Budoucnost národa

Naše děti jsou naší budoucností. Budoucností národa. Jejich pohled na svět se vytváří v nejbližším okolí a z jeho podnětů.

Na malých dětech se mi líbí jejich bezelstný pohled na svět. Říkají to, co si myslí a to, co by podle nich mělo být správné. Ať je to pravda nebo ne. Oni to tak vidí a tak to má být. Postupným růstem se jejich představy začínají měnit do podoby, jak by svět měl vypadat. Podle nich. Už to není tak růžové a pravdivé, ale tak to musí být a bude. Podle nich. Mají jasně stanovené priority a ty hrozně nerady mění. A už vůbec ne, podle někoho, kdo tomu nerozumí. Nikdy nezapomenu na památnou větu: „Víš, kdy je dítě v pubertě? Když si začne myslet, jak tak hloupí rodiče, můžou mít, tak chytré dítě.“ Z filmu Vrať se do hrobu. Tato věta mě provázela celou mojí pubertou. Pak pubertou staršího syna a teď i mladšího. Platí do posledního písmenka.
Dnes jsme s manželkou vedli s mladším synem hovor na téma jeho budoucího povolání. Je v 8. třídě a výběr povolání se blíží. Říkáme mu, že nejvhodnější práce pro něho je v Akademii věd. Žádná manuální práce, ale práce hlavou. Chtěl by jít na grafickou školu. Maluje rád. Bohužel jeho školní výsledky ho od této školy vzdalují. Pokoušeli jsme se mu vysvětlit, jak se věci mají. Ale jemu je to jedno.
Pak přišla ta věta. Ta věta, která mě přivedla na námět tohoto příspěvku. „Mě je to jedno, hlavně, abych měl hodně peněz.“ A v tom je ten zakopaný pes. Dnešní děti hodně sledují televizi. Tam se to bohatými a úspěšnými lidmi jen hemží. Každý je tam obklopen přepychem, bohatstvím a nemá nouzi o prostředky. Jak hmotné, tak nehmotné. Netrpí nouzí, může si dovolit téměř cokoli. Dnešní mládež má pak zkreslenou představu o své budoucnosti. Vidí, že není nemožné mít, co chci. Ale už nevidí tu náročnou cestu, jak se k těmto prostředkům dostat. Bohužel, nebo možná bohu dík, je vzdělání ta základní cesta. Bez dobrého vzdělání, je minimální šance se uplatnit na trhu práce, získat dobrou práci, která bude dobře ohodnocena. Ale to také není všechno. Následuje dřina, práce na osobním vzdělávání a dalším růstu. To oni hrozně neradi slyší. Vzdělávání. Mám pocit, že dnešní generace se strašně nerada vzdělává. Hledají možnosti, jak dosáhnout cíle, co možná nejjednodušším způsobem. Ale tak to nejde. Za vším je obrovské množství práce a píle, každého jedince.

Na malých dětech se mi líbí jejich bezelstný pohled na svět. Říkají to, co si myslí a to, co by podle nich mělo být správné. Ať je to pravda nebo ne. Oni to tak vidí a tak to má být. Postupným růstem se jejich představy začínají měnit do podoby, jak by svět měl vypadat. Podle nich. Už to není tak růžové a pravdivé, ale tak to musí být a bude. Podle nich. Mají jasně stanovené priority a ty hrozně nerady mění. A už vůbec ne, podle někoho, kdo tomu nerozumí. Nikdy nezapomenu na památnou větu: „Víš, kdy je dítě v pubertě? Když si začne myslet, jak tak hloupí rodiče, můžou mít, tak chytré dítě.“ Z filmu Vrať se do hrobu. Tato věta mě provázela celou mojí pubertou. Pak pubertou staršího syna a teď i mladšího. Platí do posledního písmenka.

Dnes jsme s manželkou vedli s mladším synem hovor na téma jeho budoucího povolání. Je v 8. třídě a výběr povolání se blíží. Říkáme mu, že nejvhodnější práce pro něho je v Akademii věd. Žádná manuální práce, ale práce hlavou. Chtěl by jít na grafickou školu. Maluje rád. Bohužel jeho školní výsledky ho od této školy vzdalují. Pokoušeli jsme se mu vysvětlit, jak se věci mají. Ale jemu je to jedno.

Pak přišla ta věta. Ta věta, která mě přivedla na námět tohoto příspěvku. „Mě je to jedno, hlavně, abych měl hodně peněz.“ A v tom je ten zakopaný pes. Dnešní děti hodně sledují televizi. Tam se to bohatými a úspěšnými lidmi jen hemží. Každý je tam obklopen přepychem, bohatstvím a nemá nouzi o prostředky. Jak hmotné, tak nehmotné. Netrpí nouzí, může si dovolit téměř cokoli. Dnešní mládež má pak zkreslenou představu o své budoucnosti. Vidí, že není nemožné mít, co chci. Ale už nevidí tu náročnou cestu, jak se k těmto prostředkům dostat. Bohužel, nebo možná bohu dík, je vzdělání ta základní cesta. Bez dobrého vzdělání, je minimální šance se uplatnit na trhu práce, získat dobrou práci, která bude dobře ohodnocena. Ale to také není všechno. Následuje dřina, práce na osobním vzdělávání a dalším růstu. To oni hrozně neradi slyší. Vzdělávání. Mám pocit, že dnešní generace se strašně nerada vzdělává. Hledají možnosti, jak dosáhnout cíle, co možná nejjednodušším způsobem.

Ale tak to nejde. Za vším je obrovské množství práce a píle, každého jedince.