Zatraceně, odkud znáte moje číslo?

Tohle jistě většina z vás zná: „Dobrý den, tady je agentura xy, měl byste na mě chvíli?“ „Dobrý den, o co jde?“ „Máme pro vás nabídku… Upozorňujeme, že pro zkvalitnění našich služeb může být tento hovor monitorován.“ Taky se vždycky divíte, odkud mohli získat vaše číslo? Je to snadné. Stačí na sebe někde prásknout pár osobních údajů. Třeba v supermarketu. Billa karta, Penny karta, Tesco karta, karta do „déemka“. Ty za to mohou. S vašimi osobními údaji v dotaznících - při pořizování slevových karet - se pak obchoduje jedna radost.  

Naposledy jsem se volajícího člověka, jehož čeština byla zpěvná až hrůza, natvrdo zeptal: „Odkud máte moje číslo?“

„Vaše číslo máme z databáze,“ řekl mi.

„Z jaké databáze?“ ptal jsem se dál.

Jen dál papouškoval, že z databáze a snažil se odvést řeč k tomu, čím mě chtěl oslnit.

„Můžete mi říct, odkud to číslo máte? Jaká je to databáze?“ tlačím na něj dál.

A najednou byl konec. Ozvalo se jen: píp píp. Zavěsil.

Jasně, řešením je cizí číslo nevzít. Ale tím to neskončí. Jsou vytrvalí. Když to nevezmete jednou, zkusí to za pár dní znova. A pak znova…

Zatraceně. O tři koruny levnější horalka s Billa kartičkou mi za to fakt nestála.