O touze mého mozku na stáří vyměnit RAM za HDD.

Dnes v noci se mně zdál sen, tedy samozřejmě se mně zdají sny, jako každému, protože naše i v noci pilné mozky si dávají na čas s uklízením transmiterů v synaptických štěrbinách, ale já si své sny normálně neobyčejně prostě nepamatuji, i když se stane, že se v noci zmátožím natolik, abych si ten sen uvědomil, zpravidla ještě usnu a ráno se po snu mohu shánět jak chci, je fuč.

Ale tenhle byl dost silný, mám pocit, že se mně zdálo, že jsme s nějakou kapelou (samí neznámí muzikanti, ale dobří, s jinými bych se nebavil, to není nynější vysvětlení, to je pocit v tom snu) stáli někde na silnici (velmi příznačně kerouakovské, ale já jsem svá samorostlá a dřevní blues před pětatřiceti lety hrával dosti často na opuštěné okresce nad ránem) když v tom kde se vzal tu se vzal v té krajině další muzikant, také asi známý, nevím, neznal jsem ho ale vypadal jako Frank Zappa, a nikoho si nevšímal, přišel ke mně a řekl mně, že zemřel Sir Michael Philip Jagger řečený Mick, v polovině šňůry, jen tak, bez výstrahy, a já suše poznamenal, že to srdíčko nemohlo ten život v mládí, ty jízdy na wild horses přece vydržet věčně, a s tímhle bohorovným konstatováním jsem zase usnul.

Výklad toho snu je jasný, v prvé řadě znamená, že jsem skromný i ve stavu nevědomém, když se ve snu držím výlučně skvělé společnosti, také může znamenat, že stále častěji myslím na smrt, jeden z výkladů zní, že budu dlouho živ, neboť nemocný, co furt mele o tom, jak už tady dlouho nebude, zpravidla přežije všechny zdravé okolo o nějakých dvacet let, no a další z výkladů, a ten já upřednostňuji před jinými, znamená, že dnes je pátek a já si co nevidět půjdu poněkud opít tlamiznu.

Vždycky jsem přemýšlel, co vede lidi k cestování, pro potřeby téhle úvahy nerozlišuji mezi pěším výletem na blízký kopec a himálajským trekem, autobusovým výletem do zoo či na hrad, jde o tu potřebu opustit známé prostředí, kterou tenhle náš cestující jedinec musí pocítit jako impuls k sbalení zavazadla, neuměl jsem proniknout do myšlení kolegy, který na podnikových zájezdech se vždy cpal na sedadlo vedle řidiče a očima olizoval přední sklo, nadšením až hýkal a dlouho rozzářeně vzpomínal na tu pro mě načisto banální cestu.

Neuměl jsem a neumím pochopit to nadšení z přemístění své tělesnosti na jiné místo, až mě napadlo, že vlastně takový človíček utíká sám před sebou, před svými vlastními myšlenkami, které jsou tak bezbarvé a bez chuti, že jim koloritu a originálnosti musí dodat tímhle nejbanálnějším a tuctovým způsobem, navštívením místa, kde se potká s tisíci jiných souvěrců a utvrdí se po tisící v tom, že koná správně, člověk je tvor stádní, houfuje se jako vrabci, a v tom houfu, lhostejno zda turistů nebo filatelistů, získává pocit jistoty, ukotvenosti, přeneseně je to vlastně touha po získání nějaké jistoty v tomhle krutém a odplývajícím světě, takový člověk podniká vše s nějakým obecenstvem, v tom asi je ten úhelný kámen, bojí se sebe sama, té prázdnoty, kterou v sobě každý nosíme a jejíhož dna málokdo dohlédne, málokdo ustojí ten svíravý pocit strachu při nahlédnutí na své vlastní dno, musí to být něco podobně svíravého jako když horolezec po půl kilometru volného lezení na El Capitanu v Yossemitech se ohlédne dolů po té kolmé žulové stěně a ví, že není návratu, že musí pořád nahoru, tohle je ten pocit, před nímž stádní lidé bezhlavě utíkají na vypsaná shromaždiště stejně uvažujících.

Víte co bych potřeboval? Nějaký záznamník na myšlenky. Že bych si přemýšlel a vymýšlel a fantazíroval třistatřicet a ono by to skrz nějaké čidlo, které bych si nechal voperovat třeba do ruky jako za čas budeme mít identifikační čip, totiž já piju i kouřím obouruč, to se jednou podivoval přítel, že kouřím a oklepávám popel z cigarety zrovna tou rukou, kterou mám volnou, když ve druhé jsem zrovna držel karty, jako jsou málo cenění jednonozí fotbalisté oproti těm, co dovedou kopat oběma nohama, tak já patřím mezi univerzální kuřáky obouruč, ale k tomu čidélku, to čidélko by zaregistrovalo moje předspánečné myšlenky, to každého napadají ty nejhezčí a nejkrásnější nápady a myšlenky, jenže když si je chceš poznamenat i jen třeba do diktafonu, tak se probereš a po spánku je veta, prostě to moje čidélko by ty moje chutě a vášně a břitkosti a ty nejvtipnější bonmoty, které mě jako každého napadají až je situace dávno pryč, všechny tyhle perličky bych měl uloženy v paměti.

I v té paměti bych si udělal pořádek, miluju systémy, asi bych to udělal jak to mám v práci, nejhrubší dělení by bylo po oblastech, v nich chronologicky do ročníků řazené jednotlivé vzpomínky podle abecedy, takhle bych hned našel i bez vyhledávače, co hledám, třeba bych otevřel oblast sex, rok 1970, téma milování, podtéma orgasmy, odrážka rekordy a už bych měl zase zpátky ten obrovský pocit, co mě tehdy mnoho dnů nadnášel na vlnách chlapské euforie, takhle bych si chtěl ty vzpomínky katalogizovat, udělat si z nich šuplík, v němž je možno se přehrabovat.