Řecký nos, římský hrnec, ruský samopal a česká ulička

Nějak na tuhle podivnou kombinaci přišla řeč, ani nevím odkud jsme do téhle oblasti v řeči přicestovali, ale vzal jsem si slovo a zahájil uvádění samozřejmých věcí na pravou míru.

Vědecký kroužek u našeho stolu ve mně tvořily dva oponentní hlasy, první byl asketický milovník antiky, který opěvoval klasické řecké nosy spanilých Athéňanek, druhý pak rozverný a rozmarný příznivec dobrého jídla a pití, vzývající božský římský hrnec a já, který miluje vše, co je k jídlu, pití a zasmání. „Římské svíce jsou dvojího druhu,“ prohlásil jsem rezolutně a nesmlouvavě, apeluje na vzpomínky posluchačů,  „vzpomeňte silvestrovských ohňostrojů a filmů Federica Felliniho, kde pod nosy římských robátek bylo římských svíček nepočítaně.“

„Leč vyskytují-li se římské svíce pod řeckými nosy, to nevím. Ale musí být, jako Itálie má své hory, Řecko má přece svůj Olymp, tam se musí najít alespoň jedna pořádná rýma. I když je tam po většinu roku hic. Když jsem tam byl, měl jsem pocit, že můj mozek mně teče očima ven. Proto mám raději chladnější počasí, když mně mozek neteče očima nýbrž nosem. Mozek chladem ztuhne, neodtéká spontánně a mráz vytváří běžcům na lyžích ony nádherné krápníky na knírech, které z dálky vypadají jako něco nechutného ale všichni víme, že je to volně odtékající usilovným během zahřátý mozek.

Tenhle týden má být tropicky horký, takřka Maxim, ráno přicházím na panské a je zde 26 celsíků, a tak se ponejvíce věnuji své nejoblíbenější činnosti, v níž pak pokračuji až do noci a jíž je utírání potu z čela. Člověk se neubrání myšlenkám na zimu. Na Sibiř. Tam prý skuteční gurmáni odstraňují pachuť denaturáku tak, že jej pouští pomalu po šikmo položené pětimetrové traverze za 27 celsíkového mrazu, nesmí být míň a nesmí být kratší, je to přesně spočítáno, aby ten sajrajt ztuhl na traverze a líh, který netuhne, stékal volně do žíznivého chřtánu, a co do houbiček a jiných omamovadel, tam je to už tradice z carství, nevolníci neměli na alkohol a machorku a obluzovat se chtěli, revoluce tuhle potřebu ještě prohloubila a tak v gulazích byly rostlinky a houbičky obrovským šlágrem, prodávala a pila se i moč těch, kdo si mohli dávku dovolit, protože v ní bylo pořád ještě dost účinné látky. Velmi silně se mně líbilo, když Venička Jerofejev napsal, že v Rusku už nikdo neví, jak zemřel Puškin ale jak se filtruje denaturák, ví každé malé dítě.

V tom horku při pohledu na roztočený větrák jsem si vzpomněl, jak si přítel liboval, že jeho ruský vysavač saje jako divý. Říkal jsem mu, že se není čemu divit, on jen převzal vlastnosti svých tvůrců, a navíc jde opravit drátem, lepící páskou a žvýkačkou, z pokročilejších postupů a nářadí se na něj hodí ještě kleště a kladívko, nic modernějšího nesnese, kampak na jeho motor s ampérmetrem, chceš si jej spálit? Ruský vysavač je Kostěj Nesmrtelný jako celá matička Rus. A navíc jsou všechny díly unifikované a volně zaměnitelné. Když si rozebereš ruský vysavač, tři kapesní nože, dva budíky a holicí strojek, smícháš díly dohromady, beze zbytku (jako aniž by ti cokoli zůstalo) zase snadno složíš zpět samovar, samopal a minitelevizor.

Šilelis se jmenoval ten malý zázrak techniky, přenosný televizor z doby generálního tajemníka strany, o němž se říkalo, že sbírá vtipy o sobě (a že jich bylo) zároveň s těmi, co je vypráví. Vlastně to bude co nevidět čtyřicet let, co nás bratři Rusové přijeli zachránit ze spárů kapitalismu, zaměňujíce prozření poválečných komunistických intelektuálů s kontrarevolucí.

Dnes, kdyby nás přijeli okupovat třeba muslimové, tak se akorát Vietnamci přeškolí a namísto kraťasů budou ve stáncích prodávat modlitební koberečky a pivo se bude čepovat bez pěny a bude se mu říkat čaj, přátelé, žádné slzy, my už je vyplakali a k hovnu byly. A víte jak dopadneme, až s námi mocní skončí? Jako ten chlápek, co byl otrhaný jako hastroš, ušmudlaný a evidentně s adresou Městský park, pátá lavička vlevo. Objednával si rozvážným hlasem ve frontě u bufetu pivo a ptal se důležitě: „Máte studený pívo?“ „Máme, desítku nebo dvanáctku?“ „Dvanáctku!“

V tom mužíkovi je celý náš život, jen si ten příběh promítněte: Ano, je ztroskotanec, ale pamatuje lepší časy a také ještě tak hluboko neklesl, aby pil desítku, prostě je zvyklý na dvanáctku, na plnotučné, jak se mu říká tady, a také jej sžírá myšlenka, aby se nějak probůh nelišil od ostatních lidí, aby si jej zbytečně nevšímali, a tak si dá dvanáctku na důkaz toho, že je člověk jako každý jiný, že si to může dovolit a že není žádný vandrák, byť je momentálně poněkud z formy, vždyť my to děláme také, že často předstíráme v nóbl hospodách nebo divadlech, že jsme lepší než jsme, že jsme něco víc, a kulírujeme si tím své mindráčky, tak mu nechme jeho pocit, jeho hrdost je vlastně to poslední, co mu zbylo, ano, on je náš život v celé jeho připitomělé kráse (původně jsem tam měl daleko jadrnější adjektivum).

Řeckořímský je zápas, řecké jsou pověsti, římské jsou dějiny, ruský je samopal. Zbude po nás víc než česká ulička?