Před malou chvilkou jsem mluvil po telefonu, přesněji bezplatnému spojení skype, s dlouholetým kamarádem z Oděsy. Jmenuje se Serhij, pracuje v tamním přístavu jako počítačový a navigační expert, je mu 35, hraje na basovou kytaru v místní rockové kapele a je to nenapravitelný optimista. Tak ho alespoň znám těch 25 let, co se čas od času navštěvujeme a stýkáme.
Serhij mi dnes přes tu dálku řekl, že hůř u nich ještě nebylo, ani za Janukoviče. To byl podle něj sice režim jak z hororového komixu nebo zlého snu, ale aspoň všichni věděli, na čem jsou, a lidé se k sobě chovali přátelsky. Režimu navzdory a to je spojovalo. Dávali se spolu na ulici do řeči, v obchodech a hospůdkách nahlas vtipkovali. Teď je všude podivné prázdno a strach.
„Lidi se dělí na skupiny a ty se navzájem nenávidí, protože na sebe navzájem svalují vinu za to, kam jsme to dopracovali. Chlapi, co byli na frontě, mají pocit, že jsou hrdinové, kteří si můžou všechno dovolit a každým, kdo tam nebyl, pohrdají. Jsou agresivní a jakmile jim někdo něco vyčte, létají pěsti a tasí se nože. Důchodci doslova mrznou a hladoví,“ říká Serhij. „Když jsem jel do Kyjeva na Majdan, věřil jsem, že změníme Ukrajinu k lepšímu, že si budeme žít jako vy, v klidu a pohodičce. Místo toho přišla bída, válka a příšerná demagogie. Buď souhlasíš s optimistickými vládními hesly a vykřikuješ „Ukrajině sláva“, nebo jsi nepřítel národa a můžeš lehce schytat pěknou nakládačku,“ dodává.
Na televizi se podle Serhije vůbec nedá dívat. Jsou tam jenom samí načinčaní ukrajinští klaďasové, anebo ruští zločinci, kteří jakože můžou za všechno, co je tu špatný. Je to jak z hollywoodskýho filmu o hodných policajtech a zlých gangsterech, říká. „A to můžu být vlastně ještě rád a zticha, že jsem nedostal povolávák. Abych střílel proti lidem z měst, kam normálně jezdíme hrát. Vždycky jsem nadával, jak mě bůh vytrestal, že mám cukrovku, a teď abych byl za tu zpropadenou nemoc vděčný,“ smutně se uchechtává do mikrofonu.
Narozdíl od mediální propagandy, která pasuje Porošenkovu stranu na jasného favorita voleb, to podle něj mezi lidmi – alespoň v Oděse – vypadá úplně jinak. „Osobně tady neznám nikoho, kdo by Porošenkovi stranu volil. Lidi tu mají čím dál tím silnější pocit, že je to stejný oligarcha jako všichni ostatní. A proč by měl mít někdo, kdo je prezident, ještě pod kontrolou parlament? To by pak bylo jako za Janukoviče, jenom ve žluto-modrém,“ říká Serhij. To ale podle něj neznamená, že Porošenko skutečně nevyhraje. Důchodci mají důchod 1000 hřiven (přibližně 1 650 českých korun) a za to, že budou volit, koho jim řeknou, se podle fám, které běží po městě, nabízí 500. Takže neber to.
Zrovna, když jsem do Oděsy volal, řádila tam sněhová bouře. „Přístav a letiště uzavřeli, veřejná doprava jezdí jen sem tam. Spousty lidí se tak k volbám nejspíš vůbec nedostane,“ pokračuje Serhij. Když se loučíme, říká mi ale se svým typickým optimismem, že v Oděse jsou zvyklí na všelicos, tak abych si nemyslel, že je to zlomí. Oděsani přežili komunisty, Kučmu, Juščenka i Janukoviče. „Nějak se tím prokoušeme a až skončí válka, všechno se snad zase vrátí do normálu.“
