O čem jsem přemýšlel u pavilonu žiraf.

Zašli jsme do Zoo, dostal jsem povel, abych vzal foťák, tak jsem ho vzal, když jsem jej u první expozice vytáhl, oznámil mně, že battery low a šel spinkat, až po výběh pakoní mně moje ženská spílala do orang utangů sumaterských a goril jávských, čímž urážela ta krásná a inteligentní exotická zvířata, ale jinak to bylo krásné.

Koukal jsem žirafám z kapitánského můstku do jejich sametově hnědých veleočí, Rothschildky se klackovaly na těch svých chůdách po výběhu a já usedl na lavičku, složil ruce na pupek a přivřel oči. Vyrušil mě lví řev, jeho hluboké hrdelní dunění se rozléhalo údolím a i když jsme už byli snad kilometr vzdáleni, stále naháněl strach, i zvířata viditelně znervózněla, byť za celý svůj život lva nespatřila a nemohla tedy vědět, jaká hrůza se s tím řevem spojuje, prostě lev a já, my jsme dva, a také klisny nějakých ušlechtilých ras, ty se mně také líbily, měly krásné oči, skoro jako žirafy, jejichž oči se mně také líbily, mají kolem víček černé ráfky jako horníci, líbí se mně žirafí oči, připomínají svými kilometrovými řasami oči zkušených pařížských dam z polosvěta, o každém pohledu znám příběh, to se mně na tom světě líbí, jít a dívat se a nechat se okouzlovat snovými příběhy, které mně k pohledům špendlí vlastní fantazie.

A také jsme se byli podívat do zámku, proboha, co už se tady vydává za historii, vždyť si to postavili zazobanci na samém konci devatenáctého století, bydleli v tom až do znárodnění, a ty sbírky mají hodnotu tak možná pro soukromého sběratele ale takových čínských mís a váz jakože z dynastie Čching putuje po zemi tisíce, stejně jako padělků tvářících se jako japonská díla z období Edo, snad jen filigránské řezby do slonoviny z Indie jsou hodny shlédnutí, jinak je to typická expozice pro Američany a Evropany z dělnických vrstev.

Taktéž byl jsem se podívat v lázeňské galerii, jsou tam hezké ale průměrné věci známých jmen, obyčejná chlebařina, ani jeden obrázek nebo plastika mě nevzala za srdíčko, všechno to byl chladně spočítaný kalkul, možná snad kombinace bronzu a žuly výtvarníka prostředního věhlasu, kdyby ovšem ta abstraktní témata nebyla už tak omletá, a navíc je mám blízko na očích, jedno něžné drobounké stvoření z blízkého okolí dělá právě taková sadistická spojení bronzových plastik s ostrými trny a stylizovaných submisivních valounů křemene.

Nejsem na experimenty, jako tuhle, když jsme byli v lese, prošli kusisko lesa zvíci Austrálie, vylezli třikrát na Everest a zpátky, zpotil jsem se jako vůl a efekt v tom byl jen ten, že jsem po návratu vypil rybník a sežral celou stáj i se sousedním pekařstvím, tak tady preventivně jsem se odbyl jednoduchým obědem, když už jsem pro ten den hrál roli gorily, kuře po indicku s rýží, hovězí vývar s nudlemi, moje ženská si dala moravského vrabce se zelím a knedlíkem, takže jsem měl ode všeho trochu, horká sladká čokoládka do polystyrenového kelímku už v zooparku, až později cestou domů v lázeňské restauraci pařížský dort a vídeňská káva, světákovo menu, doma potom jsme jedli velmi dietně pečená kuřecí křidélka a paličky, k tomu jen v páře vařená brokolice, přelitá horkou šťávičkou, hlávkový salátek s domácím špekem, no jak bych to řekl, dá se to vydržet s tou spoustou sladkostí a ovoce mezi tím, už jsem překročil 130 kilo, paní doktorka bude mít radost.

