Běžící muž - Zpráva z Majáku č.32 (4.7.2011 až 10.7.2011)

Půlka roku je v tahu. Hromobití bouřek táhnoucích nocí nad Prahou je až mýticky děsivé. Statistici napočítali od soboty do pondělí 41 tisíc blesků. Tento týden úmorná vedra. V Praze vyrojilo se mnoho hezkých dívek, Češi rozjíždějí se na dovolené. Dozrávají ryngle.

Ryngle zrají a padají na zem, nikdo je nesbírá. Ochutnám: jsou skvělé. Začal jsem denně běhat. No běhat, spíše střídám pomalý klus s chůzí čili jogging. Plán je dát tomu denně hodinu. A taky jsem začal stahovat filmy. Nalezl jsem v tom zalíbení. Hlavně stahuju sci-fi. Už mám čtyři kousky Hvězdných válek, Vetřelce, Predátora, Horizont událostí, Matrix i Avatara. Predátor, to je tedy film, už jenom ten famózní začátek...ta hudba! Viděl jsem to asi 30x, ale klidně na to zírám vtahován do děje znovu. A venku vedro. Ve dne žhavo, v noci hřmí Zeus, bolí ho zuby nebo co? Běh může být duchovní cvičení. Mysl těká, mrcha, skoro pořád. „Jirko, jsi tu?“ zeptám se, když se u toho přistihnu. Rychle stáhnu mysl na lesní pěšinku, koukám pod nohy – hodí se to, pokud chci mít zdravé kotníky, všude kořeny a kameny, tu a tam kmen přes cestu.

Čtu v hostinci Respekt: „Američané dopadli muže, který řídil podsvětí i policii...Temná budoucnost českého rozpočtu...“ Po stránce kráčí pavouček. Odfouknu ho na stůl přede mnou, na němž leží skleněná deska. Pod sklem jsou fotografie, pavouček dopadl mezi nohy tenistky, která jásá asi nad dobrým míčkem, možná dokonce mečbol.

Podle slovenské vědmy, která má svou stránku www.anjelska.sk, probíhá geosyntéza planety Země a jejího hologramu skrze její čakrální systém.

Pavouček se z místa moc nehnul ani za půl hodiny, urazil přinejlepším půl centimetru, pořád se nachází mezi chodidly ryčící tenistky. Asi má nějaký problém s nohama,asi se přilepil k upatlanému sklu. Ten stůl je z jeho hlediska tak velký, že nemusí ani nikdy dojít na kraj, natož dostat se z hospody. Jedině že by odletěl, ale na to nevypadá. Je uprostřed - uprostřed skelné pouště a snad myslí na svou rodinku, na manželku a dětičky a vůbec netuší, kde je, natož aby věděl, jak rozlehlá je tato planeta a že existuje nějaký vesmír. Trochu mu závidím. Podle Respektu finančník George Soros varuje před brzkým koncem Evropské unie... Jedné paní zašili v Česku lékaři do břicha během operace špachtli, soud rozhodl, že za to nikdo nemůže.

Existuje hned několik důvodů, proč běhat:  zbavit se sádla a zpevnit svaly. Je i další důvod: muž má být připraven k akci. Běžící muž je archetypální figura: muž na lovu, muž v boji, muž může i utíkat, aby zachránil život, ale má být schopen akce. Život je pohyb. První trasu jsem si vymyslel do Prokopského údolí, tam zpátky asi 10 kilometrů. Je to nádherná romantická oblast a že by v ní ještě k tomu žil podivuhodný poustevník svatý Prokop, už vypadá přitažené za vlasy. Ale kdoví? Když jsem vyběhl poprvé do Prokopského, bylo příšerné vedro. Na skalkách nad údolím na úzké skalnaté pěšince vynoří se zničehožnic přede mnou mladý muž v bílém triku - a jde bos! Vážně a soustředěně. Anděl, napadne mne. Jde bos, protože četl moji Zprávu z majáku, kde jsem psal, že člověk učinil nezvratný krok v odpoutání od své rodné planety, když si obul boty, nebo ho to jen tak napadlo? Cesta zpět do Košíř byla šouravá: únava, žízeň.

