Miluju Mášu a medvěda

Jako správní asociálové nemáme doma televizor. Takže když chceme dcerku potěšit podobným kulturním zážitkem, sáhneme k počítači. Na Youtube jí večer pouštíme Mášu a medvěda. Ruskou animovanou pecku.

Je to taková ptákovina o malé holčičce a medvědovi. Holčička je v každém díle (jeden má necelých osm minut) za pořádnou mrchu, která dělá hodnému medvědovi samé naschvály. Protože to podle kamarádů, kteří nám tento tip dali, není nic drsného a lá Tom a Jerry, rozhodli jsme se pro tuto večerníčkovskou alternativu.

Byla to trefa do černého. Malá nesleduje Mášu a medvěda každý den, ale když už se k pohádce posadí, tak zvládne klidně i čtyři díly za sebou (zvládla by jich určitě i třicet naráz).

A hlavně o ní celou tu dobu, co seriál sleduje, vůbec nevíme (stejně jako malá neví o nás). Sedí jak zařezaná a hltá všechno, co se na obrazovce děje. Vůbec nevadí, že je animák v ruštině (teda mě by občas zajímalo, co to Máša brebentí).

Když dáme dcerce v těchto vzácných okamžicích klidu a pokoje do ruky misku s čímkoliv, jen do ní ledabyle sáhne, a co v ní najde, to dá do pusy. Kdyby tam byly třeba žížaly, vůbec by ji to netrápilo. Už vidím, jak je spokojeně žvýká a ještě se u toho uculuje, protože Máša něčím dalším vytočila chudáka medvěda.

Seriál má zatím kolem padesáti dílů, což ale není moc. Některé jsem s dcerkou viděl třeba i desetkrát a vůbec to nevadilo. Ano, taky patřím do fanklubu Máši a medvěda a nestydím se za to. Je to dobře vymyšlené. V každém díle se děje tolik věcí, že část děje většinou do týdne zapomenu. Dcerka je na tom asi stejně, když jí opakování těch stejných příběhů neirituje a od počítače neodtrhne oči. Jen teda občas zapomíná jíst, na což má samozřejmě nás, abychom jí to dvakrát za minutu připomínali.

Musím říct, že než jsme se dobrali k bombastickému ruskému animáku, hodně jsem trpěl. Začínali jsme totiž na písničkách "Vosy, vosy" a "Sluníčko", které má na svědomí parta dětí s názvem Čiperkové.

Prvních asi pět opakování jsem dal v pohodě a broukal si jako pako obě písničky u počítače v domnění, že se dcera přidá. Jenže k tomu bylo nutné, aby uměla mluvit. Jenže neuměla. Když jsme překonali páté opakování, už mi bylo všechno jedno. Byl jsem tak doblblý, že jsem se písničky dobrovolně učil nazpaměť. A pak jsem tím oslňoval dcerku i manželku.

Když na to tak vzpomínám, ještěže Čiperkové nedali na Youtube těch písniček víc. A ještěže dcerka sama uznala, že už bylo dost Čiperků a vrhla svou pozornost k těžko překonatelnému dílku s názvem Máša a medvěd. Sám jsem se u jedné epizody málem počůral smíchy (řezal jsem se asi dvě minuty v kuse), když Mášu unesli vlci a pak ji ještě s bečkou medu navrch úplně zničení medvědovi vraceli.

http://www.jirik-pisalek.cz/