Proč ženy milují domácí kutily

Jsem velmi zručný řemeslník, jaké vychovává moderní doba se svými skládankami, které se v supermarketech kupují namísto nábytku nebo domácích strojů, ke všemu tomu zboží je přiložen návod, který stvořil neandrtálec pro kromaňonce a přeložil yetti, pak je tam ještě malý imbusový klíček ve tvaru skoby vyrobený ze staniolu, ostatně kování se jako kov také jen tváří, pevností je nejblíže zaschlé žvýkačce.

Když máme doma mít něco nového od nábytku, nasadím na tvář masku profesionálního truhláře a začnu tím, že vylovím z krabicového tajemství všechny součástky, rozložím si je a znalecky prohlížím. Tedy vlastně jen tak hraju, že si je prohlížím, já je v duchu prosím a zaříkávám, aby mé prsty nelámaly, mé nehty nechaly na pokoji, mou kůži nedrásaly a vůbec k mé tělesné schránce byly ohleduplné a laskavé, protože je už tak dost zmasakrovaná od sportu a vůbec. Když dosloužím svou pohanskou mši nad nesloženým krámem, pustím se do rozbalování.

Nejdříve ze zataveného sáčku (kam se na mě hrabe Copperfield) poztrácím drobnosti jako šroubky, podložky a matičky, v další fázi si vysypu pytlík z vysavače na podlahu a hledám je v obsahu, pak něco nějak sešroubuju, následně rozšroubuju zase zpátky, protože jsem tam zapomněl dát nějaký držáček na objímce, do něhož přijde vsunout další díl, v tuto chvíli už se matičky na šroubcích volně protáčejí, protože jsem je přetáhl a strhl závit, tak tam zkouším omotat nit nebo nějaký jiný spolehlivě nefungující babský recept, v následující fázi se hrabu v domácích zásobách šroubků, co zbyly od jindy, jestli by tam nějaký jako nepasoval, no a takhle napínavě se odehrává celé odpoledne a podvečer, protože to je tak můj světový rekord v běhu na šest šroubků a dva čepy. No dobrá, tak nejsem bůhvíjaký kutil, ale zato dokážu porazit tréninkovou zeď v tenisu.

A když už je to hotovo a ani se to moc nekymácí, tak při umísťování na místo, kde to bude stát, se mně otevřou samovolně dvířka od skříňky a vytrhnou ty symbolické šroubečky, které je mají udržet, rozštípne se přední strana dvířek, nikdy ta vnitřní, já zasakruju a jdu na pivo, dělníci po práci chodí na pivo a opíjejí se, aby zapomněli jak se jim v robotě dnes dařilo.

Jenže dnes nic neskládám, ani skříňku ani verše a tak jsem šťastný muž, napil jsem se ráno čerstvého mléka, snědl patnáct deka lázeňské zauzené šunky a dva makované česnekové rohlíčky, ulomil si táfličku mléčné čokolády a spokojeně dopíjím malými doušky chladné mléko, které ve mně evokuje dávné časy, kdy ještě v chlévu dědova hospodářství stáli krávy a koně, když se do té stáje vešlo, bylo to cítit, nezaměnitelně, v sobotu jsem byl v Zoo v konírně a zase jsem to cítil, a je jedno, zda jsou to ušlechtilá závodní zvířata jako v tu sobotu nebo jen tažní valaši, které měl ustájeny doma děda, stáj voní furt stejně, jedna z jistot.

Když jsem vzpomněl tu Zoo, lil jsem tam do sebe tekutiny po kýblech jako ten kůň, pár litrů kofoly a minerálek, vodili mě sem tam jako velblouda, od opic ke lvům namísto od stánku ke stánku, a večer jsem na návštěvě ochutnal trošku velmi dobrého zvěřinového guláše a nakládaný hermelín na grilu, to by se Francouzi podělali, co my jsme schopní udělat s tou nádhernou smetanovou plísní a žampiónovou vůní toho fajnového sýra, jak ho naložíme do paprik a pepřů a kečupů a olejů a jiných ještě sajrajtů a pak ho opékáme jako obyčejného buřta, no ale hlad je nejlepší kuchař a tak jsem ho slupnul a nakonec to ani nebylo tak strašné, jen mě to přivedlo k zamyšlení, jak moc má společného jemná chuť sýra s jemností mravů. Kdo si jídlo zbytečně příliš koření, ani jeho mravy zpravidla nebývají příliš jemné. A je zajímavé, že to platí nejen o jednotlivcích ale i o celých sociálních skupinách.

Všechno, co oddálí zbláznění, má cenu, všechno co oddálí hnití a zmar, má cenu, jaký je rozdíl ve zbytečnosti domácího kutění nebo pletení strakatých rukavic, které vnoučata v prvním případu vyhodí okamžitě, jakmile majitel té překrásné dýhované skříňky zatřepe příslovečnými bačkorami a v případu druhém již cestou od babičky? Likvidoval jsem v minulosti již dvě pozůstalosti, dvě svědectví o životě mých předků, pálil jsem na hranici jejich životy, ať byly pletené či psané, sešroubované, slepené či sešité, několik dnů jsem podnikal v oboru hadry, papír, kůže a zasmradil celou vesnici při tomto ekologicky bezohledném řádění.

Leč pohled na ty někým kdysi milované a oblíbené předměty, které stravoval nemilosrdně oheň, mě utvrdil v pocitu, že všechno je zbytečné jen zdánlivě, každá činnost má smysl, protože je prováděná v čase, který žijeme, tedy v našem čase, ani dobytí Bastily před staletími nebylo pro mě tak důležité jako mých deset nebo jedenáct piv vypitých přesně dnes navečer při poslechu Django Reinhardta, kterého jsem si včera stáhl z netu, v mém čase jsou dny důležité i když se v nich neodehraje nic, co by někomu důležité připadalo, chci říct, že nejdůležitější je ležet spokojeně a neházet sebou.

A ženy přece milují kutily ať si jídlo nadměrně koření nebo ne, ať pijí deset piv anebo jsou abstinenti, žena je milovnicí napínavých příběhů a tak ráda pozoruje svého chlapa v extrémních situacích, kde se pozná, co v něm je. Pro někoho je mezní situací přechod Antarktidy v trenýrkách, pro jiného dvě sta třicet na motorce v serpentinách a pro mě smontování poličky. Všichni jsme rádi, přežijeme-li takový příval adrenalinu. Ženy přivítají své muže po návratu z Antarktidy stejně vřele jako po návratu ze sklepní dílny nebo hospody Na růžku, kde cvakl svých deset. Ženy vědí své a jsou rády, že našel cestu zpátky k nim.