Střemhlav, střemhlav se dnes poletí,

už včera se jeden vyptával, zda ve čtvrtek jako minule, to je takový, co se nachomejtnul a byl přijat, tak jsem mu řekl, že teda jako ať přijde v kroji, to jsem zvědav.

Soeren Kierkegaard

Minule jsem se opíjel, cílevědomě a rozvážně, jak přísluší mému věku a zkušenostem, mladí už takřka leželi pod stolem a já dopíjel svůj tuplák, který mně jeden z nich poručil, protože mu vypadly klíče a já jej na ně upozornil, na tento způsob poděkoval a usnul, neumí se lidé chovat jeden k druhému, přece když vážně a s rozmyslem poděkuji, tak to stačí aby si ten druhý uvědomil, že cítím potřebu mu poděkovat, ale podporovat své díky panákem či něčím podobným zavání politikou, tím sprostým handlem něco za něco.

Seděl jsem s nějakým mladým hospodským, emeritním vekslákem a současným finančníkem v jedné osobě, dále ředitelem nějakého zařízení skrz kulturu a jeho kultivovanou ženou, takovou směsici ti ke stolu přivane jen náhoda, nikdy byste nenašli odvahu tyhle lidi sezvat k jednomu stolu, ale tohle je jeden z nádherných rysů češství, že dokáže v hospodě vedle sebe sedět popelář a jaderný fyzik, učitel a řezník, je to vlastně plodem prostředí, kdy oba jsou za jedno stran politického názoru a jinak si v podstatě nemají co říci.

Hospodský si stěžoval, jak musí, rozumíte, ve svém mladistvém věku on musí podlézat hostům, musí čepovat hnusné pivo, vařit nechutná jídla, a docela vážně se dovolával porozumění, chápete, nenáviděl své povolání, protože při něm musí podvádět, přivítal by zřejmě, kdyby host jen přišel, položil peníze na stůl a odešel, aby on se nemusel ponižovat podváděním a znásilňovat úslužností, protože přece vydělávat se musí, bože, ale dneska přece nic nemusíme, dnes je to o tom, co chceme, jen nesmíme uvěřit blbým ekonomům, nesmíme si myslet, že ideálem a dokonalým stavem je plná portmoné, jak rád bych s ním promluvil o Kierkegaardově rozlišení objektivní reflexe a subjektivní reflexe člověka, jak rád bych mu řekl, že člověk je objektivně vždy něčím všeobecným, zaměnitelným, abstraktním, u něhož je důležité, zda a nakolik funguje ve svém prostředí, kdežto subjektivně je člověk individuální, neopakovatelnou a konkrétní bytostí, hledající porozumění v sobě samé.

Jak rád bych mu nechal nahlédnout s kosmickým odstupem mého věku na jeho pachtění a úsměvné důvody a podmínky jeho bytí, s panem ředitelem o Kierkegaardovi diskutovat nemusím, ten plně chápe svou roli a poddává se jí s plnou silou a vehemencí své erudované osobnosti, připravuje své privátní svěřence zcela mimo jakékoli školní osnovy a má dobrý pocit z toho, že alespoň malinké procento mladých dokáže ještě vnímat poezii, ostatně, fakt že tuhle zdivočelou dobu ještě přežil takový festival, jako je Wolkerův Prostějov, už to mě zaráží a těší, protože poezii miluji a vůbec. S ním diskutujeme na témata velmi jiná, velmi odtažitá a přesto se životem spjatá, někdy se nám stane, že se dokonce tak cítíme (zpravidla už na účtence moc bílých míst nezbývá), že stavíme na stejný stupeň žebříčku prospěšnosti pro společnost filosofy spontánní a nemyté nečesané vedle těch, co napsali půl knihovny.

A tak se chodím pravidelně opít, to jsou moje chvíle, už jsem to popisoval víckrát, umím si udělat chvíli na sebe, umím ležet na posteli a snít, umím zaživa se takřka odhmotnit a vznášet mezi snem a skutečností, moje ze všech nejvěrnější posluchačka tvrdí, že u toho hrozně chrápu, ale já procitám s pocitem, který musím teprve při plném vědomí upřesnit, zda se to stalo či zda to byla jen myšlenka po jungovsku zakletá do snu.

Ale snění v hospodě je ještě o stupínek dál, je to tím pivem a rumulatkou v malé sklenici jaksi umocněné, fantazie jde víc do otáček, sny jsou odvážnější, obscénnější, mají v sobě více ctižádosti a myšlenky jsou zahrocenější a štiplavější, samozřejmě vůči okolí, lidem a světu, ve snech mám zbytnělé vnímání subjektu a velmi kriticky vnímám univerzum, sny také jsou řazeny více volně, nenavazují na sebe tak docela přirozeně a spontánně, zřejmě alkohol uvolňuje v mém mozku nějaké látky (já vím, transmitery ale já jim pro potřeby tohoto textu budu říkat trpaslíčci, jo?), které jsou těmi trpaslíčky, co chodí sem tam a okopávají šedou kůru mozkovou, zalévají ji jako zahrádku, ve snaze aby vzešlo semínko myšlenky, snu, pocitu, čehokoli, čeho je lidský mozek schopen, to je zázrak, lidský mozek, když si dokáže vymyslet zázrak jako jsou popisovány ve Starém zákonu, lidský mozek a jeho schopnosti, to je téma pro dnešní podvečer, a pak přijdou přátelé, já sejmu sluchátka a budeme se chechtat, protože v hospodě se chechtáme, kdo se nechechtá, ať si přesedne do zadní části autobusu, bude vystupovat později, my jedeme do sídliště SRANDA a na zastávce SMRT nestavíme, musíte si vyskočit, drazí!