Filmové poznámky (3.) - Pytel kostí - další adaptace Stephena Kinga

Stephena Kinga mám jako spisovatele celkem rád. Když už číst něco ze současné lehčí literatury, King je jasná volba. Tisícistránkové TO je jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četl, Zelená míle a povídkové Čtyři roční doby také nezklamaly. A Temná věž? To je – sice natahovaná – pecka jako řemen. Všeobecná přístupnost Kingových knih je bezesporu jedním z faktorů, které vedou k častému zfilmování jeho knih. Většina adaptací však bohužel nedosahuje potřebných kvalit. Ano, čestné výjimky tu jsou – Shawshank, Carrie, Misery, Nadaný žák nebo Zelená míle – ostatní filmy jsou na opačném konci kvalitativní osy. Jak dopadla zatím poslední kingovská adaptace, dvoudílný televizní film – Pytel kostí?

Na začátek je třeba vyjasnit jednu důležitou věc: Knižní předlohu jsem nečetl, ale mám informace, že se rozhodně nejedná o nejlepší z Kingových textů. Do role hlavní postavy je postaven spisovatel, Michael Noonan, který po smrti manželky prochází tvůrčí krizí. Odjíždí proto na chatu k jezeru Dark Score, ale jak už to tak bývá, jezero je místem tajemných událostí a podivných úkazů. A místní taky nejsou zrovna přátelští.

Z hlavní postavy lze cítit silnou autobiografičnost. Ne že by ex-Bond Pierce Brosnan Stephenu Kingovi nějak zásadně podobal, v životech Kinga a Noonana najdeme řadu podobných osudů. Počínaje alkoholismem a konče vztahem k manželce (v Kingových doslovech až do krajnosti zdůrazňovaný a velmi, velmi otravný).

Pytel kostí lze, s trochou nadsázky označit za „pytel plný hororových klišé“. Příběh je klasickou duchařinou o tajuplné kletbě, podle očekávání způsobené dávnou vraždou. Máme tady zlého ducha, hodného ducha manželky, nebezpečného, zdánlivě nemohoucího důchodce s odpudivou, witch-like pomocnicí, zkorumpované policisty i obyvatele městečka, kteří neustále něco tajemně naznačují, ale k pointě se dostanou jen málokdy. Všemu pomáhá repertoár hororových audiovizuálních postupů – bouře, šumící les, klidná jezerní hladina, vana, vrzající schody a jiné podivné zvuky, atonální hudba. Jedno klišé vršené na dalším.

Režisér Mick Garris (režíroval televizní adaptace Kingova Svědectví a Osvícení) je naštěstí celkem zručným filmařským řemeslníkem. Marně se sice snaží přiblížit k velkému vzoru Stanleymu Kubrickovi – k čemu jinému, než k legendárnímu Osvícení, by měly odkazovat úvodní přelety nad krajinou? – ale v rámci kategorie „televizní film“ odvádí velice slušnou práci. Velmi mu pomáhají herečtí představitelé, přičemž Pierce Brosnan předvádí, dle mého soudu, jeden ze svých nejlepších výkonů posledních let.

Příjemně (pro některé diváky samozřejmě) překvapí „netelevizní“ zobrazení násilí. Na dnešní korektní přístup k věci je velice explicitní, kamera neuhýbá. Nakonec jsou to právě scény násilí, z nichž mrazí. Nemělo by však diváka mrazit i při jiných scénách? Jen tak, napětím nebo dobře provedenou lekačkou? Kam jen ten hororový žánr spěje…

Celý film drží v rámci pohromadě a drží se v pásmu mírného televizního nadprůměru. Neurazí, nepřekvapí, pobaví a pak na něj divák nejspíš zapomene. Horší to budou mít diváci, jež se v hororovém žánru orientují poněkud aktivněji, než jen na základní uživatelské bázi. Ty Garris jen těžko vyděsí, či jen napětím zatlačí do sedačky. Většina rádoby důležitých zvratů je i bez znalosti předlohy trestuhodně snadno odhadnutelná. Celkové hodnocení by se, přepočteno na fádní procenta, zastavilo někde kolem slabších šedesátí. Jako by byl televizní Steven King prokletý…