O ránu, v němž jsem se stal vrahem budíků

Včera mně předváděla známá budík se senzorem, to si takhle ležíš a spinkáš, on začne nesměle a potichu zvonit, tak jen mávneš rukou směrem k němu, takové to gesto, vyjadřující přibližně obsah

prvních myšlenek po probuzení pomocí nemilosrdného budíku, plných ostře nabroušených citoslovcí, které zatím nevyslovujeme a jen si je brzo ráno v duchu doma v posteli opakujeme a procvičujeme, mžourajíce poloslepýma očima na svět, a jejichž citaci jsem naplno nechtěl napsat do perexu: „Ale jdi do prdele, debile, vždyť je ještě boží noc!“

Je zajímavé, že ráno s budíkem mluvíme jako s živou bytostí, zatímco večer jej nastavujeme bezmyšlenkovitě, odosobněně a nesbližujeme se s ním přátelským láteřením, nepronášíme žádné položertem polovážně míněné hrozby ve stylu: „A opovaž se mě ráno vzbudit, utopím tě tady v tom nočníku jako kotě, ty blbče!“ Ale on jen plní své povinnosti jako dozorci v koncentračních táborech, když se jich ptali, zda ty vězně museli umlátit k smrti.

No ale zpátky k tomu velerafinovanému přístrojku: On na chvilku ztichne, čtyři nebo osm (podle předvolby) minut disciplinovaně drží klapačku a pak začne zas, opakuje to asi pětkrát a pak to vzdá a ty konečně s rozkoší zaspíš do práce, dokonalý ranní společník. Má ale jednu vadu, neumí mazat chleba máslem ani sádlem, neví, co se k dobrému jitru sluší a patří, bodejť by taky jo, když ho vyrobily pilné ručičky čínské školačky, živořící a přežívající na rýži se špetkou koření. U mě je dobré a syté ráno, když nasadím hned po probuzení domácí sádlo, případně škvarky a čerstvý chléb, trocha soli a spokojený úsměv, ani žralok se tak neusmívá i když právě sežral tlustého potápěče.

Já chvála bohu spím jako dudek, bez chemie, bez piva, beze slova, mně stačí dvě zprávy v televizi a je to, hlavu bych si mohl ulomit, jak mě to už v křesle vezme, tak v tu chvíli se seberu, jdu si vyčistit zuby, zalehnu a tam to začne: Noviny, časopis, knížku, znovu na záchod, vyčurat se do foroty, ať mě to neprobudí v noci, pak zhasnout a dívat se jak na budíku naskakují číslice ve strašlivě pomalém tempu, nadávat si: „Spi, debile, ráno budeš mít oči jako angorák!“ a vyhrožovat budíku: „Ty hajzle, tebe si vezmu na dovolenou, a jestli tam zrychlíš a nebudeš dodržovat tohle své šnečí tempo, co mně tady teďka předvádíš, tak tě utopím, ale ne normálně, budu tě potápět a vytahovat až do odjezdu a pak tě přivážu za auto!“

To už tak na tom světě chodí, někdo vraždí budíky, jenom tak pro zábavu, já třeba svůj nechávám žít, ale to jen proto, že starci většinou nepotřebují budík, jsouce vybaveni nespavým organismem, vlastně budík na nočním stolku je u mě naprostý luxus a připomínka starých bouřlivých časů. Ale nechám ho tam, patří ke koloritu ložnice, noční stolek bez lampy, budíku, knihy a brýlí je u mě nahý císař. Ovšem nevraždím-li každé ráno budík, kvůli zachování duševního zdraví a rovnováhy musím se přeškolit na vraždění nějakých jiných neviňátek. Ale vždyť já vlastně vrahem už dávno jsem, vraždím panáčky rumu, těch já už vyvraždil celé kolonie, já už vám mám takový pocit, že jsem vypil víc panáků, než naši politikové pronesli rozumných slov.

Udělal jsem si takovou malou radůstku a když jsem se šel kouknout na zlevněnou bundu, ne že bych nějakou potřeboval, ale když je zboží podle plakátu o 70% lacinější, tak to hne i poustevníkem jako jsem já, a tak jsem si ji vyzkoušel a odolal a nekoupil ji, ovšem cestou odtud koupil jsem si mobila, toho starého jsem zanesl do bazaru, protože tam mně kámoš nasadil pro začátek vyšší cenu, než mně chtěli odečíst v obchodě, kdybych jim ho tam nechal na protiúčet, měl jsem takového chytráka, co uměl všechno možné, dokonce i mluvit, ale hrajte s ním šachy, když už máte zrak tak bystrý, že musíte hodnou chvíli ostřit a soustředit se na to, jestli jej držíte displejem od sebe nebo k sobě, jak jistě uznáte, to trošku rozptyluje.

A tak jsem namísto toho přemoudřelého pořídil jednoduchého pracanta (který mobil je dnes jednoduchý, když je tam rádio a mp3, kamera a foťák, internet a GPS, a asi šest miliard dalších komunikačních funkcí, které pětadevadesát procent populace nikdy neověří, zda tam vůbec jsou, mám pocit, že tam výrobci opravdu mohou napsat cokoli, nikdo s výjimkou malých dětí to nepotřebuje a tak to neotevře, a malým dětem se přece nevěří). Pracanta, co umí všechno, co potřebuji, a kterému důvěrně říkám Black hawk a je vybaven dvěma dvanáctiválcovými (s válci svírajícími úhel 60°), kapalinou chlazenými pístovými leteckými motory Merlin 66 o objemu válců 27 litrů každý, vyráběnými během druhé světové války britskou firmou Rolls-Royce Ltd, o výkonu 1625 HP každý při třech tisících otáčkách za minutu.

Jen mám obavu, že to nebude tak divoké s využíváním jeho funkcí, když jsem měl první mobil s foťákem, tehdy ještě s tím nejmenším možným rozlišením, fotil jsem s ním paradoxně nejvíce, dnes, kdy má člověk v mobilu foťák s transfokátorem a bleskem, ani neověří, zda tam vůbec ta funkce je a zda funguje, máme technologie, ale ztratili jsme motivaci. A přitom na focení oko mám, a skvělé, dokonce mám kousek vedle ještě jedno záložní, ale to otevírám, jen když se mně neotevře to hlavní.