Máte rádi jednohubky?

Jednohubky, miniaturní kulinářský zázrak, jsou promyšlené stejně jako okřídlená věta kamarádova: „Kabanos stokrát jinak!“, kterou odpovídával na zvídavou a někdy škodolibou otázku, co si dnes jako zapřisáhlý starý mládenec uchystá k večeři.

Jednohubka se dá modifikovat, jsou lidé, co je dělají z toho, co vyhrabou v ledničce, ti si laskominku nezaslouží, ti jedí jen aby přežili, ale já to mám trošinku jinak, nejsem už tak docela mlád a tak namísto rohlíku dávám čerstvý voňavý točeňák (kabanos) neboli slovenský, pak na to kolečko kabanosu kolečko ostré vyschlé čabajky pro zvýraznění chuti a nahoru kostičku šunky jako maličký delikatesní chuťový bonus.

Takových receptů mám ještě plno, já se nešidím, rohlíkem já si jenom čistím zuby, nejsem hlodavec abych žral obilí, byť je kdesi jakýsi opilý mlynář neuhlídal a spadlo mu mezi mlýnské kameny, a abych nezapomněl, ještě nějakému opilému pekaři do mouky spadl tuk a trocha soli, celé se to při zametání podlahy smíchalo dohromady a na cestě do odpadkové jámy to prošlo jakýmsi horkým tunelem, tak jistě vznikl rohlík, uznáte, že jídlo vzniklé náhodou nemůže můj choulostivý orgán pozřít, jsem ochoten rohlík akceptovat ve struktuře strouhanky jako součást sekané, ale to je už krajní mez, za niž nejsem ochoten jít.

Jednou jsem v bufetu nad dršťkovou polévkou a plátkem vařeného uzeného bůčku s křenem rozvíjel své gastronomické představy o skutečně a jedině správném složení lidské stravy a jednohubky na tenhle dobyvatelský způsob se mně tam přimíchaly.

"No," dodal můj tehdejší spolustolovník smířlivě, "konec konců můžeš mít s tím kolečkem točeňáku namísto rohlíku pravdu, také to tak někdy mívám, ale košer to kamaráde není, je tvé jídlo nečisté a jako ortodoxnímu žroutovi ti to nemůže být jedno," dodal vyčítavě a pohlédl smutně na svůj netučný jogurt.

"Podívej se na mě, na smutný příklad člověka, který chtěl žít zdravě a dal na lékaře, na ty korouhvičky ne nepodobné politikům. Jednou bylo zdravé maso, jindy mléko, ondy vajíčka, pak zase naklíčená pšenice, ve všem jsem svých lékařů poslechl a jen se potichu divil jejich tloušťce, jejich rozjařenému vzhledu a zažloutlým prstům, až daleko později mně došlo, že oni káží vodu a pijí víno," odmlčel se a upil z papírového kelímku nízkotučného kefíru.

"Jaký já byl bloud," pokračoval, "můj zdravý životní styl zchoulostivěl má střeva a můj žaludek natolik, že už nestráví ani ten jogurt" cvrnkl prstem do kelímku, "nízkotučná a nízkokalorická snadno stravitelná strava se stala hrobem mého zažívání. Dnes mám vysoký cholesterol, vysoké tuky a doktoři říkají pořád Uberte tuků, uberte uzenin! ale sakra z čeho mám ubrat, když jsem to celý život nejedl!" rozhořčoval se a v očích se mu zaleskly slzy.

"Je to bída," podotkl jsem soucitně a ukrojil si další kousek uzeného bůčku, "já jsem jim nikdy moc nevěřil, felčarům zatraceným."

"Nedáme si panáka?" napadlo mě.

"Ach bože, pane můj, kdy já měl naposled panáka," zabloudil očima na pokaňhaný stůl.

"Tak ne," uťal jsem jeho naděje v zárodku a vzpomněl jsem si, jak jsem před pár lety měl u sebe na návštěvě takového ortodoxního vegetariána a abstinenta, nekonformního malíře, průkopníka zapomenutých směrů, který v době večeře nad talířkem nabízeného guláše onimrával umolousanou růžičku květáku, kterou vytáhl z kapsy stejně umolousaného manšestrového sáčka.

Ten nepřirozeně a zásadově asketický malíř po půlnoci běžel do vinárny pro další předražené víno, zatímco já krájel další klobásy a špek, nakonec spal u mně a určitě ještě dlouho potom prosil svého vegetariánského boha za odpuštění.

Dnes už nikoho nesvádím k neřestem, protože tolik neřesti, jako umí zkonzumovat lidé, dlouho držení na řetězu morálky a askeze, já zkrátka nemusím.