Také jsem začal hrát šach sám se sebou. ze dvou partií jednou vyhrál černý, jednou bílý. Hraju pomalu, není kam spěchat. Dlouho jsem nehrál, ale se šachem je to jako s plaváním a jízdou na kole: hraju tak rafinovaně, až někdy překvapím sám sebe. Mám nové pěkné šachy, které jsem koupil kvůli synovi, ale ten zatím ke mně na Maják nedorazil. Nemá čas.

Uplynulý 27. týden byl plný svátků – Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a upálení mistra Jana Husa. Jsou to divné svátky, ale budiž. Cyrilovi-Konstantinovi říkalo se Filosof. Bratři věrozvěsti byli mniši a Metoděj se stal moravsko-panonským arcibiskupem. Také se jim říkalo Crha a Strachota. Na Moravě kázali a vyučovali staroslověnsky. Problém tehdejších církevních sporů spočíval v tom, že západní kněží trvali na tom, aby se kázání se dělo hebrejsky, řecky nebo latinsky. Koho to dnes zajímá? Mé kamarádce Lalaele se narodil chlapeček Jonáš. Její ženské vidění příprav na porod a jeho realizaci včetně přivítání kloučka mne dojalo. Jsem už holt dědek, dříve mne malé děti nedojímaly, spíše jsem je litoval, že se sem narodily, i rodiče... Má matka mi volá, že je jí špatně, že má srdeční záchvat. Nedivím se, při počasí jaké je, o energiích nemluvě. Trápí se tady. Je to jako trápit se na konci maratónu. Když běžím, napadají mne nejlepší věci ke konci. Tělo člověk vnímá jen, když ho vystaví tvrdé námaze, jinak vlastně ani neví, co to obnáší. Tělo jakoby se měnilo v jeden sval...je jako šíp, který sem kdosi vyslal a já na to zapomněl. Lékaře matka, narozená v květnu léta Páně 1927, odmítá. Nedivím se, už ji nikdo nenutíme, aby k nim chodila. Beztak je zdravotnictví přetížené. Obdivuju lidi, kteří lékaře ignorují a jsou nemocní po svém a po svém umírají, po svém rodí. Ani mně není dobře: únava, bolí mne kyčle a krvácejí dásně. Něco se děje...

Ve středu na upálení Jana Husa zdá se mi „německý“ sen, dívka mi čte německý text o sportovním utkání... Čuchám za tím minulé životy, tyto sny mívám vzácně, třeba jen jednou za rok či za několik let. Zvykli jsme si na to, že upálili člověka, protože měl jiné názory, ale v podstatě je to šílené. Tvor jménem člověk je ukrutné hovado, většinu svých dějin. Snídám na terase, na stole začal jsem z oblázků stavět zenové věžičky. Před lety viděl jsem to u kamaráda Jaroslava a moc se mi líbilo, že tento zámožný muž má čas na takové projevy hravosti. Vida a už jsem tam také. Člověk nakonec zestárne k úžasným věcem, stačí být trpěliv. Tvořím tedy kamenné věžičky, zasazuju nové květiny. Květiny, které vnímal jsem kdysi jako ztrátu času s podřadnými entitami bez mozku. Vše se mění. Nejdůležitější je umět se zpomalit a zastavit aspoň na chvíli tu mrchu mysl.

Už na svátek věrozvěstů je podle slovenské vědmy „vše hotové, ukončené a čeká jen, na to, co přijde.