Ale zpět k pavilonu žiraf, pravda, mají dlouhé nohy, ale vůbec ne jak ty vyzáblé manekýny, něco tak asexuálního jsem neviděl, jako je svlečená manekýnka, připomíná to němého sluhu, co se zase začal prodávat na rozvěšení pánské garderóby po flámu, samá tyčka, samá příčka, na něž se navěší šatstvo, dokonce i když z těch záhybů vykoukne dívčí ňadro, panensky hrotité, nepůsobí na mě eroticky, spíše si připadám jako sprostý šmírák, který očumuje malé holčičky někde ve školní šatně, kdy už tahle hloupá filozofie pomine, to budou muset vymírat celé dívčí internáty na mentální anorexii, aby byli tihle módní tvůrcové postaveni mino zákon? Ale to nikdy nenastane, vždyť děti také sem tam ukopou nebo zastřelí svého spolužáka a nikdo dosud nepostavil režiséra krváku nebo autora počítačové hry před soud.

Oni nemohou za konkrétní čin a na to spoléhají, neboť takto je nastaveno právní prostředí, ale za "trendy" myšlení, za snahu být "in" za každou cenu, za kult násilí zprostředkovaný "nevinnými" hrami, za tohle všechno už rukou společnou a nerozdílnou s rodiči, kteří na děti nemají čas, politiky, kteří cíleně vytváří ve společnosti pocit beztrestnosti, umělci, kterým chybí autokontrola v citlivé oblasti tvorby pro nerozumné mládí, hudebníky, jimž prochází sexuální, rasistické a násilnické symboly, vojáky, kteří kult násilí uvádějí v život, náboženskými šarlatány, kteří nespravedlivou a násilnou realitu pojmenují a nabídnou místo ní prosté duši fikci spravedlivého světa po smrti, náboženskými fanatiky, ale co, to bych musel vyjmenovat celý svět včetně našich rodičů a nás, protože každý jsme jednou dali někomu zatraceně špatný příklad.

Každý neseme svůj díl másla na hlavě, rodiči počínaje a tím tvůrcem hry konče, proč by proboha měli tvorové připomínající želvy po sobě střílet paprskomety? Ve starých pohádkách měl sedm životů nebo sedm hlav jenom drak, tedy postava ryze smyšlená, nerealistická, nedobrý byl čert, hodný byl Jeník neboli Honza, vše bylo jasně vymezeno a řečeno, tohle se smí, tohle se musí, a za tohle je takový trest, klasické římské právo, a nikdo se mu nevyhnul, pán nebo kmán, každého spravedlnost dostihla.

Já viním tvůrce dnešních pohádek a videoher z toho, že smazali rozdíl mezi zlem a dobrem, že často se dá zvítězit podfukem, násilím, rychlejší střelbou, z tohohle viním všechny, kdož tohle poskytli dětem a tím jim zdeformovali vývoj myšlení, nemysleme si, že je to něco nového, všechno už ve starých satanských, kacířských, sadistických a pornografických textech a malbách bylo, jenže se to před dětmi skrývalo, na jisté texty bylo potřeba dospět, jako třeba na židovskou kabalu.

To už jsou dnes internetové kurzy kabaly jako internetové kurzy tichého zabíjení, tohle vše bylo dříve pod kontrolou, kdo jsme dělali úpolové sporty, byli jsme registrováni a měli jsme na ruce zbrojní pas a nesměli jsme se rvát, tak z tohohle já viním nikoli však jen některé lidi, nýbrž všechny, kdo jsme byli lhostejní a nic jsme neřekli a nevykonali při prvém setkání s násilím, když jsme si tehdy řekli, že je to stejně zbytečné, náš malicherný hlas, tak tehdy jsme tomu odstranili jednou malou třísku z cesty a dnes už ten proud nikdo nezastaví.

A tak vlastně neděláme nic jiného než s čadící lucerničkou a tupým krumpáčem dolujeme z lidí kolem sebe kousíček uznání pro své počínání, vždyť pro co jiného bychom se tu plahočili, kdyby nám čas od času někdo nepřipadal ještě horší než my sami.

A když se náhodou dva shodnou, že ten třetí je vůl, tak to už je docela skoro jako pravda, jakoby to napsali v novinách nebo řekli v televizi. A tohle všechno mně řekly svýma očima krasavice ročildky.