Prvomájové ráno a bůh televize.

Ráno jsem šel kolem domu, kde z jednoho z otevřených oken se ozýval úpěnlivý dětský pláč. Ranní stres nervózní maminky. Její hlas dával tušit, že je dlouhodobě trénovaný na vysokou frekvenci a daleký donos. Ozvalo se plesknutí a dítě se pláčem začalo zrovna zalykat. A pak se ozvalo zabouchnutí okna.

Snad stokrát jsem zpíval první sloku Hutkovy písně Hospoda nebo Hospodskej nebo jak kdo, která začíná: „Lidi, to je hmota / která se sama sežírá / lidi, to je kus zlata / který se samo vykrádá“ a nerozuměl jsem ničemu. Měl jsem takový nejasný pocit o velkých historických křivdách na národech anebo o válkách, a při tom to je tak prostinké. Bylo první květnové ráno a z té ženy za oknem šel strach.

Přemýšlel jsem o ní celý dlouhý čas cesty parkem, představoval si, jaké bývala dítě, než z ní vyrostla tahle unavená zlostná mamina, jaké hrávala hry, jaké měla rodiče, že se stala tak sobeckou a odpírající vlastnímu dítěti svůj čas, co ji tolik unavilo nebo zda byla k sobeckosti vychována sobeckostí rodičů, no a odtud jsem došel ve svých úvahách ke hrám obecně.

Bývaly hry mužského světa, kam ženy nejenže nemohly ale ani nechtěly, literatura budiž příkladem, ženská když píše, tak píše odněkud někam, pro něco, ženským, alespoň těm, jejichž plody ducha znám, vždycky psaní směřovalo ke sdělení čehosi, zatímco, myslím si, je výsadou pošetilosti navýsost mužské, vystavět složitou konstrukci nějakého názoru třeba o barvě poezie, nebo alespoň o životě a věčně živé úloze smrti v něm, a pak jednou suchou větou to celé obrátit v prach. Proto, mám pocit, žena není přítelem činností jako je mandala, perpetuum mobile, spravedlnost a jiná imaginární svědectví o pomíjivosti obecně.

Ne že by se ráda neúčastnila, to jo, ale nesmí ji nikdo s tou symbolikou ztotožňovat, to ženě jako pramáti a vůbec představitelce toho pozitivního, nedělá dobře. Všimněte si, jak těžce i ty nejsvobodomyslnější ženy obtížně opouštějí schémata, v nichž byly vychovány, nejmarkantněji se to asi vidí v kuchyni.

Chlap, ten klidně rozmetá svou celoživotní filozofii, prohlásí se zcela vážně za blázna, odejde někam na Jih, zpřeráží si údy a někdy taky dokonce pokorně a zplihle přileze ke křížku. Žena nikoli, těm je vlastní mít své konání důvodné, když žena sedí u internetu, nebloumá tam, nýbrž cíleně něco hledá, že sem tam pobloudí, patří jaksi k věci, nikdo však, pod hrdelním trestem, nesmí říci, že zabíjí čas, ona i když hraje pitomou hru, tříbí a trénuje své schopnosti, a běda tomu, který bude tvrdit, že právě tou hrou své schopnosti deformuje.

To je podle mě také dosti rozšířený omyl, že hraní her rozšiřuje potenciál mozku, podle mého akorát učí schematičnosti, rozšiřoval by jedině v případě, kdy by nebyla k té hře vytištěna pravidla a člověk na všechno přicházel sám, uvedu příklad z šerodávné minulosti, Rubikova kostka, moje děti ji skládaly na čas ale málokoho napadlo ji skládat sám, bez rady, také mně chtěly radit, rázně jsem je zamítl, můj způsob byl ten, že systémem pokus omyl JSEM SI HRÁL, nikoli otročil podle návodu, nikdy jsem ji nesložil celou a nikdy si nenechám od nikoho říct, jak se složí, protože já si chci hrát s tou kostkou do smrti tím, že budu objevovat a nikoli hodinu za hodinou u počítače postupovat podle schémat za doprovodu monotónních stále se opakujících zvukových efektů.

Někdo to nazývá relaxace, já to nazývám postupným hloupnutím. Příroda je přece milosrdná a nechá člověka se stárnutím přiměřeně i hloupnout. A tak nám nezbývá než prosit: Ora pro nobis ! Český překlad: Dobrý Bože, smiluj se nad námi, hříšníky, a dej ať je dnes něco dobrého v televizi!

Jo a ještě pro pedanty, ta zdánlivě nesouvisející kočka je tam jako velmi pádný důkaz faktu, jak náhodně je všechno příčinné a také trošku proto, že kočky má ráda moje dcera, hlubší smysl v tom nehledejte, uhledali byste se!