Ve čtvrtek mám po ránu prostou vizi: z jednoho bodu vyzařuje světlo na všechny strany. Výklad je snadný: Boží Zdroj vysílá energii do vesmíru, tedy i k nám. Světelný ornament se objevuje hned dvakrát. Nicméně můj život mi připadá stále nesmyslný. Snad proto mi poslali vizi útěšnou a nadějeplnou – Buď trpěliv. O nic nebojuju. Běh nahrazuje mi boj. Viklá se mi děsně pětka vpravo nahoře...až vypadne, smrt se ke mně zase o krůček přiblíží. I proto běhám. Přichází ke mně vlna Smutku, který jako by ani nebyl z této reality, ale z jiné dimenze nebo co, Smutek bez příčiny. Jedy Joda z Hvězdných válek by asi řekl: "Mnoho lidí někde trpí, zdá se. Cítím velký smutek..." Přijímám jej a on brzy odezní. Vrací se ke mně Klid.

V antikvariátu u Anděla kupuji si Kerouakovu knihu Na cestě. Toto vydání z roku 1980 si dobře pamatuji, pracoval jsem tehdy v knihovně jako expedient. Kniha někde ležela 31 let a já ji teď mám za 240 korun téměř netknutou; nahnědlá obálka připomíná pytlík z recyklovaného papíru. “Poprvé jsem Deana potkal krátce na to, co jsme se rozešli se ženou. Měl jsem zrovna za sebou dost vážnou nemoc, ale o tom mluvit nechci, snad jen, že v tom taky byl ten svinskej rozvod a vůbec pocit, že všechno kolem mne je mrtvý,“ otevírá Kerouac svou knihu. Co mi to připomíná? Mne.

Noci jsou neklidné. Geosyntéza mě zmáhá, budím se úplně zničený. V sobotu přichází nějaká energetická vlna nebo co: nezvykle mě brní pravé lýtko, tělem různě létá mravenčení až bolavé. Telepatie s přítelkyní je téměř hmatatelná, cítím ji přes levou zadní část hlavy (nicméně to místo mne brnělo také několik dnů před ničivou tsunami v Japonsku). V neděli ráno si čtu, že na severovýchodě Japonska udeřilo zemětřesení. 7,1 stupně.

Při joggingu mi občas naskočí, že staří Inkové uběhli v jednom tahu 200 km v kuse. Museli mít nějakou zvláštní techniku, dobře pracovali s energií čchi, jinak si to neumím představit. Také Tibeťané byli zázrační běžci, běhali v transu, vznášejíce se nad zemí, a přece je to před Číňany nezachránilo. Já bych byl rád, kdybych uběhl bez pauzy pět kilometrů. Když běžím přes košířský kopec Vidoule, utrhnu si větvičku s malými žaludy a krásný fialový květ bodláku – dám si je do sklenky na stůl. Ideální by bylo stát se supermaratóncem, běžet a běžet jako Forrest Gump, uhánět do dáli...co nejdéle, a tím si vše vyjasnit. Původní název Vidoule prý byl Vidova hora. Kdo to byl ten Vid či Vido internet nevysvětluje. Snad nějaký kníže nebo věštec.

Dopito, dočteno, zastrčím Respekt do kapsy (Oprávněná panika: Tisíce nakažených, stovky lidí se zničenými ledvinami...). Pavouček dále tančí na skle na jednom místě ten svůj podivný tanec, chtěl bych ho zachránit, ale když ho naberu na list papíru, pochroumám ho ještě více. Věnuju mu poslední pohled: stejně to má dobrý - neumí číst. 

Anjelska.sk: "Probíhá plné otevírání a sjednocování vibrací čaker do jednotného světelného čakrového „sloupu“. Otvírá se energeticky epifýza (čakra třetího oka). Začíná sopečná činnost v souběhu s očistou Země zemětřesením.  Dočišťují se poslední „pokrevní“ pouta, hlavně v rodinách. Nastává čas plného soustředění na Srdce a Světlo. Vše, po čem jste toužili, se bude naplňovat."