Jak číst a vnímat poezii

Není to tak dávno, kdy jsem poezii používal jako doplněk, který prodlužoval seznamy četby. Próza vždycky držela prim. Poezii jsem vždycky četl povrchně, jen pro to, aby se odškrtla další položka na seznamu. Četl jsem ji jako řadu slov, nešel za text, nedokázal jsem do ní vžít. Navíc ke všemu, byl jsem nenápadně tlačen k jednomu pohledu na báseň. A to byla chyba.

Poezie totiž, jak jsem ke svému potěšení zjistil, nejsou jen tupé, povrchní veršovánky. V básních je mnohem více, než v „normálním textu.“ Zároveň je potřeba mnohem většího zapojení čtenáře. Poezie není od toho ji přečíst, poezie se musí procítit, prožít. Nechat se pohltit krásou slov, jazyka, jít do hloubky. A hlavně nejít za významem, dosadit si do mnohdy nesmyslně řazených slov svoje vlastní pocity, zkušenosti. Žádná báseň, pokud je alespoň trochu inteligentní, nemá jeden univerzální klíč, který kohokoliv vpustí do jejího magického světa.

Z tohoto důvodu mi přijde poněkud scestný „akademický“ způsob čtení básní, obvykle nazývaný okřídleným, mnohokrát citovaným i parodovaným, souslovím: „Co-tím-chtěl-básník-říci?“ Posluchači jsou v mnoha seminářích (nechci samozřejmě házet všechny do jednoho pytle) tlačeni vyučujícím k tomu, aby v básni viděli to co on. Tu „princip vampyrismu“ u Hlaváčka, onde postoj básníka k aktuálním politickým problémům. Ale je to v básní skutečně obsaženo? Není to jen fabulace literárních vědců?

Stejně tak zkoumání veršových systémů (meter), rýmů, metafor, metonymií, básnického subjektu. Nejsou to koneckonců všechno jenom umělé konstrukty vytvořené proto, aby bylo v literárních kruzích o čem diskutovat? Ano, uznávám. Prozkoumáme-li způsob, jakým je báseň napsána, to jak jsou uspořádány přízvuky, pravidelnosti či nepravidelnosti v užívání určitých hlásek, slov, obratů – můžeme se ledacos dozvědět. Ale to, co dostaneme, je pouze technický popis básně. Nic víc. Osobně si myslím, že používání určitých „soustav přízvučných a nepřízvučných dob“ (všech těch jambů, trochejů, anapestů a bůhví čeho ještě) je u skutečně dobrého básníka věcí nevědomou. Báseň vzniká jako proud slov, který pero/psací stroj/textový procesor přenáší z básníkovy mysli na papír. Básnický text je odrazem duševních pochodů básníka. Pokud je báseň složitě koncipovaná, připomínající tak složitou architektonickou stavbu, svědčí to buď o nezměrném poetově hračičkářství (a to nemusí být vždycky mínus) nebo o jeho neschopnosti dát svému podvědomí volné ruce. Samotný jazyk určuje podobu básně. Ne vzorec, do kterého jsou dosazovány přízvuky naprosto přesně. Pokud si sám obsah žádá, aby byl psán pravidelně, budou básníkovi naskakovat ta správná slova a básně budou znít naprosto přirozeně. Má-li být text plný disonantní kakofonie – ať je! Pokud si to žádá obsah, slova přijdou sama.

Proto příliš nevyhledávám složitě vystavěné básně, zejména po stránce jazyka. Pokud z textu vyloženě čiší snaha urputně naplňovat dané metrum, přičemž to mnohdy nevychází a díky tomu ještě více drhne, je to podle mě špatně. Básník by měl psát tak, jak to cítí, ne tak, jak si to žádají velká x a malá x, případně obloučky a čárky.

Stejně tak snaha najít nějaký jasný význam, která je naprosto scestná. Budou se studenti více bavit při čtení poezie, když jim bude do hlav vtloukáno, JAK ji mají číst, čeho si všímat a diskuze nad básní budou neomylně tlačeny směrem, jaký chce vyučující? Těžko. Efekt bude přesně opačný. Kdo určuje, co je v básni důležité a co ne? Ne literární vědec, ale pouze a jenom čtenář, vnímatel. Jsem pro svobodnou diskuzi nad básnickým textem. Báseň není daným faktem. Báseň je volným světem interpretací (velmi nerad to slovo používám), který je otevřen každému, bez rozdílu vzdělání, náboženství, politických postojů. A je celkem jedno, že tam kde nábožensky založený jedinec vidí biblický obraz, vidí jiný čtenář obraz, který rezonuje s jeho zážitkem z posledních dní.

Proč se máme ohlížet na „tradiční interpretace,“ tradované v akademických kruzích už po desetiletí. A to platí nejen o poezii, i próza často dojíždí na tento nešvar. To, že jsme si zaškatulkovali autora do jednoho směru, jakoby najednou určovalo celkový pohled na jeho dílo. Co když v mnohých dílech, která „odborníci“ označují za kanonická, vůbec není to, co je všem násilně podsouváno. Patří do tohoto a tohoto směru, báseň se bude interpretovat takhle. Nemůže být, čirou náhodou, celý symbolismus jen básnickou habaďůrou, vtipem na čtenáře a zábavou samotných autorů?

A proč vůbec interpretovat? Proč básně neprožívat, proč si jejich četbu neužít, nechat je pracovat s vlastní duší. Dialog duše vnímatele a duše básníka se může objevit. Pokud se tento neobjeví, svět se nezboří. Nemusí následovat vyděšené pohledy typu „co vlastně děláte na akademické půdě, když nevidíte ty jasné odkazy k básníkovu trudnému osudu?“ Není ostudou mít svůj názor, případně vidět v básni něco jiného.

Neříká to konečně Douglas Adams ve svém Stopařově průvodci po galaxii správně?

„Ale ano, pokračoval Arthur. „Myslím, že některé metafyzické metafory byly skutečně obzvlášť působivé.“

Ford na něj jen zíral a snažil se uspořádat myšlenky, aby zapadly do této převratné koncepce. Že by se snad nakonec z toho vysekali nestydatostí?

„Ano, jen pokračujte . . . ,“ vybízel Vogon.

„Ach . . . a ehm . . . rovněž zajímavé rytmické prostředky . . . ,“ pokračoval Arthur, „které jsou kontrapunktem k . . . éé . . . éé . . . ,“ plácal se beznadějně.

Ford mu přispěchal na pomoc riskantním „. . . kontrapunktem k surrealismu základní metafory zobrazující . . . éé . . .“

I on se začal beznadějně plácat, ale Arthur už byl opět připraven.

„. . . lidství.“

„Vogonství,“ zasyčel na něj Ford.

„Á, ano, vogonství — pardon — básníkovy soucitné duše,“ Arthur se teď cítil pevný v kramflecích,

„jež usiluje prostřednictvím média veršované struktury sublimovat to, transcendovat ono a smířit se s fundamentální dichotomií tamtoho.“

Jeho hlas stoupal v triumfálním crescendu. „A posluchač si odnáší hluboký a pronikavý vhled do . . . do . . . éé . . .“

Došla mu inspirace. Ford přispěchal s ranou z milosti:

„Přece do toho, o čem byla ta báseň!“

ADAMS, Douglas – Stopařův průvodce po galaxii, Argo, 2002

Není to celé jen dokonalým popisem, o co celé rádoby vědecké interpretaci literatury jde? Pojďme básně prožívat, ne v nich hledat skryté významy. To k ničemu nevede.