Léto je za dveřmi a do matičky Prahy se začínají sjíždět turisti nejen ze zahraničí, ale i z celých Čech, Moravy a Slezska. Moc bych všem vám, kteří se k nám chystáte, přál, aby se vám tu líbilo. Aby vám výlet nepokazil nějaký hňup nebo lump. Proto bych vám rád dal pár rad, na co si dát pozor. No, nebudu chodit kolem horké kaše: hlavně na Pražáky. Vím, co říkám. Jsem jeden z nich.
V Praze jsem se narodil a po krátkých, zpravidla půlročních pobytech v Londýně, Lisabonu, Petrohradu a naposledy v Bostonu se do ní vždycky rád vracel. Mám Prahu rád, jako kluk jsem běhal po uličkách Malé Strany, první holku líbal pod rozkvetlými jabloněmi v Seminářské zahradě, na Petříně, průchody mezi středověkými domy na Starém Městě poprvé utíkal před policajtem. Co mi ale občas vadí, jsou lidé, kteří v Praze žijí. Ten podivně nabubřelý, uspěchaný a věčně nespokojený dav, nad jehož počínáním občas nezbývá než zakroutit hlavou.
„Praha je krásná, nádherná,“ říkával můj děda, který dělal řezníka na Žižkově, „ale ty lidi, co tu žijou, to jsou zmetci!“
Každého, kdo přijede do Prahy, láká hlavně historické centrum města, pohled z Petřína, křivolaké uličky v malostranské stráni pod Pražským hradem, sochy na Karlově mostě, orloj na Staroměstském náměstí. Problém je v tom, že právě nejstarší a nejkrásnější část města se podařilo místním podnikatelům dokonale zničit.
Z domů vystěhovali lidi, kteří tu žili, z českých sousedských hospod, kde se kromě lahodného pivečka dalo vždycky pěkně popovídat, se staly načinčané pasti na turisty, v obchodech a stáncích se prodávají kýčovité cetky. Po ulicích se přes den skoro nedá projít, valí se tu jedna za druhou organizované výpravy štěbetajících a navzájem se fotících turistů. Jídla v hospodách nejenže jsou nesmyslně předražená, navíc jsou často připravena ze zkažených surovin. Hospodským je to jedno, protože ví, že turista, kterého bude z guláše za tři stovky bolet břicho, si stěžovat nepřijde. Většina z nich už je za pár hodin stejně buď v Karlových Varech nebo v Paříži. Do historického centra Prahy, na hlavní turistickou dálnici z Hradu Nerudovou ulicí a pak přes Karlův most na Staroměstské náměstí nemá přes den vůbec cenu chodit. Chcete-li si tuhle část města, která se změnila v architektonický disneyland, prohlédnout, doporučuji buď před půl desátou ráno, nebo po půlnoci.
Všem, kteří se do Prahy těší a chtěli by si užít její lepší stránku, bych poradil, ať se zaměří na prstenec čtvrtí, který nepříjemně přelidněné centrum obepíná. Ať už se projdete po Dejvicích, Holešovicích, Libni, Karlíně, Žižkově, Vinohradech, Vršovicích, Nuslích nebo Smíchově, máte daleko větší šanci zachytit génius loci Prahy, který tu ještě, díky bohu, na mnoha místech funguje. Nemluvě o tom, že se tu napijete a najíte za rozumné ceny, v restauracích a hospodách, které mají ducha. A posedíte v kavárnách nebo vinárnách, kde vládne příjemně pomalé tempo, klid a mír. Ve čtvrtích, o kterých píšu, není takový shon a spěch, a tak se vám lehce stane, že se lidé zastaví a dají se s vámi do řeči, poradí, kam se máte zajít podívat.
Přál bych vám, abyste narazili při svých procházkou Prahou na někoho, kdo se k vám zachová přátelsky, usměje se na vás a nebude se arogantně tvářit, že on je tu pánem a kdo není z Prahy, nemá tu co dělat. Abyste na vlastní kůži poznali, že ne všichni Pražáci jsou takoví zmetci, jak se o nás (někdy právem) proslýchá.
