Nemocný systém - nemocní lidé

Žijeme ve „Zlaté éře blbosti“ a máme se přitom docela dobře. Za nabyté znalosti a špičkové technologie vděčíme malému počtu nadaných jedinců nebo efektivně pracujících skupin. Přitom naprostá většina lidí ty znalosti nemá a nechápe. Běžný člověk při obsluze technologií dokáže zvládnout obsluhu jen několika činností, aniž by si uvědomoval smysl celku.

Chtě nechtě musíme dnes do skupiny „běžných lidi“ obecně zařadit i ty, kteří obsazují vysoká místa ve společenské hierarchii a kterým říkáme politici. U nich ale nedostatečnost a malou způsobilost jako běžnou věc neočekáváme. Domníváme se, že by své práci měli velmi dobře rozumět. Jenže tomu tak není. Oni nám nicméně tvrdí, že své práci rozumí, že oni vědí nejlépe, co je pro společnost dobré a nejlepší. Přitom mezi nimi najdeme nejvyšší zastoupení lidí s poruchami osobnosti, tedy psychopatů, vyšší, než v jakýchkoli jiných sociálních skupinách včetně vězňů. Politici šíří všeobecnou nákazu, kterou můžeme pozorovat všude kolem sebe. Manažery firem počínaje, nevraživými sousedy konče.  V jaké společnosti to tedy žijeme? Odpověď se nabízí sama.

 Jestli se dá něco pokazit, politik to pokazí. Z jeho pohledu ale udělal dobrou věc pro rodinu a pro zájmovou skupinu, která si ho „vzala na paškál“ i pro skupinu svých sympatizantů, která ví, že také nepřijde zkrátka a která je stejně postižená. Politik má tedy šťastný a klidný spánek. Je totiž člověkem s poruchou osobnosti, prostým společenské empatie, studu, schopnosti náročnější komunikace a tudíž objektivního uvažování. Použít ho jako nástroj prakticky k čemukoli, pokud mu to umíme správně „podat“, není příliš obtížné.

Jsme zvyklí, že tak to prostě chodí. Sice nás to štve, ale co s tím? Změnit systém? Jak? Vyměnit lidi? Kde vezmeme nové? Ano, pár osvícených skupin, které mají zaručené řešení, tady je. Ostatně, takové tu byly vždycky a jistě i budou… Ale věci docela dobře fungují: voda teče, elektřina proudí, chleba se peče, televize vysílá. Co tedy chceme řešit? Je to vůbec normální, že i když „se máme tak, jak jsme se nikdy neměli“ jsme nespokojení? Z lidské podstaty jednoznačně ano.

Milan Kohout na facebooku nedávno napsal, cituji: "Když jsem učíval v Bostonu, tak jsem svým studentům přirovnával bývalý, takzvaně komunistický totalitní systém k jedné obrovské kleci, ve které jsme se pohybovali svobodně a téměř nesvázaně, ale která měla nizounký strop, skrz který se nesmělo vylézt výše. Ovládači takové obrovské klece kontrolovali všemi směry jen její vnější hranice a nechali lidem svobodu, aby se mezi sebou neřízeně stýkali a předávali si své znalosti a informace. Tím se v celém davu hromadilo vzdělání a smysl pro skutečnou svobodu a přirozenou důstojnost. Svoboda horizontální komunikace záhy a celkem snadno vykopala hrob pro tento druh opresivního systému, který tehdy nepřišel na chytřejší způsob ovládání. Naproti tomu současná kapitalistická totalita vymyslela daleko geniálnější způsob ovládání a útlaku. Dnes žijeme v uzounkých soukromých klecích, majících ale strašně vysoké stropy. Tyto vertikální klece, ve kterých trčíme a hledíme jen vzhůru, se dají ovládači a vládci peněz, pozorujícími nás z výšky, báječně kontrolovat. Naši otrokáři, za pomocí parazitních náboženských organizací, operativně zvyšují či snižují dohlednost stropů. My zíráme k nebesům, škrábeme se zoufale svojí útlou klecí vzhůru a nemáme čas mezi sebou mluvit a vzájemně se dotýkat a tím zapomínáme na lidskou důstojnost, přirozený koncept svobody a na své po miliony let zděděné instinkty, předávající se jen horizontálními kanály. A svojí vertikální klícku teď považujeme za absolutní a konečně definovanou svobodu.“

Mám za to, že Milan Kohout těmi slovy vystihl problém dnešní doby téměř geniálně. Nabídl obraz, který umožňuje využít naši představivost a tu skloubit s prostým lidským rozumem i citem. Jen si představme, jak úzká třída vládců hledí na jimi vytvořený úl, složený z navzájem oddělených vertikálních buněk plástu. 

Pilné a tupé včeličky jim do nich střádají med a oni si mnou ruce. Když přeteče přes strop, oni si ho odebírají, aby si zcela bezpracně uspořádávali nekonečné medové hody. Jde tedy o nepokryté vykořisťování, o otrokářství s moderními atributy.

 Nemocný je systém - nemocní jsou lidé. Ale ze všech nejvíce nemocní jsou tvůrci a strážci systému, tedy ti „mocní“. Oni potřebují léčbu -  jsou postižení tím nejhorším, co si nese lidstvo z minulosti, kdy ještě bylo „v plenkách“ a počurávalo se.