy při odpočinku po práci na kukuřičném poli.

Perou, myjí se a vaří.

Ženy ve Vietnamu mají ve srovnání z evropskými ženami opoznání tvrdší život.

Práce, práce, a zase práce.

SaPa

Na druhou stranu, pokud nehodláte podstoupit určitá rizika, případně nemáte dostatek času apod., máte ještě jednu šanci. Navštívit  horské středistko SaPa. Tohle místo je rovněž krásné, i když trochu jiné. Rozdílů je více. Především se jedná o náhorní plošinu, což je samo osobě trochu o něčem jiném. Za druhé je to turistické centrum v pravém slova smyslu. Desítky, možná stovky hotelů, hotýlků, obchodů a restaurací. V severním Vietnamu je podobných míst je poskrovnu.  Je to taková malá Evropa, lepé řečeno italské Bibione.

Pohled z hotelu na hotely.

Přijíždějí turisté.

Boj o to, kdo u nich bude první.

Jednu nespornou výhodu tohle místa má. Potkáte zde skoro všechny zástupce etnických menšin na území velikosti fotbalového hřiště. A to skoro doslovně. Probíhá zde každodení turistický trh, na kterém prodávají převážně ženy etnických menšin svoje výrobky.

Máte je tady jako na dlani, a odhodlané ke všemu.

Počínaje fotografováním, přes prodej svých těl, a drogami konče.

Jejich vtíravost je po pár hodinách silně nesnesitelná.

Stejně jako jejich „ You maybe buy from me ".

S opravdovým stylem jejich života, tohle bohužel nemá vůbec nic společného.

Tržnice SaPa.

Nerad bych SaPa nějak hanil. Mnozí z Vás co SaPa navštívili, budou mít možná opačný názor. Ale věřte, že pokud navštívíte obě oblasti, tak sami uvidíte rozdíl.

Pokud někdy navštívíte Vietnam, pokuste se do svého programu oblast Meo Vac zařadit. Rozhodně nebudete litovat.

Horská škola

V horách jsem víceméně náhodou navštívil i jednu (a asi i jedinou) malou školu. Děti měli obrovskou radost, protože mnozí z nich bělocha asi ještě neviděli. Nepočítal jsem s tím, a bohužel jsem pro ně nic neměl. Jediné co jsem v batohu našel byly dvoje sušenky. Paní učitelky jim je spravedlivě rozdělily. Sice dostali každý jenom po jedné, ale i tak mi na rozloučenou zazpívali jednu hmonskou lidovou.

Krásný zážitek.

A na rozloučenou jak jinak než samotný Hot Chi Minh.

Takhle vyhlíží vstříc novým a šťasným zítřkům v samotném městečku Meo Vac.

více na www.vietnamcestovani.webnode.cz

PS: Omlouvám se za sníženou kvalitu fotografií, ale byl jsem nucen zmenšit jejich velikost na minimum.