Proč jsem starý konserva a nechodím na živé legendy.

Mám v sobě velmi dobře zdůvodněno, proč starým konservou být, proč jím jsem a proč jím chci zůstat. Mám to zdůvodněno pro sebe. Nikoho nepřesvědčuji, nelákám, nepřemlouvám k tomu, aby se stal starým konservou se mnou. Protože starým konservou se nestanete nějak automaticky přibývajícím věkem nýbrž cílevědomou prací na sobě samém.

Nemyslete si, že stačí aby vám bylo šedesát a stanete se starým konservou, na to se musí jinak. To v mládí hodně čtete a zamilujete si mateřský jazyk. Ve středním věku se z vás stane všežravec a budete ukládat „do mašiny“ vše jak vám to přijde pod ruku, směrnice ze zaměstnání vedle blues Josefa Kainara, zákon o provozu na pozemních komunikacích vedle milostných opusů Jana Skácela. Potom přiberete hudbu a výtvarné umění. Helenku Vondráčkovou vedle Georga Friedricha Händela. Františka Ringo Čecha vedle Jana Vermeera. Pak techniku. Mobil vedle morseovky. Blériot vedle Space shuttle.

K stáru zvolňujete se zásobováním vaší mašinky, protože zjistíte, že všechno, co byste chtěli vědět, se stejně nedovíte, že to nestihnete, a tak začnete být vybíravý. Zjistil jste totiž, že není nic staršího než včerejší moderna. Mám obavu, že moudrý nemůže být prudce moderní, protože ví, že moderna jsou dnešní noviny, do nichž se zítra zabalí smažená ryba.

No a hlavně, ty staré zpuchřelé texty jsou plné milých a mnou tolik milovaných archaismů stejně jako archaizmů, slovník připouští obě verze, tedy chtěl jsem říct verse, za chvilku stejně budeme číst perly jako: „Sloni šly v rosestupu na délku jednoho sloního chobotu, kterým držely za ocas slona, kteří před nimi kráčely v zákritu.“ Myslíte si, že ne? Já jsem o tom přesvědčen, generace za generací dává mé milované češtině takříkajíc na prdel až jazyk pláče hlasem. Další důvod býti starým konservou.

Starý konserva může býti věkem dosti mlád. Mohu být konzervativní jako řemen a přesto mohu nosit dredy, tedy kdybych je měl já z čeho ucuchat, žejo. Prostý příklad, protože jsem konzervativní, na koncert Johnyho Wintera jsem v úterý nešel, přestože jeho hudbu poslouchám velmi pravidelně už více než třicet let a troufám si tvrdit, že jeho tvorbu znám lépe, než valná většina účastníků toho koncertu. Jenže poslouchám konzervativně jeho hudbu z období, kdy jsem mu ji věřil. Dnes bych jej asi nejspíše litoval a tomu, co z něj po všech těch létech divokého života zbylo, prostě nevěřil.

Nechodím na živé legendy protože jsem konzervativní. Připadají mně ty legendy málo živé, v tomhle bohužel budu vždycky konzervativní a budu je poslouchat ze záznamů z doby, když ještě byly živé ažaž. Tohle mě naučili moji moudří starci: Miluji tu dobu, která ke mně byla milosrdná a poskytovala radost. A dnešek s jeho vyjadřovacími schopnostmi nebo živými legendami to holt už není.