Zatímco v u nás doma, v České republice, se slaví na plné pecky, někdo mává vlajkou, jiný si dá panáka navíc, třetí frajersky poznamená, že žádné Československo vznikat nemělo, protože monarchie byla stejně nejlepší, a čtvrtý plácne, že když je na hradě Zeman, je to ostuda a ne svátek, protože neuznává Tibet, na Ukrajině, kde tamní Češi berou svátek vzniku republiky hodně vážně, tak veselo zdaleka není.
Oslava státního svátku 28. října bývala v rodinách a spolcích volyňských Čechů vždycky velkolepá. Snad proto, že jsou daleko od rodné země a všech každodenních politických a mediálních otravností se svátkem spojených, berou naši ukrajinští krajané svátek vzniku Československa opravdu vážně. Jenomže letos se slaví ve skrytu, potají a ve strachu.
„Vyvěsit československou vlajku, což jsme každý rok brali jako samozřejmost, by bylo v současném napětí bráno jako čirá provokace,“ říká jeden z nich, 55-letý pan Martin, který si z obav před problémy nepřeje uveřejnit své příjmení. „Ještě loni bylo všechno jako obyčejně, jakmile ale začaly po Majdanu nacionalistické vášně, držíme se raději zpátky a jsme pěkně zticha. No a nejraději bychom se vrátili do naší vlasti, protože toto není plnohodnotný život,“ tvrdí.
Oslava vzniku republiky podle něj byla pro volyňské Čechy největší slávou v celém roce, protože za vlast padlo v legiích a potom ve Svobodově armádě za Druhé světové války velké množství jejich předků. „Málokdo ví, že i když nás, volyňáků, bylo jen pár desítek tisíc, v legiích i ve Svobodově armádě nás byla skoro polovina. Anebo možná i víc. O to smutnější je, že teď, kdybychom to potřebovali nejvíc, se na nás všichni vykašlali,“ dodává.
Místní ukrajinští Češi jsou podle něj teď smutní a rozčarovaní. Bojí se nahlas říkat, co si myslí. „Když přijede televize, všichni jdou radši pryč. Jinak by byly problémy se sousedy. Jsou naštvaní, že dost nemilujeme Ukrajinu a radši bychom se vrátili domů.“
Stěžují si, že podobně skrz prsty jako ukrajinské úřady se na ně dívali i úředníci z českého konzulátu, kteří za nimi přijeli. Snažili se je přesvědčit, že je v zemi klid a pokoj a jim nic nehrozí. To ale prý zdaleka není pravda. Muži se obávají, že je pošlou na frontu bojovat, ženy skupin navrátilců z fronty, kteří jsou ozbrojení a myslí, že si mohou dovolit všechno.
„Máme strach a chceme domů,“ říká pan Martin. Vyřiďte to krajanům.“
Jiskérka naděje Volyňským Čechům, kteří se chtějí vrátit domů, zasvítila ve chvíli, kdy se do věci vložil prezident Zeman. Zkritizoval velvyslance, že si neplní povinnosti a pověřil ministra vnitra, aby stěhování prvních 232 krajanů logisticky zajistil. Místní už ale slovům a slibům nevěří. Chtějí vidět činy.
