Moje zrcadlo stárne

Nastala v mém životě chvíle, kdy jsem byl okolnostmi přinucen si do tašky sbalit kartáček na zuby s pastou, poznámkový blok s tužkou, několik dalších propriet a odjet se nechat dva dny školit o věcech, které sice už dlouhá léta rutinně dělám ale nechce se mně ve všech případech striktně dodržovat jejich pitomcem vymyšlená procesní pravidla. Z toho, že je nutno tyhle samozřejmosti pořád dokola školit, usuzuji, že je nemá chuť dodržovat více kolegů.

Víc vám k obsahu školení neřeknu, je to zbytečné a všichni to důvěrně znáte. Přišel večer a mně bylo absolvovat lekci teambuildingu. Teda my tomu říkávali mejdan ale dnes je to teambuilding. A mohu vám říct, že mejdan byl o moc lepší. Kdyby pro nic, tak proto, že mně tam tehdy všichni tykali zatímco dnes vykají, že trval až do rána anebo ještě déle, zatímco dnes o půlnoci všichni zajedou do pelechu, protože ráno budou sledováni a bude hodnocena jejich míra odolnosti svodům. Mejdany byly lepší proto, že nás tehdy bylo v práci tak přibližně půl na půl s ženskými, ne že by pokaždé muselo dojít na sex, že ano, ale je to jaksi lepší, než když dnes nás tam bylo pět chlapů a čtyřicet žen. Nejkomičtější bylo, když se vypnula reprodukovaná hudba a došlo na zpěv při kytaře. Když pět holek mňouká Rosu na kolejích nebo Hudsonské šífy, začínáte si připadat jako na návštěvě v ženské věznici nebo na srazu abiturientek vyšší dívčí.

Ta krásná nablýskaná moderní Yamaha s výřezem pro dohmaty v rukou mladé kolegyně mně připomněla jednu prastarou, co jsem kdysi měl. Byla to moje už asi třetí španělka, kámoš sluchař mně ji vybíral, aby zněla na každém pražci přesně, to umí jen ucho, mašinky jsou na to krátké, já to neslyším, ale mám dobrý pocit z toho, že si na můj nástroj zahraje i sluchař, měla krásně široký krk aby se tam vešly moje buřtíky, no a právě ty moje buřtíky mě přivedly na marnivou myšlenku, jak budou na fotce vypadat některé akordy, které jsem zvlášť rafinovaným způsobem zjednodušil, abych je byl schopen vůbec vzít.

Tak si sednu před zrcadlo, šlápnu levou nohou na stoličku, položím lub do klína a kouknu se jak to vypadá. Sakra, ona už je tak dobitá? napadá mě první myšlenka.

No, že palisandrový hmatník nevydrží věčně, to se koneckonců dá čekat, že bude pár prvních polí do světla ohmataných, to je úděl všech kytar, na něž se hodně hraje, dokonce to vypadá jaksi zajímavěji, hráč hodně cvičí, řekne si laik, že ano.

Kouknu na struny, a sakra, ony jsou vidět ty proužky, jaké proužky? ptáte se. No my šetřílci, když vidíme, že se nám tenký drátek, jímž jsou silnější struny omotané, užuž prodírá, uvolníme strunu, za kobylkou uvážeme uzlík, čímž to ohlazené místečko posuneme mezi pražce, a je to, struna hraje čistě dál.

Ápropos, kobylka, sakra, také jsem si mohl dát víc záležet, když jsem ji lepil, totiž po jednom ohni jsem ji zapomněl venku a ranní rosa jí to provedla, tah strun ji urval od ozvučnice. Tak jsem ji přiklížil znovu, no jo, je to kolem celé pošmudlané, také potom už nikdy docela neladila v oktávách, ale u ohňů to pádlo ještě svou práci odvedlo, a ne že ne, ta kdy by uměla vyprávět. Ta ozvučnice, ta taky vypadá, nehraju trsátkem, plektrem jak se říká na škole, ale i nehty dokáží svoje v ohnivých španělských melodiích, kolem otvoru už je dřevo rozbité jako nějaká stará almara.

Tak jsem se na tu svou holku smutně koukal, vzal jsem první akord, jen tak cvičně, cis mol, mám jej rád pro jeho uklidňující harmonii v řazení tónů, a pak pár takových těch habaďůr do vyhrávek jak B dim maj a podobně. Pak jsem mimoděk zvedl pohled na svou tvář a všecko mně rázem došlo.

Moje zrcadlo stárne.