O čem budeš psát?

Znívala v obecné škole naléhavá otázka mých nebohých spolužáků, kteří tehdy ještě nebyli obdařeni pochopením nehmotné moci a úchvatné krásy slova a pravidelně ohryzávali konce svých plnících per značky Pionýr a později Student ještě později Centropen, všechna však naplněna uniformním školním blankytným inkoustem značky Koh-i-noor, to jen Villonovy básně jsme si opisovali zeleným inkoustem.

O čem? odpovídával jsem, „o čemkoli, třeba o tom, jak jsme o velké přestávce (tehdy dozory ještě nebyly zřízeny) zahnali předčasně vyspělou Lidušku do kouta chodby a tam jí potupně ohmatávali nažehlenou blůzičku.“

„Ale to tam nenapíšeš,“ říkávali, a měli pravdu, tehdy bych se za to styděl, a také jsem se nikdy animálních dobyvatelských akcí neúčastnil, byl jsem velmi ostýchavý mladík, ale jsem dodnes za svou ostýchavost odměněn a stále odměňován, to ti odvážní mladíci, plenící blůzičky svých spolužaček s udatností a bezohledností příslušící tomuhle telecímu věku, byli už dávno ženatí a stavěli své domy, aby se do nich nastěhovali s kočárky se svými dětmi v době, kdy já jsem ještě navštěvoval pilně antikvariáty a o plození dětí s osudovými ženami svého života jen četl.

„O čemkoli,“ říkával jsem a měl tím na mysli skutečně cokoli, jen jsem musel být poplatný době a já byl, nešel jsem do otevřených konfliktů s vrchností, ani v devatenácti letech při psaní maturitní písemky z literatury jsem nepopsal svou pravdu, vybral jsem si únikové téma, byla to úvaha na Hemingwayův citát „Svět je krásný a stojí za to za něj bojovat,“ plácal jsem úhrnem asi na šest stránek o zoufalcích, visících na zábradlí mostu nad Seinou, o ztracencích účtujících se svým zbytečným a prázdným životem v kapitalizmu, psal jsem a tahle práce se četla veřejně před třídou, bavil jsem se rozpaky kantora, který jediný do mých důvodů a postojů viděl a řekl mně s tajemným úsměvem, že o mě strach nemá, že já se ve světě neztratím, a to prosím on nejspíš nevěděl, že já v lidově demokraticko socialistickém socializmu běžícího roku 1969 vím, že Hemingway, tenhle milovník koridy a života, autor těch zvěčnělých slov nahoře, si před osmi lety nacpal hlaveň brokovnice do huby a ustřelil si palici, když se mu nepodařilo se uchlastat svým oblíbeným Cuba libre.

Psal jsem co mně slina na jazyk přinesla a mí spolužáci dále ohryzávali násadky svých per zatímco jejich spolužačky do per svých postelí vyšeptávaly svá přání, svá tichá nesplnitelná přání, protože tehdy jsme věřili ve změnu, ve výjimečnost, vlastní a doby, všeho toho, co neopakovatelná šedesátá tvořilo, dnes už vím, že se nic a nikdo nezmění, že vše bude jako bylo před tisíci lety, jen se zprávy přenášejí rychleji a jsou obrázkové, ale kdo o to vlastně opravdu stojí?

Mé chvíle, které mě jako střevo jitrnice nadijí obrazy, které já pak jen popíšu, uklovám pěti prsty (mezerník palcem pravé) v textový obrázek, přicházejí samy od sebe, už jsem to popisoval víckrát, umím si udělat chvíli na sebe, umím ležet na posteli a snít, umím zaživa se takřka odhmotnit a vznášet mezi snem a skutečností, mí blízcí mně tvrdí, že u toho hrozně chrápu ale já procitám s pocitem, který mně velí si upřesnit, zda se to stalo či zda to byla jen myšlenka po jungovsku zakletá do snu.

Snění v hospodě je ještě o stupínek dál, je to tím pivem jaksi umocněné, fantazie jde víc do otáček, sny jsou odvážnější, obscénnější, mají v sobě více ctižádosti a myšlenky jsou zahrocenější a štiplavější, samozřejmě vůči okolí, lidem a světu, ve snech mám zbytnělé vnímání subjektu a velmi kriticky vnímám univerzum, sny také jsou řazeny více volně, nenavazují na sebe tak docela přirozeně a spontánně, zřejmě alkohol uvolňuje v mém mozku nějaké látky, které jsou těmi trpaslíčky, kteří chodí a okopávají šedou kůru mozkovou, zalévají ji jako zahrádku, ve snaze aby vzešlo semínko myšlenky, snu, pocitu, čehokoli, čeho je lidský mozek schopen.

To je zázrak, lidský mozek, když si dokáže vymyslet zázraky jako jsou popisovány ve starém zákonu, lidský mozek a jeho schopnosti, to je téma pro dnešní podvečer, a pak přijdou přátelé, já sejmu sluchátka a budeme se chechtat, protože v hospodě se chechtáme, kdo se nechechtá, ať si přesedne do zadní části autobusu, bude vystupovat později, my jedeme do sídliště SRANDA a zastávka SMRT přijde až pak.

Překrásně ale skutečně nejpřekrásněji je na jednom místě, ale tam se asi nedostanete nikdo, to se vyjde u nás v baráku na sídlišti SRANDA po schodech, otevřou dveře od bytu, mine vchod do šatny a dá se chodbičkou doleva, na jejím konci jsou čelně dveře, ty když se otevřou, dostanete se do tajemné komůrky s velikánským letištěm, na němž přistávají a startují naše sny, jenže tam vás letištní ochranka nepustí a zavede namísto toho do obýváku, pustí vám televizi a požádá ať počkáte, že šéf už krouží v koridoru a co nevidět přistane, když si teda přivstane.