Ulízaní bankéři z České národní banky nám dávají pěkně na frak. Po letech finanční krize už jsme se těšili, že konečně přichází příznivější časy a letošní Vánoce budou konečně trochu o klidu a míru, a ne o zoufalém shánění peněz na stromeček i něco symbolického pod něj. Jenže ouha! Zatímco ekonomiky všech (!) okolních zemí více či méně utěšeně rostou, ta naše – škrcená nejlepšími ministry financí na světě – se pořád potácí nad hrobem.
Patřím k lidem, kteří mají to štěstí, že si navzdory poklesům mezd a rušením pracovních míst zatím pokaždé dost rychle našli jakous takous práci, bez práce není ani manželka – přesto už máme utahování opasků plné zuby. Zkuste přežít s průměrným příjmem a dvěma dospívajícími dětmi v Česku roku 2013! Prostě to nejde, a tak děláme po večerech a po víkendech jakou mourovatí. A výsledek? Chodili jsme pravidelně do divadla a na koncerty – můžeme zapomenout. Jezdili jsme na dovolenou do Chorvatska nebo Bulharska – můžeme zapomenout. Kupovali jsme si knížky a cédéčka – můžeme zapomenout. Jsme rádi, že máme na nájem, oblečení, kroužky pro děti a jídlo.
Nepíšu to proto, že bych si stěžoval. Jsem ještě pořád rád, že jsem rád. Ještě se mi nezdají divoké sny o exekutorovi. Díky bohu. Po zbohatnutí netoužím a luxus mě neláká, chtěl bych ale se svou a ženou a dětmi žít normální, důstojný život. Jenomže to je den ode dne a měsíc od měsíce těžší.
Ulízaní bankéři, nabubřelí ministři a poslanci, vyčůraní ekonomičtí analytici – ti jsou pořád za vodou. A to přesto, že já odevzdávám kvalitní práci, zatímco oni dělají jednu botu za druhou. Kdybych se já jedinkrát sekl tak jako oni pravidelně v ekonomických výhledech a předpovědích, bez milosti letím na ulici. A co víc, nikde už mě nepřijmou. Když udělají chybu manažeři a bankéři, dostanou zlatého padáka a popojedou se svými fáry o dům dál. A dál si užívají svůj VIP život jako by se nechumelilo.
Jenomže se chumelit začíná. A nepěkně přituhovat. Po čachrech s korunou v České národní bance a jejím strmém pádu se nám všechno zase o krůček vzdálí: letní dovolená, plná nádrž benzinu, nová pračka nebo lednička. To ale pány bankéře netrápí. Těm nějakých pár korun navíc za potraviny a lístek na vlak průvan v peněženkách neudělá. Nám jo. A brát už není kde, den má 24 hodin.
Co nám zbývá, kde vzít inspiraci ke změně? Co dělat, abychom se nestali upocenými otroky VIP pupkáčů v SUV BMW, kteří ani nepřibrzdí, když vidí chodce na přechodu, protože každého, kdo nemá automobil jejich třídy považují za socku? Osobně to zatím řeším tak, že čím dál častěji poslouchám staré písničky pánů Ježka, Voskovce a Wericha o tom, jak se žilo za nostalgicky opěvované první republiky. Některé jsou krásně okouzlující, z jiných mrazí. Ale žádná z nich nestárne. Kupodivu ani ta, která začíná naléhavými slovy obyčejných nemajetných lidí, kteří si uvědomují, že je páni tam nahoře zase cynicky berou na hůl:
Písnička Hej, pane králi, začíná slovy, které bychom mohli z fleku zpívat i dnes: „Bereme na potaz učené bakaláře, et item doktory, et item rektory, proč jenom chudák trhan patří do žaláře, vždyť mezi boháči jsou taky potvory!“ A končí slokou, ze které bychom si měli vzít příklad: „Myslete si, že jsme jenom lůza, že se nás nemusíte bát! Však jednou přepadne vás hrůza, až pod okny vám začnem´řvát: hej, skřečkové a bařtipáni! Přišel čas, budeme účtovat! Vy, páni, sami jste tím vinni, že z lidí bída lotry činí, že nás proti vám žene hlad!“
