Někdy se pozastavím nad chytrostí,

s níž se Bůh postavil na roveň Járovi Cimrmanovi.

Pravda, bylo to o nějaký čas (těžko se shodnout na přesném letopočtu stvoření světa) dříve, ale géniové takového zrna neměří svůj čas lidskými etalony a mohou čas nechat plynout mnoha směry. Přesto je to od něj (Boha) pěkná fikanost. Je nutno předeslat, že Jára Cimrman, jak je všeobecně díky badatelům z divadla po něm pojmenovaného známo, se vyučil krejčím u vídeňského krejčího Swobody, přesto není doloženo veškerou pochybnost vylučujícími důkazy, že by kdy dokončil byť jen jediný kousek oděvu.

Vzápětí se věnoval studiu kartografie a chiromantie, nedochoval se bohužel rovněž jediný solidní důkaz o tom, co ho k tomu dovedlo a jak přišel na kombinaci těchto dvou dosti nepříbuzných a navzájem odtažitých oborů. Snad jen hostinský drobné postavy občanským jménem Mareček, čepující v té době bránické pivo ve výletní restauraci U Malého Píva v Sezimově Ústí, přináší jakés takés vysvětlení. Pan hostinský tvrdí, jak je uvedeno v policejním protokolu sepsaném na místní policejní stanici po uhašení požáru hostince, že toho odpoledne se u něj v podniku zastavila parta podroušených studentů, kteří v opilecké bujnosti se pokoušeli na ubrus pouhým otiskem dlaně namočené v pivu vytvořit politickou mapu západní polokoule.

Samozřejmě se jejich naivní snaha nemohla setkat s kladným výsledkem, už s ohledem na jejich momentální stav, vylučující správný odhad zeměpisných poměrů, až když přistoupil ke stolu neznámý mladík, který jediným otištěním dlaně na ubrus znázornil mapu západní polokoule, a ještě otiskem palce zpodobněná Aljaška nesla neklamné znaky daktyloskopických linií hromadného vraha Mrázka, jak později udiveně potvrdil přivolaný policejní komisař Láznička.

Když se toho mladíka zeptali, jak to dokázal, jen se usmál a řekl, že obě vědy studuje současně a že to vlastně nic není, nato se ztratil v davu, a tudíž podle svědectví hostinského Marečka by to mohl být právě Jára Cimrman těsně po absolutoriu studia krejčovského u mistra Swobody v období, kdy se věnoval studiu nezvyklé kombinace výše uvedených oborů.

Poslyšte, tohle se v dějinách lidstva opakuje podezřele často, ztratit se v exponovaných chvílích v davu je oblíbeným trikem všech velkých mužů, traduje se dokonce, že Ježíš, syn Boží, byl ve skutečnosti postarší malý obtloustlý chlapík, který cestou na Golgotu požádal toho štíhlého vousatého mladého pána, aby mu na chvilku podržel kříž než si utře pot z čela, a nato se bystře ztratil v davu.

Byl čas, kdy si mně Jára posteskl, že ho dostatečně nezvu do své hlavy, ale já odpověděl: „To by se ti líbilo, stovky stránek myšlenek, jenže ony jsou potvory nepřenositelné, pro svěřování vybírám jen malé procento a pro zveřejnění ještě jen malé procento z toho malého procenta, o kterém si říkám, že by mohlo projít.

To je, Járo, ten přístup mistrů tao, který v naší současné kultuře nevnímáme a se vší vehemencí zavrhujeme, západní kultury nedokážou žít vedle sebe v míru, stále jsou puzeny touhou bojovat o nadvládu jedné nad druhou, východní jakbysmet, ale protože jsou jednou tak staré jako západní, došly už k poznání, že se musí vedle sebe žít ve válce i v míru, že vedle sebe může žít dobro i zlo, že nemusí nutně soutěžit jedna s druhou o větší míru správnosti či pravdy či jak to hloupé vítězství nazveme.
Konfuciánská Čína měla přes sto učení, která vedle sebe žila a snášela se víceméně v míru, ale nebýt mocného panovníka, kdo ví, Lao´c vlastně byl protiváhou Konfucia, byl to svým způsobem reformista, řečeno dnešním jazykem, a tak postavil své učení poněkud do opozice proti učení osvíceného vladaře, který svou správnou vůli neváhal machiavelisticky prosadit násilím, máme přece jen starověk, násilím lze poměrně spolehlivě prosadit myšlenku nenásilí, pokojného nažívání množství myšlenek vedle sebe. V nedávné minulosti jsme také žili pod heslem vytrvalého boje za trvalý mír. Dodnes ostatně všechny velmoci přinášejí malým národům demokracii na pásech tanků.

Tuhle konfuciánskou změť já v sobě mám, Járo, ale mám obavu, že spousta těch myšlenek je pro veřejnost nepřijatelných, kacířských a obscénních, pokřivených z neznalosti či docela sarkastické zlomyslnosti, karikujících nebo odsuzujících mě samotného i mé nejbližší a dokonce se vší zvrhlostí a dekadencí, jíž jsou schopny, pošklebují se mé myšlenky samy sobě. Nosím v sobě náruče myšlenek zlomyslných, násilných anebo zvrhlých a přesto si v mé hlavě vedle sebe žijí v míru a pokoji, jen se obávám, že jiné hlavy by mohly velmi vehementně takové soužití odsuzovat, tak proto přísná selekce toho, co jde ven, víš Járo?“

Trávili jsme s Járou dlouhé chvíle vzájemným předáváním zkušeností a poznatků, i když musím se vší skromností mně vrozenou přiznat, že naslouchal zpravidla více Jára mně než já Járovi. Bylo to tím, že tehdy Jára dálkově studoval u brněnského sládka Štatlíka břichomluvectví a snažil se své nově nabyté umění cvičit i při rozhovorech se svými učiteli, mezi které se mohu plným právem počítat. A tak naše diskuse vázla, když jsem se jej musel mnohdy několikrát zeptat na nesrozumitelné slovo, které jeho hladový studentský žaludek zakručel a já mu bohužel ne a ne porozumět. Navíc Jára své věty žaludkem škrundal ve vídeňské němčině, zle poznamenané Štatlíkovým brněnským hantecem, a já měl k tomuto tehdy maturitnímu jazyku našich mocnářů podvědomý odpor pro jeho sedm mluvnických časů.

Ale abych se vrátil k tomu, co vlastně oba velikány lidstva spojuje. Bůh byl přece také krejčí stejně jako Jára, vždyť Mojžíš uvádí v jedné z kapitol knihy Genesis: „I zdělal Hospodin Bůh Adamovi a ženě jeho oděv kožený, a přioděl je.“